Před námi stojí rozsáhlý materiál o Pět knih Mojžíšových a jejich místě v židovské i křesťanské tradici. Téma shrnuje otázky autorství, řetězec pramenů a způsob, jakým byl Pentateuch formován v různých historických epochách.
Nejstarší rozměry Tóry a hlavní otázky
Již v raném křesťanském období vyvstaly pochybnosti o Mojžíšově autorství pěti knih. Existují pasáže, které jeho autorství příliš nepodporují - třeba ta v Deuteronomiu, kde Mojžíš líčí vlastní smrt. Je jasné, že Starý zákon je dílem více autorů a že původní jednotná verzí Tóry nebyla vyhotovena jedním člověkem.
Text Tóry obsahuje několik verzí, které spolu na některých místech konfrontují a doplňují. Když se porovnají noematické detaily, zřetelná je skutečnost, že Noemova potopa, stvoření světa, či Abrahamovy příběhy mohou být výsledkem skládání pramenů různých období.
Tradice přisuzuje Tóru Mojžíšovi, avšak moderní biblická věda potvrzuje existenci alespoň čtyř pramenů z různých století, jejichž autoři psali odlišným jazykem a z různých míst. Základními prameny se staly Jahvistický (J), Elohistický (E), Deuteronomický (D) a Kněžský pramen (P).
Dokumentární hypotéza a její vývoj
Dokumentární hypotéza (Wellhausen) rozkládá Tóru do čtyř pramenů: Jahvista (J), Elohist (E), Deuteronomista (D) a Kněžský (P). Podle této hypotézy vznikla nejstarší vrstva kolem 10. až 9. století př. n. l. a poslední úpravy byly provedeny po babylonském exilu, pravděpodobně za Ezdrášova působení (457 př. n. l.).
Hlavními kritérii pro identifikaci pramenů jsou: (1) různá Boží jména, (2) dublety, (3) rozdíly ve stylu a jázdecké odlišnosti, (4) různá teologie. Jahvista bývá kladen do Jeruzaléma; Elohista bývá spojován se severovým Izraelem a s krajem Šíla; Kněžský pramen (P) zdůrazňuje ústřední roli Árona a rituály chrámu.
Krystalizační hypotéza (supolementární pohled) uvádí, že prameny mohly být doplňovány a doplňovány postupně, s nedokončenou syntézou až po exilu. Tím vznikla komplexní struktura, kde J a E poskytují rámec příběhů, D určuje právní a teologický tón, a P doplňuje kněžské a liturgické detaily.
Historický kontext a autory
Židovská tradice shodně připouští Mojžíšovo autorství Tóry, ačkoli ranější křesťanská i židovská tradice uznávala, že Mojžíš nejspíše nebyl jediným autorem všech částí. V průběhu času se objevily i názory, že Ezra či jiní redaktoři mohli zrevidovat či doplnit původní texty. Spinoza a další myslitelé 17. století otevřeli diskusi o historické autoritě Mojžíše a o původu jednotlivých pramenů.
V 19. století pak nastoupili zastánci fragmentární hypotézy (Astruc, Eichhorn, Ilgen, Vater, Fran z Delitzsch) a později hlavní proud Wellhausenovy dokumentární hypotézy. Wellhausen spojil prameny s vývojem izraelského náboženství od raného animismu k kněžskému monoteismu; jeho teze ovlivnily většinu akademické obce a kultury výkladu starozákonních textů světa.
Struktura Pentateuchu a jeho čtyři prameny
Jahvista (J) je považována za nejstarší pramen a vyznačuje se antropomorfním zobrazením Boha a geografickým ukotvením v Judsku. Ehohistický (E) pramen pracuje s Bohem pod jménem Elohim a často vypráví s jinými detaily; obě verze J a E spolu sdílejí mnohé výjevy a časové rámce, ale s odlišnostmi v názvech míst a postav.
Kněžský pramen (P) zdůrazňuje obětní a liturgické postupy a klade důraz na Árona, zatímco Deuteronomium (D) předkládá řečové proslovy Mojžíše a rekapituluje zákony s důrazem na poslušnost Božímu zákonu a identitu Izraele před Bohem.
Postupné složení Tóry a její konkrétní kapitoly
Genesis obsahuje různé verze stvoření, Abrahamovu smlouvu a příběhy Lotova osudu; Exodua vypráví o Exodus a o přijetí Desatera; Leviticus se zaměřuje na obřady a čistotu; Numeri popisuje putování po poušti a sčítání lidu; Deuteronomium představuje proslovy Mojžíše a rekapitulaci zákona.
V průběhu času do Tóry přibyla dodatečná část, která byla považována za Mojžíšovy řeči, a to v souvislosti s reformními sny judského království, a to v období kolem 7. století př. n. l. Po babylonském zajetí byla Tóra dále doplňována až do konce 6. století př. n. l. a vznikla tzv. „kněžská“ vrstva P, která rozlišuje mezi čistými a nečistými zvířaty a zohledňuje chrámy a rituály Jeruzalémského chrámu.
Vliv Bible a jejího překladového dědictví
Staré a Nové zákony tvoří pevný celek, jehož texty vznikaly v různých jazycích. Septuaginta (LXX) znamená řecký překlad Starého zákona; Vulgáta představuje pozdější latinský překlad; Jeroným připravil kompletní překlad pro starověký křesťanský svět. V českém prostředí má klíčový význam Bible Kralická (16. století), která se stala vzorem pro českou literární češtinu a národní jazykovou kulturu.
Význam a záměr Pentateuchu a jeho narace
Pentateuch není pouze záznamem historických událostí, ale vyprávěním o „dějinách spásy“ či o „historii smlouvy“ mezi člověkem a Bohem. Záznamy o stvoření, Sodomě, Rudém moři a dalších zázracích ukazují na Boží působení v historii, a to s teologickým záměrem, který autorovi šlo o jasně vyjádřenou víru. V této souvislosti je důležité vidět, že záznamy se mohou jevit jako nadpřirozené, a přesto pro věřícího historika představovat autentické svědectví o Božím zásahu do dějin.
Formální shrnutí a klíčové body
- Pentateuch představuje pět knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium.
- Tradice připisuje autorství Mojžíšovi, avšak moderní biblická věda rozlišuje až čtyři prameny (J, E, D, P) a jejich složení do finálního textu.
- Dokumentární hypotéza vysvětluje rozdíly v jazyce, názvech a teologii jako výsledek spojení různých textových tradic během historie Izraele.
- Dějiny Textu ukazují na postupnou redakční práci po exilu a význam Ezdráše v = „restaurátora“ práce s původními materiály.
- Vztah mezi židovskou a křesťanskou tradicí zůstává klíčový pro interpretaci a výklad Desatera a dalších nosných morálních a teologických témat.
tags: #5 #knih #mojzisovych #rozbor