Jako papírový křesťan jsem Bibli přeci jen četla, avšak nepozorně, protože nehledě na druhořadý název knížky "Starý zákon pro mládež" jsem začala v díle horlivě vyhledávat zmínky o Kristovi a označila příběhy za nekompetentní, když nic takového nalezeno nebylo.
Říká se, že vám byla kniha k něčemu, když jste se z ní dozvěděli i jen jednu jedinou novou věc.
Vypadá to tedy, že jednodenní maratón o co nejrychlejší přečtení Biblických příběhů mi byl k užitku, i když Olbrachtova knížka si v mém žebříčku hodnot příliš nešplhla.
Kdybych nevěděla, že je to vůči opravdovému "Starému zákonu" strhující thriller, řekla bych, že je nesmírně nudná.
I když to není úplná pravda, zvláště pak při vzpomínkách na loňskou lyrickou prózu.
Shrnutí mého názoru by bylo asi takovéto - knížka s nezbytnými znalostmi pro kulturního člověka, s jistou podobností se Sinuhetem a stručně, přehledně a nepřeplněně informacemi líčící dějiny božího, tedy židovského národa.
V rámci povinné četby a nezbytného přehledu věřícího velmi dobře čitelné.
Ale sama od sebe bych se k ní znovu nevrátila.
Příběh o tom, jak Bůh v sedmi dnech stvořil naši planetu.
Prvního dne utvořil nebe a zemi, druhého oblohu, třetího oddělil pevninu a oceány, čtvrtý den vytvořil slunce a měsíc, pátého dne se rozhodl být chovatelem a stvořil ryby s ptactvem, šestého dne se jeho statek rozrostl o dobytek a jiné čtyřnožce a na závěr vytvořil člověka.
Bůh byl k lidem hodný, avšak lidé se nedovedou chovat dobře delší dobu a v jednom okamžiku už byli na sebe tak zlí a ukrutní, že se Bůh rozlítil a učinil potopu.
Přežil pak jen Noe a jeho rodina - protože to byli dobří lidé s vybranými zvířaty.
Dvě města, Sodóma a Gomóra, byla velmi bohatá a přepychová, to se znelíbilo Hospodinovi a proto je zničil, neboť lidé nemají být pyšní a marniví.
Témuž pastýři Abramovi se v stáří zjevil Bůh a pravil, že bude mít jeho žena syna.
Stalo se tak a Abram ho velice miloval.
Jednoho dne mu ale Hospodin dál rozkaz, aby svého syna obětoval.
Izák, syn Abrahamův, měl dva syny - prvorozeného chlupatého Ezaua a Jákoba.
Raději měl ale Ezaua a požehnání od Izáka před smrtí mělo patřit právě Ezauovi.
Jákob byl ale chytrý a vymámil na Ezaovi za misku čočky prvorozenství a pak, když byl Ezau na lovu, předstoupil před Izáka s kozlečími kůžemi na sobě a dostal bratrovo požehnání.
Jákob měl dvanáct synů a nejradši z nich měl Josefa.
To se ale nelíbilo ostatním bratrům, ba Josefa přímo nesnášeli a tak ho prodali do otroctví a otci řekli, že jej roztrhaly divoké šelmy.
Avšak Josef byl houževnatý a z pozice otroka se v Egyptě se vypracoval až na velmi moudrého faraonova rádce, vlastně vedl správu nad Egyptem.
Díky svým snům, které mu posílal Bůh věděl o sedmi letech bídy, která čekají okolní svět a Egypt, shromáždil tedy na toto období obilí a v Egyptu byl blahobyt.
Jeho bratři z vedlejší hladovějící země za ním přišli vynuceni hladem, avšak Josefa nepoznali, ale on je ano.
Za obilím u něj byli několikrát a nakonec jim Josef odhalil kdo je a odpustil jim.
Pokolení Jákobovo (a tedy Josefovo) zůstalo v Egyptě po čtyři století, ale egyptští již na Josefovy dobré skutky pro Egypt zapomněli, dokonce se Židů a jejich rostoucí populace báli a tak farao rozkázal zabíjet všechny izraelské novorozené chlapce.
Mojžíš tedy vyrostl při dvoře, ale když se stal dospělým, začal soucítit se svým utiskovaným lidem (z něhož si Egypťané udělali otroky) a zjevil se mu Bůh.
Pomocí deseti božských ran, hrůz pro Egypt, se povedlo získat faraónovo povolení k odchodu Židů, ale když izraelští v čele s Mojžíšem byli u břehu Rudého moře, jali se je faraónovi vojáci pronásledovat.
Mojžíš putoval s lidem pouští a Bůh jej vyzval, ať vystoupí na horu, kde mu Hospodin dal kamenné desky s Desaterem Božích přikázání.
Mojžíš tam ale pobýval velmi dlouho, lidé se tou dobou začali bát a ze zlata si uhnětli bůžka.
Mojžíš tedy žil se svým lidem na poušti, bojoval s různými národy a po čtyřiceti letech je dovedl Hospodin k zemi kananajské, jež se jim měla stát zaslíbenou.
Tuto zemi ovšem obývali lidé velmi silní a izraelští se jich zalekli, nechtěli do země vpadnout a spílali Mojžíšovi, že je vyvedl z Egypta, aby zemřeli v boji.
Když jim zvědové líčili krásy kananejské země, chtěli je bojící se lidé ukamenovat.
Bohovi se to nelíbilo a proto musel Mojžíš svůj lid odvést do pouště, aby zemřeli všichni, kdo pamatovali egyptské otroctví.
Po čtyřiceti letech na poušti se z bojácného lidu stal statečný a došli k zemi zaslíbené.
Nyní již byli ochotni ji dobýt.
Aby dobyli izraelští v čele s Jozuem město nepřátel, museli na to jít značně vychytralým způsobem.
Udělali to takto - šest dní chodil všecek lid kolem Jericha, nesouc před sebou archu úmluvy a sedm beraních rohů.
Sedmého dne kněží zatroubili na rohy, lid naráz zakřičel, hradby Jericha se zbořily a izraelské vojsko obyvatelstvo Jericha pobilo.
Izraelští se zabydleli v zemi kananejské, ale národ, Madiáni, je ustavičně sužoval svými nájezdy.
Ale s boží pomocí je porazili, a to tak, že se Bůh zjevil pastýři Gedeonovi, ten vzal třicet tisíc mužů, z nichž mu po několika zkouškách zbylo jen tři sta.
Po Madiánských začal Izrael napadat kmen Ammonitů a Jeft Galádský stanul v čele vojska v bitvě proti Ammonitským.
Když viděl jejich počet, řekl, že v případě vítězství obětuje cokoli, co první doma potká.
Zvítězil, ale doma první potkal svou milovanou dceru.
Izrael ale i po porážce Ammonitských nezůstal v pokoji a tentokrát je obtěžoval lid filištínský.
Hospodin ale učinil tak, že se hebrejským narodil Samson a ten se stal zkázou Filištínských.
Měl totiž nezměrnou sílu a byl neporazitelný, zabil tudíž na statisíce Filištínů.
Za manželku měl ale Filištínku a ta z něj tajemství jeho božské síly vymámila a prozradila Samsonovým nepřátelům.
Ti jej pak tajně ostříhali, vypíchli mu oči a všelijak jej zesměnili.
Když si ale Samsona z potěchy přivedli na jednu hostinu v chrámě, navrátila se mu všecka jeho síla a on, nehledíc si svého života, celý chrám zbořil.
V době vlády prvního izraelského krále Saula sebrali Filištínští vojsko a vytáhli proti Izraeli.
Z jejich vojska pak každý den vyšel obrovský bojovník jménem Goliáš a vyzýval Smělého hebrejského člověka, ať se s ním utká.
Všichni izraelští vojáci ale měli strach, Goliáš se jim tedy vysmíval.
Jednoho dne ale přišel syn pastýka David a ten se s Goliášem nebojácně utkal, zabil ho prostým kamenem z praku, uřízl mu hlavu a když to viděli Filištínští, tak se polekali natolik až utekli.
Králi Saulovi se David, jenž si tak hravě poradil s Goliášem, zalíbil a vzal si jej k sobě.
Jak David vyrůstal, stal se úspěšným vojevůdcem a lid si jej velmi oblíbil, protože vyhrával všechny bitvy.
Král Saul ale na něj začal žárlit a David, v rámci zachování holého života, musel utéct.
Saul pak prohrál bitvu s Filištínskými, protože David ani Bůh se s ním nebil a radši se sám nabodl na meč.
Po Saulově smrti se stal králem David a samozřejmě všechny bitvy vyhrával a útočné národy porážel.
I bohumilý David jednou proti Bohu zhřešil a to tehdy, kdy se zamiloval do ženy jednoho svého vojevůdce.
David napsal do vojska, aby všechno nastrojili tak, aby Uriáš, onen vojevůdce zemřel.
Když pak Uriáš v bitvě padl, vzal si David jeho manželku.
Bůh se ale smrtí syna Davida a Betsabé neusmířil.
David měl hodně starších dětí a jeden z nich byl Absolón.
Ten v hněvu zabil svého mladšího bratra, načež jej David vyhnal z Jeruzaléma.
Po dvou letech se Absolón směl vrátit, avšak nemohl přijít Davidovi na oči.
Absolón to ale otci oplatil zlým. Počal totiž "agitovat" lid proti Davidovi a získal si tak nemálo příznivců.
S těmi se pak vydal proti Davidovi a ten byl donucen prchnout.
Absolón vtrhl do Jeruzaléma a učinil se tam králem.
Když se vydal, aby porazil Davida už úplně, sebral si také David vojsko svých věrných a Absolóna porazil, prchajícího Absolóna pak usmrtili Davidovi vojáci.
Po Davidovi vládl jeho syn Šalamoun, nadělený od Boha velkou moudrostí.
Mocný král asyrský se zmocňoval země za zemí až došel k Izraeli.
Rozložil své vojsko u stěn Jeruzaléma a žádal po obyvatelích, aby se vzdali.
Věděl totiž, že již zase neuctívají svého Boha jak se patří a že jim posledně jmenovaný nejspíše nepomůže.
Vdova Judit se totiž vydala do asyrského tábora, kde předstírala přechod na jejich stranu a tvrdila, že jim poví tajemství jak pokořit Jeruzalém.
Ve skutečnosti ale v noci zabila vůdce asyrských Achiora, uťala mu hlavu a izraelští si ji pověsili na hradební zdi.
Ráno pak viděli asyrští vojáci, že je jejich velitel mrtev a ve strachu utíkali pryč.
Jonáš měl jít z Bohovy vůle do města Ninive, aby přesvědčoval místní lid, jenž se přestal klanět Bohu a již zase užíval všech svých idolů, k návratu k Bohu a bohumilému životu.
Jonáš ale nechtěl, přál si, aby bylo Ninive zničeno.
Před Boží vůlí utíkal na lodi, ze které jej vyhodili, ale Bůh mu nedal zahynout, spolkla jej ryba a vyvrhla na břeh.
Jonáš tedy šel do Ninive a kázal, že bude město do čtyřiceti dnů vyvráceno, pak se odebral na poušť dívat se na jeho zničení.
Poté vysvětlil svou lítost Jonášovi na příkladu hrachu, kterého litujete, i když jste ho nezasadili.
Po smrti Nabuchodonozora panoval Belsazar a ten se během jedné hostiny velmi provinil před Hospodinem, protože pil ze zlatých číší ukradnutých z jeruzalémského chrámu.
Proto se v průběhu hostiny objevila najednou ve vzduch ruka, která napsala na stěnu síně v hebrejštině: Mene, mene, tekel, ufarsin.
Zavolaný David vysvětlit, že to znamená: sčetl jsem, zvážil jsem, rozdělil jsem.
To znamená, že má být příliš lehkomyslné království Belsazarovo rozděleno mezi nepřátele.
Ester byla židovská dívka a král Asverus si ji vybral za manželku.
A jelikož byla Ester sirotek, vyrůstala u svého pěstouna.
Když se pak stala královnou, chodíval každý den Mardocheus, její pěstoun, před brány paláce, aby si s ní alespoň promluvil.
Díky tomuto čekání jednou zachránil život králi, když Ester pověděl o dvou komornících, hodlajících krále zabít.
Mardochea si ale znelíbil nejbrilantnější královský úředník a proto, užívajíc královskou náklonnost, vzal královskou pečeť a napsal listinu, dle níž měli být všichni židé v Babylónu vyvražděni (Mardocheus byl stejně jako Ester Žid).
A jednoho dne se naplnila slova i o propuštění Židů a perský král Cyrus jim dal svobodu.
Zajisté jste okamžitě nabyli přesvědčení, že výběr tohoto příběhu byl jednoznačně ovlivněn jeho délkou, ale není to pravda.
