V textu se zkoumá hlavní křesťanská víra o Bohu jako jedinom a zároveň Trojjediném, který je Otcem, Synem a Duchem svatým, a který se zjevil v Ježíši Kristu pro spásu lidstva. Vychází z biblických textů Starého i Nového zákona a z historických vyznání víry, která vymezují Boží podstatu, vlastnosti a plány pro stvoření i vykoupení.
Jednota Boha a Trojjedinost
Věříme v jednoho Boha, dokonalého ve svých vlastnostech a činech, který přebývá věčně v milující jednotě tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého. Tyto tři osoby tvoří dokonalou jednotu, každá je plně Bůh a věčně existují jako trojjediný Bůh. Že Bůh je jeden, je potvrzeno nejen v Dt 6,4 a 1Tm 2,5, ale i v dalších pasážích (Iz 45,5-6; 1K 8,60).
Boží povaha a Jemu vyhrazené činy se odrážejí ve vlastnostech, které jsou projevovány v různých osobách Trojice. Osoby Trojice mají stejné božské vlastnosti, jsou plně Bohem, a jejich rozdílné role v řádu spásy nevylučují jejich jednotu. Životní a duchovní realita Trojice zůstává pro věřící zdrojem boží přítomnosti a vedení.
Podstata a role Otce, Syna a Ducha svatého
Řád spásy je společným dílem Otce, Syna a Ducha svatého. Otec vznáší plán stvoření a vykoupení; Syn ho plní prostřednictvím svého poslání na zemi; Duch svatý působí v srdcích vířících oživující proměny, zasvěcující a posilující pro službu církvi a misii. Tyto rozdíly v rolích trvají věčně (1K 15,24-28). Každá z osob Trojice má stejnou božskou podstatu, a zároveň mezi nimi existují vzájemné, harmonické vztahy, které udržují jednotu Boha.
Ježíš Kristus jako vtělený Boží Syn je také pravým Bohem a pravým člověkem; jeho narození z Mé pravé Panny Marie a početí z Ducha svatého potvrzují jeho jedinečnou spojitost s Bohem Otcem a s lidmi (Mt 1,18-25; L 1,26-38). Po svém pozemském životě, ukřižování a zmrtvýchvstání, se Ježíš posadil po pravici Boha Otce a působí jako prostředník nové smlouvy mezi Bohem a lidmi (Ř 4,25; Žd 9,15; 1J 2,1).
Ježíš Kristus a jeho spasitelné dílo
Ježíš Kristus je zaslíbený Mesiáš Izraele, který přináší plnost Božího království a naplňuje proroctví Starého zákona. Jako Boží Syn je absolutně v jednotě s Otcem; jeho osoba i dílo tvoří základ evangelia: žil bez hříchu, byl ukřižován za viny lidstva a vstal z mrtvých, čímž potvrdil svou božskou autoritu a vykoupení pro všechny, kdo věří (Mk 1,15; Mt 12,28; L 17,21; J 3,16; 1K 15,3-4).
Při pohledu na Janovo evangelium je zřejmé, že cílem textu je, aby lidé uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a aby v jeho jménu našli život (J 20,31). Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, čímž byla odhalena sláva jednorozeného Syna plného milosti a pravdy (J 1,1-14). Apoštol Pavel vyznává, že v Kristu spočívá plnost božství a že stvoření všech věcí skrze něho a pro něho bylo (Ko 1,16).
Ježíšovo narození a dětství potvrzují, že zplozený, ne z vůle člověka, byl pravým Bohem a zároveň pravým člověkem; jeho životní vývoj a lidské zkušenosti ukazují, jak je možné být plně Bohem a zároveň plně člověkem ve dvou přirozenostech jedné osoby (Mt 2; L 2). Nicejsko-cařihradské a Chalkedonské vyznání vyjasňují, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk, a že jeho dvě přirozenosti se spojují v jedné osobě bez smísení či rozdělení (Nicejsko-cařihradské vyznání 381; Chalkedonské vyznání 451).
Duch svatý a jeho působení
Duch svatý je osobou trojjediného Boha, skrze kterou Bůh působí ve stvoření a uvádí do života lidi Boží spasitelné dílo v Kristu. Jeho působení začíná již při stvoření světa a pokračuje v letnicích, když Bůh sesílá moc Ducha na své lidi. Duch svatý usvědčuje z hříchu, vede k pokání a víře v Krista, znovuzrodí lid a začleňuje do Boží rodiny.
V novozákonních textech Duch svatý působí jako zdroj proměny srdce, vyučuje, osvěcuje a dává dary pro službu církvi a pro misii. Přijmout Ježíše a jeho spasitelné dílo nelze jinak než působením Ducha svatého, který je pro nás nenahraditelný. V jeho prostřednictvím je Kristus přítomný mezi svými následovníky a působí jako velekněz a prostředník nové smlouvy.
Vztah Otce, Syna a Ducha svatého k člověku a k izraelské víře
Starý zákon ukazuje Boha jako Otce, který vychovává a miluje, a vyvyšuje se nad obraz otce plodného boha z okolních náboženství; Izrael se odráží v adoptivní době synovství, kdy Hospodin volá svůj lid jako syna a vyzývá jej k víře a pokání. Bible ukazuje, že Boží otcovství není fyzickým spojováním, ale duchovním vztahem, který vyžaduje víru a poslušnost. Proroci a žalmisté často uvádějí Boha jako Otce, který má slitování nad svými dětmi a vede je k pokání a vykoupení (např. Jer 3,19; Ž 103,13).
Nový zákon rozvíjí tyto obrazy tím, že učí modlitbě k Otci a ukazuje, jak Ježíš představuje Boha jako Otce všech lidí. Otcovství Boží v novém světle ukazuje, že Bůh se s lidmi spojuje skrze Syna a Ducha svatého, čímž se vytváří plný obraz Boží lásky, milosti a spravedlnosti. Velký obraz Božího lidství je tedy v celé Bibli uchopen jako jednota Boha, jehož láska se projevuje ve vztazích Otce, Syna a Ducha svatého a v Ježíšově díle vykoupení.
Historické a teologické kontexty, které doplňují porozumění
Krize porozumění Bohu mezi Starým a Novým zákonem je často spojována s různými vyznáními, která v průběhu dějin vyvíjela dnešní pojetí trojice a Kristova božství. Nicejsko-cařihradské vyznání (381) a Chalkedonské vyznání (451) byla reakcí na různá způsob vyjádření víry a potvrdila, že Ježíš Kristus je v jediné osobě stejně Bohem i člověkem, a že jeho dvě přirozenosti jsou nesmíšené a nerozdělené.
Ve Starém i Novém zákoně je Bůh líčen jako Otec, který miluje a vychovává, a zůstává nad časem a prostorem. Bůh je věčný, všudypřítomný a neproměnný; Bůh je svatý, spravedlivý a láska sama. Spása lidstva je dána skrze oběť Ježíše Krista a její uskutečnění v vzkříšení a seslání Ducha svatého. Tak vzniká celek, který se nazývá křesťanská víra - víra v jednoho Boha, který je Trojicí, a ve spásu skrze Ježíše Krista a působení Ducha svatého.
