Psychologové a duchovní přecházejí od slova „láska“ k výrazu „přijetí“. Znehodnocení výrazu láska dnes. Sv. Obtížné je to proto, protože nemáme rádi sami sebe, ..., nepřijali jsme cele sami sebe... Moderní hloubková psychologie tvrdí, že neexistuje žádná vrozená láska k sobě samému - přijetí sebe sama. ..Lásku k sobě buď získám, nebo ji postrádám. Výsledkem bývá obraz povinně milujícího, který nemiluje s radostí, a tak souží sebe i své okolí.
Pavel říká: Přijímejte jeden druhého! Je to výzva pro nás, abychom na sobě pracovali: Přijal jsem sám sebe? materiální situaci, nemoci, postavení, zaměstnání, svému vzhledu?!
V bibli nestojí: "Miluj svého bližního místo sebe." Zdravá sebeláska se předpokládá a je měřítkem lásky k bližnímu. Bible zde předbíhá poznatky hloubkové psychologie, že totiž není lásky bez sebelásky. Ježíšovo přikázání má v sobě dvojí imperativ: miluj bližního a miluj sám sebe. Přijmi sám sebe.
- “Jonatán si ho zamiloval jako své vlastní srdce.” (1 Sam 18,1). Je nám naočkován strach před každou údajně „egoistickou“ pohnutkou. Potíž spočívá ve dvojím smyslu výrazu sebeláska. Může znamenat sebepřijetí, ale i sebezdůrazňování, sebevyvyšování (i na úkor druhých). Existují dva způsoby vztahu k sobě samému: totiž nezištný a sobecký. Sebeláska je pravým opakem narcisismu. Sebeláska předchází sebepřijetí. Jenom ten, kdo sám sebe přijal, může sám sebe vydat. Nehledá svých věcí, neboť je již nalezla. Proto je může darovat. Mohu dát pouze to, co mám, pustit to, co držím, ztratit to, co vlastním...
« Sebeláska říká: Mám se rád, tedy sám sebe a je schopna hledět na jiné. » Ježíš si byl plně vědom své identity, spočíval zcela sám v sobě, dokonale se ztotožňoval sám se sebou. (Jan 8,58; 10,30). V NZ jsou nejdříve zmínky o Ježíšově božství, a až pak o jeho sebeodevzdání... Proto mohl sám sebe vydat. Protože se Ježíš miloval, mohl milovat nás.
Ať nikdo neříká: Tu se jedná o Ježíše, ale kdo jsme my? Sebelásku se naučím tím, že se naučím - nechat se milovat. „Člověk přichází k sobě samému přes druhého.“ (Martin Buber). Působí na nás povzbudivé slovo, chvála či uznání, potřebujeme je jako denní chléb. Ale právě druhým tento chléb nedopřáváme. Říkáme si navzájem jen „kritiku“, negativní věci a tak se navzájem jen znejisťujeme... Toto platí zvláště (pro církev), /pro křesťany/.
Proto se zde setkáváme s postavou „povinně milujícího“. Jeho největší překážka je v tom, že se nedovede nechat milovat. Z důvodů („falešné“) křesťanské pokory se brání každému projevu chvály a za každým takovýmto projevem hledá nějaký záměr. Na jedné straně můžeme přijmout druhého, až když jsme přijali sebe. - Začarovaný a bezvýchodný kruh (vzájemného nepřijmutí se mezi lidmi) může popsat psychologie a filozofie, ale nemohou nám z něho pomoci.
„Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás“. Děti jsou ve křtu přijaty Bohem ještě před tím, než mohly něco vykonat. Kdo ví, že ho Kristus přijal, nemůže zůstat stejný. Koho Kristus přijímá, toho i mění. (Jan 1,12). Boží láska nemiluje to, co je „hodné lásky“, ale tvoří věci hodné milování. Láska pracuje. Být přijat Bohem neznamená: Ty už jsi zkrátka takový, nedá se nic dělat! Naopak: Já tě přijímám takového, jaký jsi a nyní začíná práce lásky, která vyžaduje i tvou spolupráci. Boží láska nám umožňuje práci na sobě.
(pečovatelská povolání, volba sňatku - komplikace, kdo se sám nemá rád, bude vždy nenasytný, bude vyžadovat stále další a další projevy lásky, bez toho, aby byl schopen něco dát. „Láska nehledá svůj prospěch“ (1 Kor 13,5). Kdo nemá lásku k sobě, ten hledá „svůj prospěch“ a žije v neustálém strachu, že jej nenajde. Kdo sám sebe staví do středu pozornosti, cítí se vydaný na milost a nemilost, nechráněný a ohrožený. Strach z neúspěchu. Je rubem „výkonnosti“.
- „Ve světě máte soužení. Můžeme být Božími dětmi a přesto mít strach. Nemusíme mít obavy ze strachu, v tom spočívá osvobození. Za Ježíšovým konstatováním není výtka, ale slovo povzbuzení: Vzchopte se. Můžeme se odevzdat tomu, který přemohl svět...“ (Lukáš 22,44). Mocí, kterou překonal svůj strach, může i nás vytrhnout z úzkostí, protože našemu strachu rozumí a s našimi úzkostmi nás přijímá a miluje.
Jsme Božími dětmi, i když máme strach; Izajáš 53,11 připomíná, že Kristus nesl naši vinu a zaplatil cenu, abychom nemuseli trpět odsouzením. Přijďme k Bohu a upřímně Jej poprosíme o odpuštění, vyslyší nás. Touží nás osvobodit od viny a odsouzení. Říká o nás, že jsme dostatečně dobří. Přijměme tuto pravdu a začněme prožívat vítězství.
Modlitba: „Bože, Tvůj Syn nesl mou vinu a trest. V Kristu jsem dostatečně dobrý. Nyní v Tebe věřím a odmítám žít pod tíhou viny a odsouzení.“
Když na nás někdo zaútočí, vyplouvají na povrch naše obranné instinkty. Jsme bojovníci! Ale to může způsobit problém, proto Pavel říká: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Pokud je tvým prvořadým cílem chránit sama sebe, pak už nemáš svobodu dělat správná rozhodnutí. Budeš stále dělat věci, které vyvolávají dobré pocity a budou přijatelné pro druhé, spíše než abys dělal to, co chce Bůh, abys dělal.
Ježíš řekl: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej“ (Lukáš 9:24). Pavel napsal: „Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše…“ (Skutky 20:24).
Prohloubení sebepřijetí vyžaduje realistické sebepoznání a evangelijní pohled na službu druhým. Děti a adolescenti potřebují podporu, aby mohly překonat srovnávání s druhými a vybudovat si zdravé sebevědomí. Díváme-li se na příběhy lidí jako Ricka, který navzdory postižení nalezl dar v jinak obtížné cestě, vidíme, že sebepřijetí není pasivní akceptace, ale aktivní práce na sobě, která umožňuje pochopení a sdílení lásky s ostatními.
Musíme si uvědomit, že vyvážené sebevědomí vychází z pokory a ze vztahu s Bohem. Jakub 4:6 připomíná, že Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným sesílá milost. Žalm 16:2 připomíná: „Hospodinu říkám: Jsi můj Pán, jediné dobro, které mám!“
Milovat sám sebe je tedy stejně důležité jako milovat bližního. Modlitba a setkání se sebou samým jsou vzájemně prohlubující se procesy, které vedou k autentické lásce, která není sobecká ani lhostejná k druhým. Ku dynamice člověka patří jak hněv, tak smutek, zklamání i naděje; modlitba může zahrnout i tyto stránky lidské zkušenosti, když se učíme přicházet k Bohu bez příkras a naslouchat své pravé podstatě.
