V tomto překladu Barbory neboli zbožnost Radovan Charvát zkoumá, jak překladatel čte a zpracovává dílo Franze Werfala, a jak mu při tom pomáhají jeho zkušenosti z překladatelské praxe a hluboké poznání německé i české literatury. Autor vypráví o cestě k překladání knih a o tom, jak se vyvíjela jeho technika a styl po letech praxe, studia a kontaktů s významnými autory a díly.
Charvátova cesta k překladům a motivace
Literární překlad je tvůrčí práce, která může člověka cele naplňovat, u velkých autorů může být jejich dílo dokonce obrazem celé epochy, jejich překlad je pak součástí vlastního poznání, říká Charvát. Radovan Charvát (nar. iLiteratura: Jaká byla vaše cesta k překládání?) odpovídá, že původně studium a práce v technických oborech mu poskytly pevný základ pro preciznost, ale volný čas mu umožnil přenášet se k literatuře. Po odchodu z práce v ČEZu začal překládat texty o informatici a postupně se osamostatnil i v tlumočení a překladech pro mládež.
„Silnou motivací jsem měl. Chtěl jsem od techniky pryč, stísňovala mě,“ říká Charvát o počátcích. V té době ho ovlivnila kniha Zen and the Art of Motorcycle Maintenance: An Inquiry into Values od Roberta Pirsiga, která řešila rozpor mezi racionálním vnímáním světa a intuicí. Tehdy se naučil programovat, pracoval na volné noze a mohl překládat texty o informatice, což byl začátek jeho překladatelské kariéry.
Vlivy a autorové, které Charvát sleduje
Charvát popisuje, že k literárním překladům ho přivedl již dříve myšlenka na překlad knih a že po návratu z Frankfurtu na Goethově univerzitě zvažoval různé kariérní cesty. Zvažoval i možnost diplomatické kariéry, ale nakonec zvolil překladatelství a spolupráci s nakladatelství Arcadia. Z jeho pohledu jsou překlady významných autorů součástí dlouhodobých vztahů: „Mám několik svých autorů, od nichž jsem přeložil řadu děl.“
Mezi nejdůležitější autory, které Charvát překladově formoval a nad nimiž dlouhodobě pracuje, patří Thomas Bernhard, Robert Walser, Robert Walser, W. G. Sebald a Arno Schmidt. U Bernharda je důležité studovat texty do hloubky, u Walsera pak vnímat poezii v próze; u Sebalda autor oceňuje jeho jazykové hříčky a originální strukturu vět, které vyžadují citlivé uchopení v češtině. U Arno Schmidta je práce náročná, ale fascinující díky jeho jazykovým inovacím a nečekaným asociacím v jednotlivých větách.
Charvát a problematika překladu z němčiny do češtiny
Charvát upozorňuje na nutnost opustit doslovný překlad a pracovat s jazykem mateřským, aby se vyhnul nepřirozeným českým obratům. „Je třeba se zbavit závislosti na originálu a přemýšlet v mateřštině, aby nevznikaly nečeské obraty a ohrabané věty,“ říká. Důležité je také pochopit, že němčina svou strukturou často svádí k doslovnému překladu, a proto je nutné od něj ustoupit a vytvořit českou interpretaci.
Charvát zdůrazňuje, že v literárních překladech se může překladateli stát „vlastním pánem“, který má svobodu a odpovědnostně pracovat na textu. Přitom je možné využít starší překlady jako orientační bod, avšak jen po nahrubo hotovém vlastním překladu. V souvislosti s konkrétní prací na překladech Werfela uvádí, že práce s textem je náročná, ale zároveň velmi tvůrčí a umožňuje hluboko se identifikovat s autorem a dílem.
Překlady a jejich technické detaily
U dvou „s“ ve jméně Törlessa se Charvát rozhodl pro zachování tradičního českého pravopisu; přesto zvažoval variantu s ostrým ß podle německé ortografie. Po konzultacích s Ústavem pro jazyk český a germanisty zvažoval, zda by bylo vhodné použít ostré ß; nakonec zvolil dvojité „s“ kvůli zavedenému českému zvyklostnímu pravidlu a proto, že v té době nebylo ostré ß běžně používáno. Rozhodnutí, jak jazykově řešit jména, vychází z pragmatických a jazykověhistorických důvodů a z konzultací s odborníky.
Charvát také uvádí, že výběr autorů a jejich textů pro překlad bývá pečlivě promyšlen: „Můj rukopis“ je výsledkem dlouhodobého studia a výběru, který zohledňuje nejen samotný text, ale i jeho kontext a dopady na českého čtenáře.
Charvát a současní autoři ve světě překladů
Charvát připouští, že některé texty jsou předkládány literárně náročné a vyžadují zvláštní přístup. Například jeho práce s Walserovými texty a jejich mikrogramy v Opusu zahrnuje hluboké porozumění jejich estetice a významovým vrstevním významům, které je nutné přenést do češtiny. U některých autorů, jako je Walser, je potřeba brát v úvahu i veliké množství krátkých textů, které dohromady tvoří „jeden velký román“ a vyžadují zdlouhavé a precizní zpracování.
Charvát dále uvádí, že s nakladatelstvím Opus spolupráce se zaměřuje na vydání děl autorů v několika svazcích a také na sbírky mikrogramů. Tyto mikrogramy umožňují zkoumat díla hlubší strukturou a odhalovat prameny myšlení autora i způsoby, jakými autor pracuje s jazykem a významem.
O Werfelově Barboře neboli zbožnosti a dalších souvisejících dílech
Werfelova Barboru neboli zbožnost Charvát překladatelsky zmiňuje jako obtížné dílo; jedná se o román z roku 1929 a český překlad vyšel v roce 1931. Překlad byl tehdy dobrý, ale zastaralý; podle Charváta jazyk překladů časem stárne rychleji než jazyk originálu. Dr. Kopřiva z brněnské germanistiky přišel s myšlenkou, že by se Törless měl přeložit znovu, a přesvědčil nakladatelství Argo. Charvát popisuje, že musel řešit i jazykové nuance jména Törless, kde původní ostré ß je výkladově složité.
Diskuze o výběru a zachování jazykových detailů v překladech je pro Charváta důležitá, stejně jako hodnocení vlivu autorů na čtenáře. “Každý vtiskne svému překladu cosi jako svůj rukopis,” říká Charvát, a dodává, že u Bernharda to bývá méně zřetelné, protože texty jsou více sevřené a logické. Naproti tomu u Walsera a dalších autorů je výsledný překlad více otevřený a vyžaduje hluboké porozumění autorově stylu a záměrům.
Další poznámky a souvislosti
Charvát připomíná, že překlady se často nedají hodnotit jen po fonetické stránce; je důležité sledovat i kontext a spojení textu s historií. U některých autorů, například u Roberta Walsera, lze dívat na překlad jako na práci s poezií v próze a vnímat její rytmus, melodii a asociace, které se v češtině musí promítnout do obrazů a metafor.
