Bible (z řeckého τὰ βιβλíа ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté nebo Kniha knih. Bible vznikala v dlouhém procesu kanonizace: Starý zákon vznikal postupně od 9. do 1. století př. n. l., Nový zákon pak během prvních dvou století našeho letopočtu; teprve později se ustálil oficiální kánon různých církevních tradic.
Struktura a základní rozdělení
Starý zákon je podle hebrejské tradice dělěn na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici bývá obvykle členěn na pět knih Mojžíšových, knihy prorocké a dějepisné a mudroslovné. Pět knih Mojžíšových, tzv. Pentateuch, vypráví o stvoření světa a dějinách izraelského národa až po příchod do Země zaslíbené. Prorocké spisy nesou jméno proroka a dělí se na větší a menší proroky; Dějepisné knihy popisují historické období od vstupu do Zaslíbené země po babylonský exil. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru. Nový zákon se skládá z evangelií, Skutků apoštolů, epištol a Zjevení.
Starý zákon je pro křesťany „Starou smlouvou“ a je společný s židy; židovský Tanach obsahuje Tóru, Proroky a Spisy. Původní text existoval v hebrejštině s částmi v aramejštině; masoretský text přidal diakritiku a vokalizaci. Septuaginta, řecký překlad hebrejské bible, je pro křesťany významná jako nejstarší rozsáhlý překlad, který se stal často používáným Písmem.
Původ a kanon
Podle tradice je Tóra Mojžíšova, avšak moderní biblická věda rozlišuje několik pramenů. Dokumentární hypotéza Julia Wellhausena z 19. století rozlišuje prameny Jahvista (J), Elohistu (E), Deuteronomista (D) a kněžský pramen (P). Tato čtyři prameny vznikaly v různých dobách a byly spojeny až po babylonském exilu.
Jahvista (J) používá Jahve jako Boží jméno, vypráví část příběhů se silnou kulturní geografickou orientací kolem Jeruzaléma; Elohist (E) klade důraz na severní království Izrael a na prorocký hlas Mojžíše a Árona. Kněžský pramen (P) zdůrazňuje rituály chrámu a uvádí detaily, jako rozlišení čistých a nečistých zvířat; zároveň preferuje Boha pod jménem Elohim a zdůrazňuje Áronovu úlohu. Společně vytvářejí současný text Tóry, a to s různými detaily a jazykovými zvláštnostmi, které svědčí o různých autorstvích a historických kontextech.
Geografické a historické rámce
Starý zákon zahrnuje místa Předního východu: Mezopotámii, Egypt, Kanaán, Judsko, a národy z Blízkého východu; dějiny se odehrávají v Jeruzalémě a okolních regionech. V novokřesťanské odpovědi se Nový zákon soustřeďuje na Judsko, Egypt a Evropu, s misijními cestami apoštolů.
Zrod a proces kanonizace
Kánon Starého zákona bývá považován za završení kolem počátku 2. století n. l.; křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na judaismu a jeho uznání se lišilo napříč tradicemi. Židovský kánon (palestinský) byl formován kolem roku 92 dle synody v Jabne; křesťanský kánon se stabilizoval později, částečně v průběhu 4. století. Deuterokanonické knihy byly uznány římskokatolickou církví na Tridentském koncilu; protestantské církve mají často tyto texty mimo svůj kanon.
Nový zákon vznikal mezi 1. a 2. stoletím; existují různé apokryfní texty, které nebyly zahrnuty do konečného kánonu. Nejstarší fragmenty a rukopisy Nového zákona pocházejí z 2. až 4. století. Zlomky jako Muratoriho fragment dokládají časné uznání evangelií a listů; teprve později se kánon definitivně uzavřel.
Překlady a šíření Písma
První tištěná Bible byla Gutenbergovo vydání roku 1452; Bible kralická, překlady do češtiny v 16. století, anglický Kralova Bible (1611) a Lutherův překlad znamenaly významný příspěvek k formování jazyků a kultury. V průběhu 19. století vznikly biblické společnosti, které usilují o překlady do mnoha jazyků; moderní kritické vydání původních textů zahrnují tisíce odchylek a poznámek k variantám.
Současné překlady vycházejí z poznatků kritické textologie a historického kontextu; významná jsou díla jako Česká ekumenická Bible nebo mezinárodní překlady ve více než 600 jazycích. Do jazyků se dostávají nejen teologické texty, ale i kulturní a etické rovery - slova jako „farizej“, „kříž“ či fráze „ztracený syn“ z biblického jazyka zdomácněla v moderním českém a evropském jazyce.
Starý versus Nový zákon a jejich význam
Starý zákon pojednává o stvoření světa, historii Izraele, bohoslužbách a etice; Nový zákon se zaměřuje na život, učení a smrt Ježíše Krista, na počátky křesťanské církve a na apokalyptické vize. Evangelia (Matouš, Marek, Lukáš a Jan) představují jádro Nového zákona; Skutky apoštolů popisují šíření křesťanství po Jeruzalémě a misijní cesty Pavla. Epistoly doplňují věroučné a mravní zásady; Zjevení Janovo uzavírá novozákonní sbírku prorockými obrazy o budoucnosti.
V průběhu dějin se text Písma vyvíjel prostřednictvím překladů a interpretací; argument o doslovném versus obrazném chápání textu vede k různým názorům mezi církvemi. Moderní přístup často rozlišuje literární roviny a kontexty, v nichž jednotlivé pasáže vznikaly, aby bylo možné lépe pochopit historický a teologický význam.
Kdo určil knihy Bible? (Vysvětlení biblického kánonu)
Bible je ikonickou knihou západní kultury a její překlady a interpretace formovaly jazyky, literaturu a umění; současně zůstává předmětem akademické debaty o autorství, dataci a historickém kontextu jednotlivých pasáží.