Již tím, že mluvíme raději o sboru než o farnosti, klade evangelické prostředí velký důraz na život ve společenství.
Aby se však ze sboru nestala „jen“ pospolitost těch, kdo si rozumí, rodinný podnik, skupinka či „spolčo“, je důležité si připomínat jeho základ v Kristu, který společenství utváří.
K církvi patří, sociologicky pohleděno, také rozměr organizační v podobě potřeby o různých věcech rozhodovat a pověřovat k různým funkcím a službám.
Tento rozměr křesťanství nelze pominout, protože jako církev žijeme uprostřed organizované společnosti.
Církev je však také, a řekl bych především, instituce.
Tedy to, co předchází všechno naše lidské spolčování a organizování a z čeho ono vyrůstá.
Jako instituci označujeme slova ustanovení večeře Páně.
Je to Kristovo slovo ve slyšitelné podobě zvěstování a viditelné podobě svátostí, které nás jako církev ustavuje, shromažďuje a stále udržuje.
Podstatnější však pro nás bude pohled teologický.
Slovo společenství, pokud je chápeme v kontextu řeckého pojmu koinonia, nejlépe přeložíme pro současnost charakteristickým termínem participace, spoluúčast.
V Novém zákoně má dvojí význam: „Není kalich požehnání, za něž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1K 10,16-17)
Vzájemné společenství v rámci církve vyrůstá z účasti na Kristu, kterého se nám dostává ve křtu a u stolu Páně.
Podobně to vyznáváme i v článku Kréda o společenství svatých.
V řeckém i latinském tvaru jde totiž o spojení, vyjadřující druhý pád středního i mužského rodu.
Jde tedy současně o společenství „svatého“ i společenství „svatých“, tedy věřících.
A když mluvíme o společenství svatých, pak je namístě též připomenout, že se tím nemyslí jen viditelné společenství sboru nebo ekumeny této doby.
Jako pokřtění tvoříme společenství přes hranice času a smrti. Jsme spojeni jako živí a mrtví, církev bojující i církev, která zvítězila.
Jsme církev apoštolů, Augustina a Luthera, Kolbeho i Bonhoeffera.
Stejně jako těch, kdo svůj zápas víry prožili skryti před světem a „jejichž jména jsou v knize života“ (Fp 4,3).
Otázka uchopení církve jako společenství vyvstala ve 20. století nově také v kontextu snahy teologicky vystihnout a shrnout základní jednání či prvky církve.
Původní trojice, martyrie, liturgie a diakonie, se u některých autorů rozrostla právě o koinonii.
Ale je možné společenství chápat jako úkol vedle vydávání svědectví, slavení bohoslužeb a služby potřebným?
Společenství se přece „nedělá“, to je, nakolik je církev zrcadlení Trojice, tedy společenství osob Otce, Syna a Ducha svatého.
Bytí předchází jednání.
Společenství církve jako „stvoření slova“ tak tvoří především Boží dar a dílo.
Zároveň ale představuje rovněž předpoklad a základ toho, abychom plnili v tomto světě své poslání.
Nakonec totiž nejde o samotné aktivity, které děláme - ať už diakonické, misijní nebo liturgické.
To vše má vést ke společenství s Bohem a druhými lidmi.
