Jedním z duchovních vrcholů setkání ve Žďáře bude pásmo svědectví o blahoslavené Chiaře Luce Badano, zařazené na čtvrtek 16. srpna večer.
Chiara Luce Badano, byla normální italská dívka.
Pro své rodiče, kteří na její narození museli čekat deset let, byla Božím darem.
Když měla 17 let, zjistili jí lékaři nevyléčitelnou a velmi bolestivou rakovinu kostí.
Zemřela ve svých 18 letech roku 1990.
Poslední slova, která řekla své mamince, byla: „Buď šťastná, protože já jsem…“
Po dvaceti letech ji v roce 2010 papež Benedikt XVI. za přítomnosti jejích rodičů blahoslavil.
V rámci příprav programu se s nimi v červenci setkala vedoucí režie programu Týna Plíhalová.
Společně s moderátorem Lukášem Grácou a o. Tomášem Hoffmannem se vydala na setkání švýcarské mládeže, na kterém Badanovi vystupovali.
Manželé Badanovi asi hodinu hovořili o Chiaře Luce a o jejím životě.
Pak asi 45 minut odpovídali na otázky a potom aspoň hodinu strávili tím, že za nimi chodili lidé a třásli si s nimi rukama, žádali o podpisy, povídali si, říkali jim svoje zkušenosti s Chiarou… a to trvalo asi tři hodiny.
Pro mě to bylo naprosto fascinující sledovat, jak je potom pořadatelé museli od těch lidí úplně odlepit, aby se příliš neunavili.
A přítomní lidem, pro které to říkají. A pak také to naše osobní setkání, když jsme se bavili o jejich vystoupení ve Žďáře, bylo strašně silné.
Bylo to opravdu neuvěřitelné.
Vůbec jsem takový zážitek nečekala.
A co nás nakonec ještě oslovilo maximálně, bylo, když jsme odjížděli, tak jsme dostali od Badanových SMS.
Přáli nám příjemnou cestu a psali, že už se těší do Čech.
Společně s manžely Badanovými za námi přijedou ještě dva někdejší kamarádi Chiary Luce, sourozenci Chicca a Franz.
Chicca byla Chiařina velká kamarádka a pomáhala ji v těch posledních chvílích.
Už pro nás mají připravený program, a protože jsme viděli, že ta jejich výpověď je opravdu velmi silná, tak do něho nebudeme jinak zasahovat.
Chiara Badano, was born in Sassello on October 29, 1971.
Long awaited, she is the only child, and receives a solid Christian education from her family.
…I think you all know that on Saturday September 25th, in Rome, an Italian girl named Chiara, Chiara Badano, was beatified.
I invite you to get to know her: her life was short, but it’s a wonderful message.
Chiara was born in 1971 and died in 1990, because of an incurable illness.
Nineteen years full of life, of love, of faith.
Two years, the last ones, also filled with pain and suffering, but always in love and light, a light that shone around her, and that came from within: from her heart filled with God!
How can this be?
How can a girl of 17, 18 years live a suffering like this, without any kind of human hope, spreading love, serenity, peace, faith?
Chiara Badano was born in Savona on October 29, 1971.
We got married when we were 26 and our greatest desire was to have children, but we had to wait 11 years.
Ruggero could not conceive a marriage without children, and when he was with friends who had children, he suffered a lot; but he continued to pray, even on the truck during his long work trips.
Once again he asked for the grace in a shrine of our diocese and so it happened.
With her birth, we immediately felt in our hearts that Chiara was not only our daughter, but first she was God’s child and, as such, we had to raise her respecting her freedom.
Chiara was born in a simple family.
She was her parents’ only child and from them she received a solid Christian education, based more on good example and love than on prohibitions or reprimands.
Chiara had many toys.
One day, while playing in her bedroom, I said:“You have so many toys…”
And she replied: “Yes”.
Then i suggested she give some of them to the poor children.
To that she said: “No, they’re mine!”
So I return to the kitchen, but soon I hear her little voice:“This one yes, this one no… this…”
Intrigued, I peek into her room:Chiara was dividing her toys in two very distinct piles and then asked me for a shopping bag.
I brought it to her and she began to fill it.
“Chiara, but those are new!” I tell her.
I have rediscovered the Gospel.., I was not an authentic Christian because I did not live it fully.
This was the first Congress for me and, I must say, it was a wonderful experience.
I have rediscovered Jesus Forsaken in a special way.
I think that a video of Chiara Lubich that was shown to us when we were still little kids was a turning point for us.
At a certain point Chiara Lubich opened her heart as she answered a question from some of the Gen.
She confided her secret to us: Jesus Forsaken.
And she invited everyone who wanted to choose Him as the ‘first spouse’ of their lives, to raise their hands.
Beyond her remarkable spiritual sensitivity, Chiara was a girl like any other: cheerful, lively, outgoing and reserved all at the same time.
She had many friends in Sassello, with whom she often spent time at ‘BarGina’.
In this path of human and spiritual maturity, Chiara is joined by other young people: in particular by those of the New Generation of the Focolare Movement (nicknamed ‘Gen’ by the founder).
Maria Teresa says: “One day, returning from one of these meetings, Chiara came home without her watch.
I asked her: “Have you lost your watch? No - she says - I put it in the basket for the communion of goods to be allocated to the poor”.
I was amazed and I told her that we could not buy another one and calmly, she replied: “It doesn’t matter”, and didn’t think about it again.
After a short time, her paternal grandfather, who wanted to give her a present, asked if she had a watch.
Without giving any further explanation, she said no.
Then he gave her the money, saying: “With this go and buy yourself a watch.”
When he left, Chiara and I looked at each other and she said to me: “Mom, my watch has come back”.
“She often went to keep her company and help in practical things - her mother still remembers - She would brush her hair, wash her face, adjust her bed…
During these visits, grandma Speranza would tell her fairytales, including the one of the chimney sweep she liked so much.
Distinguished between rich and poor, those she liked and those she didn’t, those who believed and those who didn’t.
She became familiar with gratification as well as failures, like many others.
Then the dreams, the struggles of adolescence, and the disappointment for a teenage love, that faded before it even blossomed.
Always projected towards those who were beside her or even passed her by, Chiara always tried to turn pain into love.
Due to striking shoulder pain, she dropped the racket during a tennis match with friends.
At first the doctors thought it was a broken rib and they prescribed injections.
“I was waiting for her, but minutes passed, and then became hours, until I saw her coming back through the large picture window in my room: she was walking very slowly, with her green coat, her hands in her pockets, and her father right behind her.
As soon as she opens the door, I asked her: “How did it go, Chiara?”; but with a somber face, without looking at me, she replied: “Don’t speak now - twice - don’t speak now”.
And she lets herself fall on the bed, just as she was.
That silence was terrible, there was so much I wanted to say to her.
“You’ll see…maybe… you’re young…” but I felt that I needed to respect what she had asked me.
I watched her: her eyes were closed, but from the expression on her face I could see the struggle she was battling inside.
She had said her Yes to God many times, but in happiness, now she had to say it in her greatest suffering, but she couldn’t do it.
There was a small clock on the shelf above her bed.
After twenty-five minutes, which to me seemed unending, she turned to me and said: “Mom, now you can talk, now you can talk…”
I was thinking: “Jesus, Chiara has now said her yes, but how many times will she have to say it, and how many times will she fall?”.
After her first chemo sessions, she almost immediately lost the use of her legs.
One day she asked Maria Teresa: “Mom, will I not walk again? “I don’t know.
Soon after, Chiara suffers a severe hemorrhage.
Her friends take turns in prayer all night.
The doctors are not sure about whether to let her die or give her a transfusion; her parents are lost, in the midst of this doubt, not able to understand what is best for their daughter.
Soon after, it was the doctors who decided to continue the treatment.
Chiara will live one more year.
Although immobile, Chiara is always very active: the small phone in her room becomes the essential instrument through which new life would circulate, along with her soul’s intuitions, and communications of feelings of closeness.
It is the experience that Chiara Luce is living; so she continues to live and offer every new challenge making herself available in thousands of ways.
Thanks to the cable antenna that was mounted on her house, she is able to follow the live broadcast of the Genfest (an event with youth from all over the world that was held in Rome in May 1990).
Chiara lives everything with simplicity and with others, with an impressive depth: in that little bedroom mystical and sacred become the daily normal, and the ordinary becomes an extraordinary sacrality.
She usually says very little about her illness, she doesn’t keep a diary, but she communicates serenity, peace and joy to anyone who comes near her.
“I remember that when we left Turin for Sassello, we stopped at a highway rest stop like we normally did.
Chiara, who would usually go with her father to get something, started to automatically get out of the car, but she realized she could no longer do it, and with a normal tone she said: “Oh yeah!”
“Certainly she offered this pain to Jesus as well, such a precious moment because there, in that moment she realized that she would never walk again.
In June Chiara undergoes a second surgery: there is barely any hope.
The hospital stays in Turin become more frequent.
Treatment is painful.
Meanwhile, she continues her relationship with Chiara Lubich through her letters: to her she confides discoveries and darkness in her soul.
“God loves you immensely and wants to penetrate into the depths of your soul and make you experience drops of Heaven.
Chiara Luce is the name I have chosen for you; do you like it?
“Mom, Ciao! Be happy, because I am”.
Dad Ruggero, on the other side of the bed, asks if the invitation is for him too, and she nods with a smile.
Chiara Luce died at 4:10 AM on October 7th, 1990.
At her funeral, celebrated by Bishop Mons. Her dad Ruggero is constantly impressed, almost in disbelief, also by the determination and serenity that his daughter demonstrates in the most difficult moments.
“I go in, and seeing the terrible mess around the room, I immediately understood that it had been a terrible night for her.
Ruggero signals me to stay silent because Chiara seemed to have just fallen asleep.
I leaned on the wall, next to her, her face so pale that she seemed dead already.
I watch her in silence, but she had apparently realized that her mom had arrived, and with a huge struggle, she tried to smile at me.
So I asked her what had happened, and she replied: “Everything, mom! Everything! But you know, I didn’t waste a thing, not even - putting her thumb and index finger together - not even this much pain. I offered everything to Jesus”.
“Jesus removes my stains with bleach to remove even blackheads, bleach burns. So when I get to Heaven, I will be as white as snow”.
Don Lino, the assistant pastor, brings the Eucharist to her every day: for Chiara that is the most anticipated and important moment of her days.
She feels that the end is near. She prepares herself, and prepares those around her.
With her friend Chicca she chooses the songs that she would like for her funeral.
“When I will have gone to Heaven, you and Dad will write the experience we have lived together and you will donate it to others”.
V sobotu 25. 9. 2010 byla v Římě blahořečena Italka Chiara Luce Badano, která ve věku necelých devatenácti let v roce 1990 podlehla rakovině kostí.
Dvacet let po její smrti, kdy ještě žijí oba její rodiče, ji církev vyzdvihla mezi blahoslavené pro její příklad lásky k Boží vůli a jako vzor a posilu pro nemocné a trpící.
Den, kdy si ji budeme připomínat stanovil papež na 29. 10.
Řím/Castel Gandolfo (IT): V promluvě před nedělní modlitbou Anděl Páně (26. září 2010) Benedikt XVI. vzpomněl na Chiaru Luce Badano, která byla blahořečena v Římě na poutním místě Panny Marie Božské Lásky (Santuario della Madonna del Divino Amore) v sobotu 25. září 2010 jako zářivý příklad lásky k Boží vůli.
Slavnostnímu obřadu předsedal Mons. Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení.
V neděli 26. září byla v bazilice sv. Pavla za hradbami slavena děkovná mše svatá, které předsedal kardinál Tarcisio Bertone, státní sekretář Vatikánu.
Papež o Chiare Badano, která se narodila v roce 1971 a v necelých 19 letech podlehla rakovině kostí, řekl, že 'byla pro všechny světlem, jak to ukazuje i její druhé jméno Luce (světlo)'.
Její blahořečení bylo 'svátkem pro všechny mladé lidi, kteří v ní mohou vidět příklad křesťanských zásad'.
Ve své promluvě Svatý otec dále řekl: 'Její poslední slova byla plná lásky k vůli Boží: ´Maminko, buď šťastná, protože já jsem šťastná.´
Chvalme Boha, neboť jeho láska je silnější než zlo a smrt. Děkujme Panně Marii, která i skrze těžkosti a utrpení vede mladé lidi k tomu, aby se zamilovali do Krista a objevili krásu života.'
I přes svou vážnou a velmi bolestivou nemoc Chiara Luce neztratila svůj zářivý úsměv a svůj osud přijímala s pevnou vírou a odevzdaností Kristu, kterého si zamilovala.
Jméno Luce, což v italštině znamená světlo, Chiara dostala od Chairy Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre, do kterého patřila od svých devíti let, kdy vstoupila do Gen (Nová generace Hnutí fokoláre).
Blahořečení první členky tohoto hnutí se v Římě účastnilo přes 20 tisíc lidí z celého světa a mnoho dalších sledovalo přímý přenos v televizi nebo na internetu.
I z České republiky přijelo přibližně padesát nejen mladých lidí.
Dnes se vrací zpět, ale ještě z Říma nám zaslali několik zážitků z blahořečení a následné oslavy, která byla velkým setkáním mládeže.
P. Mirek Šimáček, první ředitel Sekce pro mládež České biskupské konference, svůj hluboký zážitek popsal slovy: 'Pro mě byla velmi silná chvíle, kdy státní sekretář Vatikánu Tarsicio Bertone, druhá nejvýznamnější osoba církve po papeži, při děkovné mši svaté během obřadu okuřování šel s kadidlem před obraz Chiary Luce. Tak důležitá osoba se klaní té mladé prosté dívce. Uvědomil jsem si, že nezáleží na našem postavení, ale na vlastním životě, naší lásce.'
Ital Paulo Di Base, který již několik let žije v pražském fokoláre, ještě doplnil: 'Mě asi nejvíce oslovila radikalita Chiary Luce. Uvědomil jsem si, že často o lásce jenom mluvíme, ale důležitější je dělat konkrétní věci. Ani Chiara Luce nebyla bezchybná, ale pořád se snažila, stále začínala znovu, a to je důležité. Nestačí se spokojit s tím být pouze dobrý. Bůh nám nikdy neřekl: ´Buďte dobří!´, ale ´Buďte svatí - dokonalí v lásce!´'
Markéta Jírů měla možnost účastnit se procesu blahořečení s fotoaparátem v ruce a pohybovala se ve všech prostorách jak během blahořečení, tak i následného setkání v aule Pavla VI. v Římě, na kterém se sešlo asi osm tisíc lidí.
Své dojmy popsala slovy: 'Ani nevím, jak to slovy popsat, ale zakusila jsem velice silnou atmosféru. Během blahořečení jsem v kostele stála v blízkosti rodičů Chiary Luce. Oslovila mě jejich průzračnost a vnitřní pokoj. Při večerním setkání jsem je pozdravila jménem naší skupiny. Vzkázali, že objímají každého z nás. Během těchto dní jsem získala vnitřní pokoj, že Bůh mi dává sílu na vše a pomáhá mi žít svatě v každém okamžiku, pokud žiji s Ním.'
Foto: Markéta Jírů blah. Pocházela ze severní Itálie.
Již v dětství se snažila přiblížit Ježíše druhým skrze vlastní chování.
Vyrůstala jako prostá dívka radující se z daru života.
V deseti letech se začala zapojovat do Hnutí fokoláre, v němž přijala jméno "Luce."
Měla ráda sport i společnost, ale nejvíce Ježíše.
Pro něj přijímala všechno, co souviselo s její rakovinou kostí, která ji nedovolila dožít se 19. narozenin.
Přesto byla nesmírně šťastná.
Narodila se 29. 10. 1971 v Sassello v provincii Savona v severní Itálii.
Manželům Ruggerovi Badano a Marii Terezii roz. Vyrůstala v lásce k Ježíši a velmi brzy pochopila, že je zapotřebí ukazovat druhým Ježíše skrze vlastní chování, přivádět je k němu příkladem.
Uměla se radovat ze života a bývala nadšena z docela malých věcí.
V 9 letech se účastnila setkání mladých lidí z Hnutí fokoláre, byla nadšena jejich spiritualitou a zatoužila po členství.
V roce 1981 byla s rodiči na mezinárodním setkání rodin s dětmi a 29. srpna začala psát svůj první dopis Kláře Lubichové: "Milá Chiara Lubich, nejprve se představuji.
Jsem téměř desetileté dítě a jmenuji se Chiara, jako jste vy.
Bydlím v provincii Savona. Znám vás z kongresu rodin v Římě, na který jsem šla 3. května s rodiči..."
Uvedla i to, že když si maminka dělala starosti, že ji pouští samotnou, odpovědala: "Mami, nejsem sama, je se mnou Ježíš."
Pak ještě připsala, jak se s děvčaty snažila žít společně pro Ježíše.
Téhož roku se Klára zapojila do Hnutí fokoláre, k němuž se pak hlásili i její rodiče.
O něco později, 3. 1. 1983, přes obavy příbuzných se vydala sama na mezinárodní kongres do Rocca di Papa nedaleko Říma.
V dopise Kláře Lubichové psaném 17. června uvedla: "Byl to pro mě první kongres, a musím říct, že šlo o skvělý zážitek.
Objevila jsem při něm opuštěnost Ježíše v sousedech, kteří prošli kolem mě."
O tom, jak pro ni bylo důležité znovuobjevení opuštěného Ježíše, psala ještě i 27.
Klára je popisovaná jako sportovní i společenská dívka, která ráda hraje tenis, chodí plavat, na pěší výlety, umí zpívat i tančit.
Dle hovorů o povolání se prý chtěla stát letuškou.
V 17 letech náhle pocítila při tenisu ostrou bolest v rameni a v zádech, pro kterou upustila raketu a domů se pak vracela velmi bledá.
Lékaři zjistili, že se jedná o rakovinu kostí.
S jejím postupem přibývalo bolestí a bylo rozhodnuto o hospitalizaci s operací.
Klára často opakovala: "Pro tebe, Ježíši.
V nemocnici vynikala laskavostí, obětavostí a zářila přitom radostí.
MUDr. Antonio Delogu o ní řekl, že svým úsměvem i očima plnýma světla ukazovala, že pro ni existuje jen život, ne smrt, jak na ni hledí druzí.
V červenci 1989 Klára kvůli krvácení málem zemřela.
V jejích kostech byl diagnostikován osteogenní sarkom představující bolestivou formu rakoviny.
Klára prosila, aby pro ni nikdo neplakal, protože jde k Ježíši.
Do poslední chvíle projevovala Klára štědrost a lásku.
Její poslední věta při odcházení z pozemského života patřila rodičům: "Buďte šťastní, protože jsem šťastná."
Bylo to před úsvitem neděle 7. 10.
Proces pro její blahořečení začal v červnu 1999, dne 3. 7. 2008, s uznáním hrdinských ctností, byla prohlášena za ctihodnou a 19. 12. 2009 byl schválen zázrak na její přímluvu.
Slavnost blahořečení se konala 25. 9. 2010 v chrámě Panny Marie Božské lásky (Madonna del Divín Amore) v Castel di Leva na okraji Říma za předsednictví arcibiskupa Angela Amato, z pověření papeže Benedikta XVI.
Klára zažila, že když jsme připraveni od Boha vše přijímat, posílá nám Bůh mnoho znamení své lásky.
Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Svatý otec dále řekl: 'Její poslední slova byla plná lásky k vůli Boží: ´Maminko, buď šťastná, protože já jsem šťastná.´
Chvalme Boha, neboť jeho láska je silnější než zlo a smrt. Děkujme Panně Marii, která i skrze těžkosti a utrpení vede mladé lidi k tomu, aby se zamilovali do Krista a objevili krásu života.'
Jako biřmovací patronku si ji zvolila Marie Slavíková z Brna, devatenáctiletá dívka, která sama bojovala s onkologickým onemocněním.
Italská gen Chiara Luce Badano zůstává vzorem pro mnoho mladých lidí po celém světě.
V rámci setkání mládeže ve Žďáře tak bude připomenuta její osobnost a odkaz.
