Antické, biblické a alegorické náměty v renesančních iluminacích

Po osmi letech je v pražské Národní knihovně opět k vidění výstava Biblické příběhy na renesančních iluminacích, prvně zpřístupněná na přelomu let 2015-2016. V nynější minimalistické instalaci už sice chybí originální tisky, takže návštěvník musí vzít zavděk reprodukcemi na stojanech. Za krátkou návštěvu v klementinské hale služeb však výstava určitě stojí. O přímý kontakt s originály budete sice ochuzeni. Iluminace (zdobné ilustrace doprovázející text), představené na jednotlivých výstavních panelech, vyprávějí biblické příběhy. Tu a tam se do nich zároveň prolínají i legendy, které si vytvořila mimobiblická církevní tradice. Laicky a zjednodušeně řečeno jde vlastně o obrázky z dobových zpěvníků duchovních písní, které byly hned po Bibli tou nejbližší spojnicí mezi věřícím, církví a jeho osobním náboženským prožitkem. Z kancionálů a graduálů se zpívalo na kostelních kůrech a při rozmanitých bohoslužebných příležitostech. Movití měšťané a šlechta (někdy také řemeslnické cechy), kteří byli nejčastějšími objednavateli jejich výroby, si tyto zpěvníky nechávali bohatě zdobit. Ručně psané a bohatě zdobené zpěvníky reprezentovaly společenský status svých majitelů. Iluminace však měly i svůj edukativní charakter, protože snadno přibližovaly biblické události člověku 16. století. V souvislosti s rukopisným charakterem zpěvníků je však nutno připomenout ještě jednu věc. Od poloviny 15. století, kdy Johannes Gutenberg uvedl do provozu svou tiskárnu, se Evropou začal šířit knihtisk. Nicméně mnohé, na výstavě prezentované rukopisné kancionály a graduály, jsou o sto let mladší. Třeba Kancionál (respektive Graduál) řezníků Novoměstských pochází z let 1567-1574. Křižovnický graduál z let 1559-1592. A tak bychom mohli pokračovat. Kristus s jedenácti apoštoly právě zavádí Pánovu večeři. Zcela vlevo odchází Jidáš s plánem Ježíše zradit. Vousy i dlouhé vlasy všech zúčastněných mají samozřejmě plně renesanční charakter. Také Kristus má zcela evropské vzezření. Žádní lidé židovského vzhledu tu vlastně vyobrazeni nejsou. Naivně expresivní miniaturní jehněčí pečínka na cínovém talíři samozřejmě pobaví. Zajímavé je zobrazení renesanční číše s kolujícím vínem. Nuže, byl to jakýsi záměrný návrat do minulosti, kterým se movité vrstvy chtěly vymezit vůči masové výrobě tištěných tiskovin. Dávali tím najevo, že oni si mohou dovolit vysoce zdobnou, ale drahou ruční práci. Byl to dobový ekvivalent k tomu, co dnes můžeme vnímat třeba u oděvů. Většina z nás se obléká do továrně vyráběné konfekce. Dostatečné finanční ale i časové zdroje, nutné k tomu, abychom si na sebe nechávali šít ruční oděvy, má jen málokdo. Odkud brali autoři iluminací podklady a inspiraci pro jednotlivá vyobrazení? Při srovnávání jednotlivých zpěvníků je evidentní, že mnohdy vycházeli ze stejných podkladů. Jednotlivé ilustrace jsou zároveň zajímavé i tím, že biblické události vykreslují uměleckou tvorbou 16. století, protože jiné poznatky o starověké módě či architektuře renesanční iluminátoři neměli. Kdo zná Bibli, najde ve vystavených iluminacích zajímavé detaily biblických příběhů. Kdo Bibli nezná, může možná výstavu chápat jako první seznámení s „knihou knih“. Pak ovšem nutno dodat, že tu a tam to bude seznámení trochu neotesané, které si návštěvník bude muset profiltrovat. Jak totiž bylo vzpomenuto, renesanční ilustrace jsou odrazem své doby. Vedle toho vystavované obrázky samozřejmě odrážejí i mimobiblickou teologii. Zajímavým je v tomto směru třeba výjev Sestup Krista do předpeklí. Napadá vás, co by tak asi Kristus dělal v předpeklí? Kristus nahlíží do předpeklí. Mnohé starší biblické překlady ve zprávě ze Skutků 2/31 dokonce uvádějí, že Kristus se po své mučednické smrti sám přímo v pekle ocitl. Až teprve s pozdějšími generacemi biblistů vyšlo najevo, že představy o pekelném ohni jsou sice součástí církevního folklóru, nikoli však biblické reality. Prohlížení renesančních obrázků s biblickými motivy se tak stává lekcí kritického myšlení a mediální gramotnosti. Vše, co je zobrazeno, je záznamem skutečných biblických událostí. Zároveň je ale mnohé z toho zobrazeno tak trochu jinak. Z memorování starých iluminací se tím ovšem stává dobrodružné odhalování omylů i záměrných manipulací. I zde jsou chyby ukryty v detailech. Misinformace - nepravdivá informace, která není šířena záměrně, za účelem oklamání lidí. Je to prostě omyl, chybná zkratka, anachronismus nebo lajdáctví. Dezinformace - záměrně šířená nepravdivá informace. Základní znalost biblických reálií se na výstavě samozřejmě hodí. Bible je konec konců základnou naší civilizace. Kdo znalost těchto souvislostí postrádá nebo si nepotrpí na trénink kritického myšlení, může na výstavě alespoň obdivovat bezpochyby nádherné renesanční ilustrace. Klasická ukázka fake news? Jak psát správně slovo Bible? Rešerše: Opravdu čs. ministerstvo propagovalo kouření těhotných žen? Právě před čtyřmi stoletími, v roce 1579, začala vycházet Kralická bible, jedna z našich nejvýznamnějších jazykových a literárních památek. Po stránce jazykové se vyznačuje nejlepší podobou předbělohorské češtiny,[1] dlouho považované za vzor českého spisovného jazyka vůbec.1. Doba,[2] v níž Kralická bible vznikala, je charakterizována rostoucí hospodářskou a politickou mocí vysoké šlechty, utužováním poddanských svazků a robot. Ze strany habsburských panovníků, tehdy u nás vládnoucích, docházelo k pokusům o posílení absolutní moci, v politice církevní nastupovala protireformace. Proti těmto snahám se formovala stavovská opozice, v jejím vedení se stále více uplatňovala šlechta. V oblasti kulturní zůstávala významným činitelem města, jejichž počeštění dovršila doba husitská. Na rozvoji literatury a jazyka měli značný podíl stoupenci různých směrů reformačních, mezi nimi významné místo náleží členům jednoty bratrské. Jednota byla v lecčems blízká radikálním husitům, mimo jiné i tím, že její příslušníci, zvláště v starší době, pocházeli převážně z vrstev sociálně nižších. Velký vliv na rozvoj spisovného jazyka měl rovněž humanismus, šířený po celé 16. století už také autory, kteří psali jazykem domácím. Humanismus přinášel nový pohled na svět a na člověka, zdůrazňoval mnohem více než doba předchozí zkušenost a tvůrčí schopnosti lidského jedince a v nejednom směru předjímal novou dobu, odlišnou od středověku. Ve svých snahách opírali se humanisté programově o tradice antické, nejen v náplni myšlenkové, ale i v prostředcích jazykových. Humanismus přicházel z Itálie, kde byl odkaz antiky [170]nejživější a hospodářský vývoj, zvláště ve městech, nejpokročilejší. Zpočátku užívali humanisté v literatuře jazyka latinského, u nás však se poměrně brzy vlivem husitských tradic uplatňovali také autoři píšící česky. Rozvíjela se zvl. literatura odborná, právní, historická, lékařská, přírodovědná, filozofická ap., především zásluhou spisovatelského okruhu veleslavínského. Češtiny užívaly tehdy u nás všechny společenské vrstvy v projevech písemných i ústních a český jazyk pronikal i za hranice našich zemí, např. do Uher a do Polska, kde se uplatňoval především v diplomacii a v různých oborech naukových.2. V průběhu 16. stol. se spisovná čeština značně ustálila, zejména po stránce hláskové nabyla už podoby v podstatě dnešní. Proto jen zřídka najdeme některé jevy odlišující předbělohorskou češtinu od spisovného jazyka dnešního. Častější jsou takové případy v památkách pocházejících ze středních Čech. V Kralické bibli (dále BiblKral), jejíž překladatelé uvědoměle navazovali na starší jazyk a pocházeli zčásti ze střední a východní Moravy,[3] jde o jevy výjimečné, jako voráč BiblKral v pozn. k Gn 4, 2, hlemejžď Lv 11, 30, tejden Gn 29, 27. Rovněž v tvarosloví má Kralická bible stav už v podstatě novočeský. Výjimečné odchylky jsou dány tím, že autoři překladu zachovali někdy starší jazykový stav, např. /zmařená sůl/ k ničemémuž se nehodí BiblKral Mt 5, 13 ‚k ničemu‘, dvě rybě t. 14, 17, ukřižovali s ním jiná dva t. J 19, 18 ‚jiné dva‘ apod.3. Naproti tomu ve skladbě věty jednoduché i souvětí jsou rozdíly mezi předbělohorskou češtinou a jazykem dnešním velké. Věty a souvětí bývaly vlivem humanismu, napodobujícího antickou latinu, značně složité a pravidelně stavěné. Ve vlastním biblickém překladu, usilujícím o věrné postižení originálu, se ovšem takové složité větné celky nemohly plně uplatnit, zato je najdeme v úvodních částech Kralické bible. Tak hned úvod k prvnímu svazku bible poskytuje názornou ukázku tehdejší větné stavby s četnými větami vedlejšími a rozvinutými vazbami přechodníkovovými: „Nejprv text český aby byl čistý, vlastní, srozumitedlný, obyčejný, vážný (jakož na svatá Písma příleží) vykladači bedlivě a věrně, pokudž možné bylo a Bůh na ten čas darů svých jim udělit ráčil, o to se vší pilností se snažovali, od slov a smyslu pravého v Zákoně božím zavřeného na žádnou stranu [171]se neuchylujíce, ovšem k nějakým smyslům a rozumům lidským jich nikoli nenatahujíce, ale upřímně jazyku toho, kterýmž ta svatá Písma od Boha mluvena a psána jsou, šetříce.“ Jak patrno, Zachovávají zde přechodníkové vazby náležitou shodu (kongruenci) v čísle a rodě s podmětem příslušného slovesa určitého: vykladači … se snažili … se neuchylujíce … šetříce. Neshodné (nekongruentní) vazby přechodníkové se vyskytují v staré češtině, ale i v 16. století, např. v bibli Melantrichově patřící do okruhu veleslavínského: duch popadá jej /nemocného/ … a s těžkostí odchází od něho lomcujíc jím L 9, 39. Naproti tomu Kraličtí přeložili i toto místo vazbou shodnou: /duch/ nesnadně odchází od něho sápaje jím a v poznámce: trhaje, potíraje jej. Řídili se zde příkladem Blahoslavova Nového zákona, který podle řeckého originálu užíval přechodníku častěji než překlady starší.[4] Blahoslavův Nový zákon byl po některých úpravách pojat do souboru Kralické bible jako její poslední (šestý) svazek. Na syntaktické jevy předbělohorského jazyka měla často vliv latina. Podle jejího vzoru se např. připojovaly samostatné věty vztažnými zájmeny, srov. třeba v překladu řeči apoštola Pavla podle Skutků apoštolských: „A nyní pro naději toho zaslíbení …stojím soudu jsa poddán. K kterémužto zaslíbení dvanáctero pokolení naše… naději má, že přijde. Pro kteroužto naději žalují na mne Židé“ BiblKral A 26, 6n. Rovněž podle vzoru latiny se vkládají vedlejší věty dovnitř věty řídící, např. v úvodu k překladu knih prorockých: „Ačkoli Kristus ještě v těle, když proroci o něm zvěstovali, byl nepřišel, však kteřížkoli v něho, an přijíti měl, věřili, že i oni zasloužení jeho nic méně, než jako by již přišel a běh poselství svého vykonal, též účastníci učinili byli.“ Na této ukázce pozorujeme i jiný dobově charakteristický jev, totiž postavení určitého slovesa na konci věty, které také napodobuje latinský vzor. Jiným takovým pro tehdejší spisovný jazyk příznačným latinismem je vazba akuzativu s infinitivem po slovesech vyjadřujících mluvení a smyslové vnímání. Tak třeba v kralickém překladu v poznámkách: všecky věci na světě ukazuje býti hříšné pozn. k Gn 28, 18 nebo přímo v biblickém textu: v svazku nepravosti tebe býti vidím A 8, 23.Všechny tyto příklady ukazují, že složitá stavba větná se uplatňuje v nemalé míře také v Kralické bibli. Není jen mechanickým napodobením skladby jazyků antických, ale vyplývá rovněž ze snahy o postižení dobového myšlení v jeho složitosti a mnohostrannosti.[172]4. Stejné osobité rysy jako v syntaxi má jazyk Kralické bible také v rovině slovní zásoby. Zase tu jde o jevy příznačné pro jazyk celého údobí.4.1 Podle svých cizojazyčných vzorů seskupovali tehdejší autoři výrazy významově blízké a synonymní, významově protikladné, antonymní nebo výrazy vyjadřující souřadné pojmy do slovních řetězců. V Kralické bibli nalézáme takové útvary především v poznámkových výkladech a přípiscích k vlastnímu biblickému textu. Tak např. k verši prvého evangelia varujícímu před snižováním bližního (Mt 5, 22) je připojena poznámka, že tohoto hříchu se dopouští „kdož bližního svého tupí, zlehčuje, proklíná, hyzdí, pomlouvá a jemu utrhá, a tak, což na něm jest, z obrazu božího jej svláčí.“ Nebo verš 5. knihy Mojžíšovy zamítající obětování něčeho hříchem získaného (Dt 23, 18) doprovází poznámka „ovšem pak ten ho /Boha/ těžce uráží, ktož jemu co obětuje z zisků a výdělků nepořádných, nespravedlivých, loupežných, šantročných, lstivých, lživých, z vyhraného etc.“ Je to příklad řetězce úmyslně neuzavřeného, jak je patrno ze zkratky uvedené na konci za lat. et cetera - ‚a tak dále‘. Tím se ještě více zdůrazňuje mnohočlennost uváděných řad výrazů. Zároveň je citovaný doklad příkladem, jak se v Kralické bibli obrážejí dobové společenské rozpory. S citáty zaměřenými na společenské problémy setkáváme se v Kralické bibli častěji. Např. k verši zakazujícímu stranění v soudním procesu (Dt 1, 17), v starém biblickém jazyce „přijímání osob“, je připojena poznámka složená z řetězce antonymních výrazů: „Přijímati osobu neb tvář v soudu jest patřiti na osobu při majícího, jestli přítel čili nepřítel, bohatý-li čili chudý, muž-li či žena, mladý-li čili starý, vzácný-li čili nevzácný etc.“ Obdobného rázu je antonymní řetězec (v pozn. k Dt 17, 16) varující vládce před zvyšováním poddanských povinností: „maje /vládce/ býti ochráncem a dobrodincím poddaných, aby nebýval nuzitelem a rozptylovatelem mnohými zvýšenými nad spravedlivé robotami, berněmi, daněmi a jinými těžkostmi.“4.2 Závažnou složkou slovní zásoby Kralické bible jsou výrazy abstraktní. Z nich širokou sémantikou se vyznačuje např. slovo loupež. Kraličtí jím rozumějí i zadržování dělníkovy mzdy, jak vyplývá třeba z poznámky k Lv 19, 13. Poznámka začíná citátem z proroka Jeremiáše (Jr 22, 13): „Běda tomu, kdož služby bližního svého darmo užívá a práce jeho jemu nenahrazuje.“ Pokračuje pak vlastními slovy kralických autorů: „Kdež se to lstivě dělá, ukrutnější ta [173]loupež bývá než na horách od lotrů.“ Takovéto pojetí loupeže má v české literatuře tradici již od 2. poloviny 14. století. Z jiných abstraktních výrazů připomeneme aspoň slovo mdloba ve verši z listu k Římanům (R 15, 1): „povinni jsme pak my silní mdloby nemocných snášeti“. Mdloba se vykládá v poznámce synonymy neumění a hloupost při věcech případných, avšak gruntu spasení nevyvracejících. Pozornosti tu zasluhuje také slovní spojení věci případné, kterým Kraličtí navazují na rozlišování věcí podstatných a přídavných v jednotě bratrské obvyklé,[5] zavedené již v době husitské Jakoubkem ze Stříbra na základě pojmů středověké filozofie. Je doloženo i v díle dalších husitských bohoslovců, např. u Rokycany: „Viz při modlitbě, že některé věci jsú podstatné a některé případné“ RokJanB 48a. Na tradici starší české reformace navazují rovněž jiné abstraktní výrazy, např. smíšení ve významu ‚směšování pravomoci církevní a světské‘. K verši o soudní moci starozákonních kněží (Dt 21, 5) poznamenávají Kraličtí: „Nyní v církvi Kristově toho smíšení není a býti nemá. Nebo osoby v ouřadech světských postavené věci světské zpravovati.“ Je k svému duchovnímu povolání státi a je bedlivě vykonávati a tolikož osoby v ouřadech světských postavené věci světské zpravovati“. Je to jeden z ohlasů růstu vlivu šlechty i na poli církevním. Právě několik let před vytištěním prvého dílu Kralické bible byla ukončena jednání o Českou konfesi, v níž bylo shrnuto společné vyznání víry českých nekatolíků včetně příslušníků jednoty bratrské. Jednání probíhala na zemském sněmu za rozhodujícího vlivu šlechty.[6] Byla tedy otázka vymezení pravomoci církevní a světské pro kralické překladatele zcela aktuální.4.3 K rysům příznačným pro spisový jazyk předbělohorského údobí patří také přídavná jména typu neviditedlný. Tvoření přídavných jmen tohoto typu se v češtině 16. stol. značně ustálilo a rozšířilo ve srovnání s češtinou starou, kde se v jejich platnosti užívalo přídavných jmen různých typů.[7] V Kralické bible najdeme přídavná jména typu neviditedlný např. v citátu z epištoly k Římanům: „Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění božího! Jak jsou nezpytatedlní soudové [174]jeho a nevystižitedlné cesty jeho“ R 11, 33. V překladech staročeských jsou zde přídavná jména různá, např.: kterak neobsáhlí sú súdové KarZivB 179b, neosáhlí BiblLit-Pad, nespopadení EvOl. Teprve Melantrichova bible přináší znění zčásti shodné s překladem kralickým: „kterak nespytatedlní jsou soudové jeho a nestihlé cesty jeho.“4.4 Za příznačný pro slovní zásobu Kralické bible pokládáme rovněž slovesný typ pospokojiti se s předponou po-, popř. s dvěma předponami, mající význam omezující nebo podílný (distributivní). Na rozdíl od přídavných jmen typu neviditedlný, který je prostředkem jazyka spisovného, lze zmíněná slovesa spojovat s jazykem mluveným ve východní moravské oblasti.[8] Z Kralické bible můžeme uvést jako příklad sloveso pospokojiti se: „Obyčej jest těch, kteříž přemoženi jsouce, pospokojí se, mezi tím pak vojska zbírají, aby silněji zase přitáhnouti mohli“ v poznámce k vypravování o přemožení pokoušejícího ďábla (L 4, 13). Dalším příkladem jsou třeba slovesa poobnoviti, poujíti z úvodu k překladu spisů prorockých: „Prorokům svatým jest to velmi obecné téměř všecko z Zákona a knih Mojžíšových… opětovati… A to proto… aby jestliže by co z mysli lidem buď nebedlivým čítáním, buď nevážným slýcháním poušlo, to živým hlasem poobnoveno bylo.“4.5 Podobně jako zmíněná slovesa vyskytují se v Kralické bibli další jevy, které sbližují její spisovný jazyk s jazykem běžně mluveným. Patří k nim především poměrně hojná slova zdrobnělá, deminutiva. Z vlastního biblického překladu lze uvést Kristovu otázku v rozhovoru s učedníky z Evangelia Janova: „Dítky, máte jakou krmičku?“ BiblKral J 21, 5. Kralickým časově nejbližší bible Melantrichova z počátku 2. poloviny 16. stol. na tomto místě deminutiva nemá: „Mládenci, máte-li co pojésti?“ Kraličtí zde navázali spíše na některé bible staročeské, z nichž např. husitská bible Padeřovská uvádí znění s kralickým překladem skoro shodné: „Dietky, zdali krmičku máte?“ Podobně překládá rovněž bible Pražská. Deminutiva se vyskytují častěji také v poznámkách ke kralickému textu. Dopouštění se svatokrádeže, o němž se mluví v epištole k Římanům (R 2, 22), je vyloženo poznámkou (s odvoláním na Mt 21, 12) „když… svatokupectví v chrámě provádíš a pod zástěrou modliteb vdovy o jejich sta[175]tečky připravuješ“. Nebo v téže epištole oběť charakterizovanou jako „rozumnou službu“ osvětuje poznámka „tu vaši obět, ne v zbití nerozumných hovádek, ale rozumné stvoření, t. sami sebe v službu Bohu obětujte“. Podobně citátové slovo rácha v prvém evangeliu (Mt 5, 22) je provázeno výkladem: „To slovo židovské… vyznamenává tolik, jako by řekl marný, prázdný… Anebo jakž jiní praví, to slovíčko má svůj původ od slova syrského rach.“ Jiným rysem sbližujícím biblický jazyk s jazykem běžně mluveným je užívání expresív. Za expresíva, tj. slova citově zabarvená na rozdíl od výrazů neutrálních, pokládáme ty případy, které vedle odpovídajícího kontextu mají ještě další znak expresivity, ať formální, jako méně obvyklý způsob tvoření, nebo významový, např. konkretizaci nebo intenzifikaci významu.[9] Tak např. v 35. žalmu Kralické bible „s pokrytci, posměvači, fatkáři skřípěli na mne zuby svými“ Ps 35, 16 je k slovu fatkář ‚příživník‘ připojeno v poznámce břichopásek. Posledně uvedený výraz je expresívní, protože se vyznačuje vedle umístění v záporně hodnotícím kontextu i konkretizací významu. Expresívní povahu má i výraz fatkář odvozený od fotka ‚nicotnost, nepatrná věc‘, považovaného také za expresívní obměnu.[10] Melantrichova bible ve shodě s biblemi staročeskými zde expresívní výrazy nemá: „Posmívali se mi posmíváním, skřípěli na mne zuby svými.“ Jiným překladem je expresívní pojmenování pijan v kralickém textu: „P přišel Syn člověka jeda a pije a řkou: Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků“ Mt 11, 19. Ve slově pijan jde o méně obvyklý způsob tvoření neboť osobní jméno činitelské je utvořeno příponou, kterou...

Vrcholná renesance (1530 - 1580): nejčistší renesanční stavbu mimo Itálii představuje letohrádek v Královské zahradě na Pražském hradě (zv. Belveder), který dal postavit Ferdinand I. (údajně pro svoji manželku Annu Jagellonskou) v letech 1538 - 1563. Jeho projekt vypracoval italský architekt a kameník Paolo della Stella (kol. 1500-1552), který také vytvořil se svojí dílnou reliéfní výzdobu letohrádku s náměty z mytologie a historie. Patro a dokončení stavby pak po Stellově smrti prováděl Bonifác Wolmut (před 1510 - před 1579) za spolupráce italských kameníků Giovanniho de Savosa a Giovanniho Campiona. BONIFÁC WOLMUT (před r. 1510 - před r.1579): německý architekt, stavitel a kameník, mj. i dvorní architekt ve službách císaře Ferdinanda I. Nejvýznamnější architekt 3. čtvrtiny 16. století v Čechách. Ve svém díle spojoval formy pozdně gotického kamenictví s renesanční konstrukcí a s klasicismem inspirovaným římskou architekturou a dílem Sebastiana Serlia. hudební kruchta v katedrále sv.Víta (1559-1561; k jednomu z hlavních znaků palladiánského stylu patřil princip nadřazenosti sloupových řádů, který Wolmut uplatnil na patrovém arkádovém průčelí kruchty nebo např. tzv. Velká míčovna v Královské zahradě (1567-1569; v pořadí třetí stavba Pražského hradu, jež byla určena k oblíbeným míčovým hrám, představovala ve své době skutečný skvost renesanční architektury, mj. Schwarzenberský palác na Hradčanském náměstí (1545-1563; palác, který na půdorysu písmene T postavil italský stavitel Agostino Galli, zv. Vlach, pro Jana Lobkovice ml., představuje representativní ukázku domácí tzv. české renesance, kterou mj. Martinický palác na Hradčanském náměstí (3. čtvrtina 16. Zámky: dispozice českých a moravských zámků vycházela nejčastěji ze vzoru italského kastelu (hradu), kdečtyři křídla na čtvercovém nebo obdélníkovém půdorysu obklopují nádvoří, do něhož jsou obráceny arkádové lodžie, kterými se prochází k jednotlivým místnostem. Křídla často doplňují nárožní věže s vlastním točitým schodištěm a vyzdívané příkopy, které měly původně obrannou funkci. Vnější průčelí člení plastická rustika (hlavně v nižších patrech) nebo její plošné napodobení sgrafitovou technikou. Vedle císařských venkovských sídel (v Brandýse nad Labem, Poděbradech a Mělníce) vznikalo v 16.století také mnoho nových nebo přestavěných šlechtických sídel; např. Pernštejnové provedli renesanční přestavbu původně gotického vodního hradu v Pardubicích (1519-1543; 1571-1575, Ulrico Aostalli) a postavili nový zámek se čtvercovým arkádovým dvorem v Litomyšli(1568-1581; Giovanni Battista Aostalli, Ulrico Aostalli), Krajkové přestavěli (po požáru) gotický hrad v Mladé Boleslavi (1555; Matteo Borgorelli), Smiřičtí přestavěli hrad v Náchodě (1566-1614) a Trčkové postavili trojkřídlý zámek v Opočně (1560-1569). V jižních Čechách působili Rožmberkové, jejichž dílem je především zámek (i hrad) v Českém Krumlově - rozlohou největší stavba po Pražském hradě na našem území s charakteristickou věží s arká-dovým ochozem a renesanční helmicí (1580), a páni z Hradce, kteří přestavěli hrad v Jindřichově Hradci na zámek s rondelem a dalšími přístavbami, na kterých pracovala řada italských architektů (Baldassare Maggi, Antonio Vlach-Ericer, Antonio Cometa aj.). Zámky na Moravě vynikají nejenom krásou a malebností, ale i slohovou čistotou a zachovalými interiéry vč.vnitřního zařízení. Největšími staviteli zde byli Žerotínové, kteří přestavěli hrady v Rosicích (1570-1597), Náměšti nad Oslavou (1578) a v Moravské Třebové (1604-1618) a vybudovali rozlehlý zámek ve Velkých Losinách (po r.1581), který je jednou z nejlépe zachovaných renesančních staveb, vč.nádherných interiérů a sbírek, na Moravě. dům U minuty na Starém Městě s lunetovou římsou a výzdoboufigurálními sgrafity na antické, biblické a alegorické náměty (poč.15. Týnská škola na Starém Městě se štíty ve stylu benátské renesance(pol.16. dům U zlatého stromu na Starém Městě s arkádovou lodžií v nádvoří(3. čtvrt.16. dům Granovských v Ungeltu na Starém Městě s arkádovými lodžiemi a chiaroskurovými malbami na průčelí s biblickými a mytologickými náměty (kol. Města: některé městské celky získaly téměř typizovaný vzhled, kdy užitím jednotného renesančního dekoru vznikaly celé fronty domů členěné pravidelným rytmem štítů, oken a oblouků loubí. Příkladem takového architektonického řešení je náměstí v Novém Městě nad Metují (přestavěné za Pernštejnů po požáru r.1526) a v Pardubicích (přestavěné po požáru r.1538), kde byly poprvé použity prefabrikáty terakotových ostění oken a portálů z pernštejnských stavebních hutí. Podobně byly přestavěny i Slavonice na jižní Moravě, kde vznikly řady domů s bohatou (často figurální) sgrafitovou výzdobou. Kostely: v sakrální architektuře 16. století, která ještě čerpala z gotického tvarosloví, představují výjimku jednak renesanční českobratrské kostely podélného typu se třemi loděmi a půlkruhovým presbytářemv Brandýse nad Labem (1541-1542; Matteo Borgorelli) a Mladé Boleslavi (1544-1554; Matteo Borgorelli), jednak stavby centrálního typu, z nichž byla (dnes již neexistující) kaple sv. åeúxŒ! ¯ø?X J4A*êC!…ßidöiV! Þ+~ÑI]u3·¡eò''ë»×ã1ºë.¿óª¥ýKu¿®¾à:'ãKú’~Ú9W¸¾­ˆÏú×Í$ñp_ÿJ¤‘E^Gêç9>â8øßÞsIãPJ£ìi~ò÷�! -¶°,! ‹®ÿS Ú£4¹ÜÖx•ÎæÀض:…O #pPî"ÄQ*ÕÜö¨RyùѲ§ˆáÿ‡éäÇ‘! ’P§=›Ç¯ÍD€ŸêÔ’’

tags: #anticke #biblicke #a #alegoricke #namety