Vůdcové národa přivedli Ježíše k římskému místodržícímu Pontiu Pilátovi. Žalovali na něj: Pobuřuje národ! Pilát se Ježíše zeptal: Jsi král? Ježíš mu odpověděl: Mé království není z tohoto světa. Jinak by za mne moji služebníci bojovali. Jsem král a přišel jsem na svět, abych svědčil o pravdě. Každý, komu jde o pravdu, slyší, co říkám. Těm, kteří Ježíše obžalovali, řekl Pilát: Nevidím žádný důvod, abych ho označil jako viníka. Každý rok o velikonocích dávám jednomu z vašich uvězněných svobodu. Mám o těchto velikonocích osvobodit židovského krále? A oni křičeli: Ježíše ne! Dej svobodu Barabášovi! Barabáš byl vzbouřenec. Pilát tedy propustil Barabáše a Ježíše dal bičovat. Vojáci upletli z trní pro posměch korunu a přitiskli mu ji na hlavu. Na ramena mu hodili červený plášť a posmívali se mu: Buď pozdraven, židovský králi!
Pilát vyvedl Ježíše ven k žalobcům a řekl: Hleďte na toho člověka! Ale oni křičeli: Ať visí na kříži! Pilát řekl: Tak ho vezměte a ukřižujte ho! Já nevidím žádný důvod, abych ho odsoudil. Oni však namítali: Máme zákon, že musí zemřít. Sám o sobě řekl, že je Syn Boží. Naléhali na Piláta tak dlouho, až dostal strach a odsoudil Ježíše ke smrti na kříži.
21. 08. Kristus stál před Pilátem a před zraky všech přítomných vyslechl všechny urážky a falešná obvinění. Neřekl na ně ani slovo. Jeho chování svědčilo o jeho nevině. Stál bez hnutí uprostřed zuřivých návalů hněvu. Pilát hleděl na Ježíše s obdivem. Po všech urážkách a výsměchu nenašel v jeho tváři ani náznak touhy po odvetě. „Já na něm žádnou vinu nenalézám,“ prohlásil. Jakmile kněží a přední muži vyslechli Pilátova slova, jejich zklamání a zuřivost neznaly mezí.
Když zjistili, že by Ježíš mohl být propuštěn, byli by jej s chutí roztrhali na kusy. Pilát se snažil Ježíše osvobodit. Poznal však, že chce-li si udržet své postavení, nemůže Krista zachránit. Než by se připravil o světskou moc, raději obětoval nevinný život. Toho, čeho se obával, však přes všechnu jeho opatrnost nakonec stejně přišlo. Stal se obětí vlastní váhavosti a nerozhodnosti. Krátce po ukřižování Krista si sám sáhl na život.
Milostný Bože, i my jsme někdy v podobné situaci jako Pilát. Janovo evangelium je vedeno od začátku do konce určitou ideou procesu - procesu mezi světlem a temnotou, mezi vírou a nevěrou, či konkrétněji mezi Ježíšem a světem: „To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila… Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal“ (Jan 1,5.10).
Proces, který se odehrává před Pilátem a z kterého nám dnešní evangelium nabízí několik momentů, je dramatickým vyústěním a epilogem celého onoho procesu. Pilát je jasně vnímán jako představitel kolektivních a kosmických sil, za ním stojí římská říše a židé, kteří mu Ježíše přivedli; nachází se tedy před ním všechno, co Jan obvykle označuje jako „svět“. Kdo je vítězem tohoto kosmického procesu? - Podle všech ukazatelů je to svět.
Dostává od Piláta všechno, co chtěl: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte“ (Jan 19,6); „On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota“ (Jan 19,17). Než nás však evangelista přivedl až k tomuto okamžiku Ježíšova života, nechal nás naslouchat také slovům ve večeřadle: „Nyní nastává soud nad tímto světem“ (Jan 12,31); „Vládce tohoto světa je už odsouzen… Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět!“(Jan 16,11.33).
O výsledku tohoto procesu je už tedy rozhodnuto; skutečný rozsudek je jiný než ten Pilátův. V rozhovoru mezi Ježíšem a Pilátem se jasně rýsují dvě roviny a dva řády: rovina síly a pozemské moci, ve které se pohybuje Pilát a židé, a potom rovina Pravdy, ve které se pohybuje Ježíš. Pilát nemá ani ponětí o této druhé, nekonečně vyšší rovině, než je ta, ve které se nachází on, a proto roztržitě poznamenává: „Co je to pravda?“(Jan 18,38).
Krátce potom Ježíš umírá na kříži, ale místo zjevného naprostého vítězství světa se ve skutečnosti ukazuje úplná porážka všech jeho mocností a všech jeho nátlakových prostředků; pravým vítězem se stává oběť, a to na základě samotné skutečnosti toho, že je oběť - Victor quia victima, komentuje svatý Augustin (Conf. X,43).
Liturgie slavnosti Krista Krále v letošním roce zachycuje a rozvíjí právě toto téma procesu a Kristova vítězství. V prvním čtení popisuje prorok Daniel královskou investituru, kterou přijímá Syn člověka přímo od Otce: „Byla mu dána moc, sláva i království… jeho moc je věčná… jeho království nebude zničeno.“ Druhé čtení nám představuje zabitého Beránka na trůně jeho slávy; nyní se před ním budou „bít všechny národy v prsa“, i ty, které ho probodly. Pilátova otázka „Co je to pravda?“ zde nachází svou odpověď: „[Ježíš], který nás miluje a který nás svou krví zbavil hříchů“.
Když byla v roce 1925 ustanovena Slavnost Krista Krále, bylo tím nejvýznamnějším aspektem jejího vzniku prohlášení Kristova prvenství nad pozemskými královstvími. Potom přišel 2. vatikánský koncil, který nám postavil před oči poněkud odlišný obraz církve: už to není „církev žalobkyně světa“, ale „církev pro svět“. Výsledkem byly rozpaky, krize a nakonec ticho. Pro Slavnost Krista Krále se hledal nový obsah, jenž by zbavil evangelijní pojetí Království každého polemického postoje vůči světu.
Máme tu tedy určitou dvojznačnost: mezi světem a církví ve světě, mezi „dvěma městy“ ve světě. Někteří mylně namlouvají, že Ježíšovu případu už „odzvonilo“. Jsem přesvědčený, že i dnes zakoušíme nebeské Království násilí (Mt 11,12) a že mezi dvěma královstvími vytrvalý boj pokračuje.
Máme tedy dvojí pohled na vítězství: lidská moc proti Kristu a Kristovo vítězství nad světem. „Non praevalebunt!“ - Pekelné mocnosti ji nepřemohou! (Mt 16,18). A tedy: vaše bitva je bitvou prohranou, protože vy sami jste se obvinili a odsoudili; Ježíš není váš nepřítel, ale váš Spasitel.
Kde hledat sílu pro dnešní křesťany, aby směrovali ke světu v duchu a moci tohoto napomenutí? - V Duchu Svatém. On je velkým obhájcem a svědkem, kterého si sám Ježíš zvolil ještě před smrtí (srov. Jan 15,26); je to on, kdo usvědčuje svět z hříchu a nespravedlnosti (srov. Jan 16,8).
Usvědčuje ho z křivdy a hříchu již teď, před tribunálem našeho srdce, a dává nám tuto obdivuhodnou jistotu Kristova vítězství nad všemi mocnostmi. Inspiruje nás důvěrou v jeho sílu; dává nám sílu věřit a vyznávat, že Ježíš je Pán.