Kostel Il Gesù, mateřský kostel Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) v Římě, je jednou z nejvýznamnějších raně barokních staveb a vzorem pro stovky jezuitských kostelů po celém světě. Stavba započala v roce 1568 podle plánů Jacopa Barozziho da Vignola a pod vedením Giacoma della Porta, s cílem vytvořit jednolodní prostor soustředěný k hlavnímu oltáři a bez předsíně, aby liturgie plně vynikla v hlavním prostoru.
Historie a architektura jako rámec pro barokní liturgii
Jednolodní raně barokní stavba s kupolí a bočními kaplemi bez věže je pokládána za jednu z prvních barokních staveb vůbec a stala se vzorem pro stovky jezuitských kostelů po celém světě. Kostel stojí na místě staršího kostela P. Marie, kam se zakladatel jezuitů, svatý Ignác z Loyoly, chodíval modlit. Stavbu zjednodušují koncepce liturgie po tridentském koncilu, které preferují soustředění pozornosti na hlavní oltář.
Presbytář se z vnějšku projevuje podkovovitým závěrem navazujícím na transept, spojeným rovnými stěnami s pravoúhlými okny a s oratořemi. Hlavní portál v ose průčelí je pravoúhle zakončen a profilované ostění lemuje dvojice pilastrů s iónskými hlavicemi, které vynášejí segmentovitě zakončenou suprafenestru. Boční portály v přízemí věží mají obdobné tvarosloví, a nad nimi probíhá mohutná bohatě profilovaná korunní římsa.
Na průčelí dominuje kamenný znak Trautmannsdorfů a nad ním střední část s velkým polokruhově zakončeným oknem. Věžové nástavce jsou zakončeny čtyřbokými měděnými makovicemi s lucernou. Presbytář, který tvoří zázemí pro oltář, má vnější výraz podkovovitého závěru a vysokou symetrii s okny obdobného tvarosloví jako okna věží.
Vnitřní prostor Il Gesù je pojat jako jednotný sakrální celek bez zbytečných převislých prostor, což podporuje vizuální soustředění na oltář a dramatickou výzdobu, která se stala jedním z nejvýraznějších rysů barokní estetiky.
Oltář, malba a divadelní mechanismus
Oltář slaví Ignácův vztah k Bohu. Je výbuchem světla, drahocenných materiálů, zlata, lapisu lazuli, stříbra, bronzu a cenných mramorů. Vidíme malbu umístěnou ve velkolepém oltáři, která ukazuje svatého Ignáce před samotným Bohem, klečícího v černém hábitě před postavou Krista a držícího rudý prapor s nápisem Ježíš. Obraz představuje Ignáce, jenž prosí Boha o přijetí do nebe.
Ale přitažlivost oltáře a jeho výzdoby je ještě větší kvůli tamnímu mechanizmu, který je divadelní v podstatě. V nedávných letech byl mechanismus restaurován a opět funguje. Každý den v 17:30 obraz klesá a za doprovodu zvukového a světelného představení se odhalí socha svatého Ignáce v nadživotní velikosti, která nakonec sjede dolů pod zem a odhalí zobrazení Svaté Trojice obklopené anděly.
Celé dílo je barokní dekorací a dramatizací nejvyšší kvality. V patřičném kontextu to demonstruje, jak byly zdroje pro díla získávány nejen církví, ale i z kolonií Evropy, což odráží dobu světových kolonií a šíření víry.
Pozadí a souvislosti s výtvarným programem Il Gesù
Pod hlavní scénou je zobrazení čtyř hlavních kontinentů - Afrika a Nový svět - a v kapli svatého Ignáce na stropě je freska stejného námětu, která ukazuje Ignáce, jeho práci, učení a víru jezuitů, jak se rozšiřuje do čtyř částí tehdejšího světa. Záměr je tedy konzistentní s vizí celého chrámu jako epochálního alegorického díla o misi a rozšíření katolické víry po světě.
Je důležité zmínit, že třeba lapis lazuli tvoří součást zlacených bronzových dříků sloupů a v oltáři se objevují nenahraditelné modré tóny ultramarínu, které pocházejí z Afghánistánu a patří mezi nejdražší barvy na malování. Lapis byl použit i v proslulém obraze Poslední soud, a jeho nezaměnitelná modrá barva dodává hloubku a hodnotu dílu.
Část sochy za obrazem není originál: velký masiv ze stříbrných a zlatých částí byl roztaven při vpádu Napoleona do Itálie v roce 1798, aby se zaplatilo vojákům, a spálili se i části vatikánských tapiserií kvůli zlatým a stříbrným nitím. Oltář byl poté restaurován během 19. století a zůstává ukázkou mnoha cenných materiálů.
Současné a historické detaily
Il Gesù - v českém prostředí též známý jako Kostel Jména Ježíš - je mateřským chrámem jezuitů a jednou z nejvýznamnějších staveb raného baroka v Itálii. Stavba, architekti a řada interpretací podtrhují význam tohoto prostoru pro liturgickou reformu a pro ikonografii barokního zápalu.
Vnější i vnitřní prvky, od konvexně vypouklého průčelí po vnitřní ploché klenby a vysoká okna s lunetami, vytvářejí charakteristickou atmosféru, která posiluje dojem zázraku a vytrvalosti víry. Il Gesù je často uváděn jako model pro devět desítek jezuitických kostelů po světě a jeho vliv v architektuře i liturgii je dodnes patrný.
Vztah kostela Il Gesù k Ignácovi z Loyoly a jeho zásobování světovými sděleními ukazuje, jak se baroko stává světelnou a dramatickou formou vyjádření víry. Kromě samotného oltáře jsou významné i fresky a malby, které zobrazují Ignáce a jeho vliv na šíření jezuitů po světě.