Ústřední téma tohoto textu z řeckého Římanům 9 je otázka Boží svrchovanosti ve vyvolenosti a lidské odpovědnosti. Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.
Izrael jako Boží vyvolený národ
Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen. Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.
Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘ A nejen to: také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘
Boží svrchovanost ve vyvolení
Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.
Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?
Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.
Odezva textu: Ozeáš, Izaiáš a praktický důsledek vyvolení
Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘ A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn, neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘ A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomorou bychom byli podobni.‘
Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry; Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.‘
Další souvislosti a paralely s dawním čtením
Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává. Můžeme z toho usuzovat, že je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Nikomu tím není povinen, nikdo na to nemá nárok. Je to jen jeho milost, když to učiní. Faraónovi, jak sám říká, propůjčil jeho postavení proto, aby na něm ukázal svou moc a aby rozšířil svůj věhlas po celé zemi.
A tak tedy nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje. Ale proč Bůh ještě pořád něco vytýká? Copak se nic nemůže dít proti jeho vůli? Ale člověče, kdo ty vlastně jsi, že si troufáš přít se s Bohem? Říká snad výrobek svému tvůrci: Proč jsi mne udělal zrovna takhle? Copak hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jedné hroudy udělal vázu či mísu?
Neváhejme tedy vyjádřit hlavní závěr: není vyvolávání na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, jenž se smilovává. A tak i nadále zůstává skutečnost, že Boží vůle a moci zůstávají nezměněné, stejně jako je psáno: „Smiluji se nad tím, komuž milost učiním, a slituji se nad tím, nad kýmž se slituji.“
Další poznámky a paralely k moderním překladům
Různé překlady (Český studijní překlad, CSP, BKR, SNC, SNC) shodně vyjadřují jádro textu o Boží svrchovanosti, o vyvolení a o tom, že spravedlnost nepřichází ze skutků, ale z víry a Boží milosti. V každém z překladů je zdůrazněno, že Bůh jedná podle svého rozhodnutí a že lidská vůle má pouze omezenou roli v kontextu Jeho plánu.
Krátká tabulka klíčových tvrzení
| Téma | Hlavní závěr |
|---|---|
| Vyvolení | Jsou dětmi zaslíbení, ne tělesnými potomky |
| Boží svrchovanost | Smiluje se nad kým chce; rozhodnutí Boží nejsou lidské |
| Spravedlnost | Dosahována vírou, ne skutky |
| Předzvěst Izraele | Jen zbytek bude zachráněn |