Apoštol Pavel náležel do dvou kultur: židovské a řecké. Na jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně jako apostata - odpadlík náboženství svých otců. Náležel k druhé generaci křesťanů. Byl povolán samotným vzkříšeným Kristem, ale nepatřil do kruhu dvanácti apoštolů. Jeho listy zprostředkovávají náhled do prvních pohanokřesťanských církevních obcí, do jejich struktury a organizace, do jejich problémů a potřeb, avšak rovněž i do střetů, které vyvstaly při volném přijímání pohanů do církve, která ještě platila za část židovského společenství.
O jeho osobě a díle vzniklo nespočetné množství knih; zvlášť bohatá je tradice k jeho listům. Z 21 listů Nového zákona je 13 tradičně připisováno apoštolu Pavlovi. Všeobecně se tyto listy rozdělují následujícím způsobem: velké listy, napsané během Pavlova apoštolského působení (Římanům, 1-2 Korinťanům, Galatským a 1-2 Soluňským); listy napsané z vězení (Filippanům, Kolinským, Filemonovi a Efezanům); pastorální listy (1-2 Timoteovi a Titus). Z těchto listů, které jsou rozdílné svojí dobou vzniku a hodnotou, není snadné sestavit apoštolův životopis. Skutky apoštolů sice popisují Pavlovo působení, avšak neudávají, kdy a kde Pavel své listy napsal.
Apoštol Pavel byl Židem od narození (Galatským 2,15). V Flp 3,5 se prohlašuje za „obřezaného osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o Zákon - farizeus“. Rozpoznávacím znamením pro skutečnost, že se Pavel označuje jako „Hebrej z Hebrejů“ mohl být původ rodiny z Palestiny a uchovávání aramejského jazyka. Jeho židovský původ v něm probouzel horlivost pro Zákon; patřil ke skupině farizejů (srov. Sk 23,6).
Podle tradice sv. Když vycházíme z toho, že Pavlova rodina byla úzce spojena s mateřskou zemí, je možné uvažovat o tom, že příležitostně putovala do Jeruzaléma na poutní svátky. Spojení s mateřskou zemí se zdá být hodnověrné podle Sk 23,16, kde se mluví o Pavlově sestře, která byla provdaná v Jeruzalémě. Pavel se tedy narodil již v diaspoře. Jeho narození v Tarsu, hlavním městě Kilikie, je nepopíratelné. O této informaci se dovídáme ze Skutků apoštolů v souvislosti s jeho obrácením a pak později ve spojitosti s jeho zatčením (Sk 9,11; 21,39; 22,3).
V dětství a mládí prožitém v Tarsu, obchodní metropoli, se Pavel setkal s lidmi nejrůznějších národností a kultur. Není náhodou že pozdější velký misionář nepochází z Palestiny, ale z diaspory - ze Židů žijících mimo Palestinu. Prostředí, ve kterém Pavel vyrůstal, ho velmi ovlivnilo. Snad nejlépe je to zřejmé v jeho mluvě, která se jasně odlišuje od Ježíšova způsobu vyjadřování. Něco na způsob Ježíšových podobenství u Pavla nenajdeme. Ježíš vyrostl ve venkovském prostředí. Pavel byl v Tarsu ovlivněn dvěma kulturami: židovskou kulturou ve svém rodném domě a řeckou kulturou, která zastávala rozhodující roli ve městě a které se nemohl vyhnout.
Podle Sk 22,3 získal Pavel své vzdělání v Jeruzalémě u farizeje Gamaliela, I nástupce Hillela, který působil v Jeruzalémě jako vážený učitel Zákona v létech 25-50 po Kr. Proti důvěryhodnosti tohoto tvrzení se někdy namítá, že Pavel sám nezmiňuje své vzdělání v Jeruzalémě a že text Gal 1,22 vylučuje Pavlův pobyt v tomto městě. Farizejské školy však nejsou dokazatelné mimo Jeruzalém před rokem 70 po Kr., a tak je zřejmé, že obsáhlé studium Zákona pro učeného farizeje bylo možné absolvovat jenom v Jeruzalémě. Někteří biblisté zastávají Pavlovo vzdělání v Jeruzalémě, které by z něho učinilo rabína a nebo dokonce podle Sk 26,10 člena Synedria. Na druhé straně jsou i jiní, kteří vidí původ a vzdělání Pavlové čistě ovlivněné helénismem, tedy řeckou kulturou.
Na konci svého vzdělání, často ve věku 18 let, se každý učitel Zákona obvykle oženil. V textu 1 Kor 7,7-8 se Pavel představuje jako „svobodný“. Z této skutečnosti je možné vyvodit „Pavlův celibát“. Na druhé straně však není možné vyloučit situaci Pavla jako „vdovce“ nebo že se nacházel v nějaké formě „odloučení od své manželky“, ať už po svém obrácení nebo pro svoji křesťanskou misii. Pavelova výtka Korintským křesťanům „Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ (1 Kor 9,5-6) upřednostňuje poslední domněnku.
V Skutcích apoštolů se třikrát setkáváme s líčením Pavlova obrácení. Nejpodrobnější zpráva se objevuje v Sk 9,1-31. Líčení Skutků apoštolů je možné shrnout takto: Pavel byl vybaven dopisem velekněze a měl s veškerou rázností zasáhnout proti židokřesťanům v Damašku. Když se blížil k městu, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Je nápadné, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista. Pavel padl na zem a teprve skrze hlas se mu dal Kristus poznat. Pán mu nařídil, aby šel do města, kde se doví, co má dělat. Hodná povšimnutí je skutečnost, že nedostává žádné bezprostřední pověření o povolání. Kvůli tomuto světlu Pavel na tři dny oslepl. Během tohoto času nic nejedl a nepil.
V Pavlových listech sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně apoštol na ni stále znovu dělá narážky. Míní tím událost u Damašku, když mluví o svém povolání za apoštola a nazývá se: „povolaný za apoštola“ (Římanům 1,1), „z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše“ (1 Korintským 1,1; 2 Kor 1,1), „apoštol pohanů“ (Římanům 11,13) nebo ve zostřeném vyjádření „apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“ (Galatským 1,1). Již z těchto výpovědí je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouze obrácení, nýbrž, že on sám to pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, že za svou apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. V četných souvislostech se Pavel zmiňuje o této milosti.
Apoštol Pavel nebyl k udržení. Absolvoval více než 20 tisíc km, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani neslyšel během jeho pozemského působení. O konci života apoštola Pavla nám Nový zákon neposkytuje žádné informace. Jsme odkázáni na pozdější svědectví církevní tradice. Od Eusebia se dovídáme o mučednické smrti za vlády císaře Nerona. Eusebius pak ještě cituje Dionysia z Korintu (asi 170) a uvádí, že Petr a Pavel „byli umučeni v téže době“. Mučednické smrti obou apoštolů je možné zařadit do období Neronova pronásledování, které začalo v létě 64 a trvalo až do jeho smrti (9. červen 68).
Novozákonní kniha Skutků apoštolů, která nám zprostředkovává poslední informace o životě apoštola Pavla, je dílem neukončeným. Jedná se o spis, jehož závěr není koncem. Je zde představen apoštol Pavel, který je sice vězněn v Římě (Sk 28,16), avšak bez bázně a překážek zvěstuje Boží království a učí všemu o Pánu Ježíši Kristu (Sk 28,31).
