Křesťanská církev esejská je nezávislým a samostatným společenstvím věřících, které navazuje na křesťanskou římskokatolickou tradici, ale reviduje některá její pravidla zvláště ve věrouce, liturgii či etice a zásadně ji inovuje prostřednictvím prvků tradice západního esoterismu. Křesťanská církev esejská u nás byla dříve administrována ze Slovenska a působila pod názvem Církev essénsko-křesťanská. Informace o historii církve pocházejí pouze od církve samé, a to patrně výhradně od jejího spoluzakladatele Eckarda Strohma.
Ten uvádí, že v domě jeho rodičů se scházela skupina přátel jeho otce, Karla Borromäa Prinze von Strohma, jenž je zval, aby diskutovali o náboženství, alternativním léčitelství, parapsychologii a podobných tématech. Mezi přicházejícími hosty byl židovský rabín, dva katoličtí biskupové i arcibiskup, evangelický biskup, buddhistický lama, muslimský imám a další duchovní. Skupina se měla konstituovat roku 1948, tedy v době, kdy se veřejnost seznámila s nálezem svitků na místě u Mrtvého moře, které před téměř dvěma tisíci lety obývalo židovské společenství esejců (esénů).
Asi v pěti letech se u Eckarda Strohma projevila schopnost rozmlouvat se zemřelými lidmi, a byl proto pozván, aby se setkání skupiny také zúčastňoval. Podle svých vzpomínek toto společenství obohatil tím, že nejen znal to, co je o Ježíšovi napsáno v evangeliích, ale věděl i to, co v nich chybí, anebo není zapsáno správně. Byl prý schopen biblické informace o Ježíšovi opravit a doplnit. Podle Strohmova vyprávění se po čase ve skupině projevila touha slavit společně esejskou bohoslužbu. Tím bylo nutné ustanovit kněze a vnést do neformálního společenství řád.
Tento příběh kořenů Křesťanské církve esejské není potvrzen z jiných zdrojů. Nebylo zveřejněno jméno žádného člena skupiny, a to ani v době, kdy by jeho příslušnost ke skupině již nemohla poškodit jeho reputaci ve vlastním náboženském společenství. Jedinou známou osobností, jež měla být údajně v kontaktu se skupinou, je Raimon Panikkar (1918-2010), katolický teolog s velkým podílem na rozvinutí mezinábožského dialogu ve druhé polovině 20. století.
Vznik, historické etapy a osobnosti
Větší přesvědčivost tak mají údaje církve o vlastní historii po roce 1971. Tehdy byla totiž založena Křesťanská církev esejská (Die Christlich Essenische Kirche) ve vestfálském Hagenu ve formě spolku. Mezi zakládajícími členy byl i Eckard Strohm. Jeho otec byl vysvěcen za představeného církve a přijal jméno Borromäus I. Po smrti Borromea I. roku 1975 byl zvolen a vysvěcen do úřadu pax Johannes Granger a vystupoval v této roli jako Jan I. V době, kdy úřad zastával, vznikla v církvi Mezinárodní konference biskupů, jež od té doby volí dalšího paxe. Tak byl roku 1999 zvolen Eckard Strohm a přijal jméno Immanuel II., přičemž řadová číslovka odkazuje na skutečnost, že Immanuel je jedním z tradičních symbolických jmen Ježíše Nazaretského.
Němec Franz Eberhard Eckard Strohm (*1950) byl údajně velmi citlivý k duchovním skutečnostem již od dětství: měl schopnost vidět anděly a zemřelé lidi a hovořit s nimi. Jeho stoupenci ho proto představují jako médium, ale též jako léčitele, mistra bojového umění kung-fu a hlavně zasvěcence do zacházení s kosmickou energií reiki. Zasvěcen byl údajně „mediální cestou“ samotným objevitelem této metody Mikaem Usuim (1865-1926). Od roku 1986 se podle jeho veřejně dostupné biografie stále více věnoval léčitelství. Údajně na prosbu andělů sepsal a roku 1988 vydal knihu Andělé Atlantis (česky 2005).
V témže roce spoluzaložil a od té doby vede společnost Essenia, která pořádá kurzy „energetického léčení“ (jednou z metod tohoto léčení je i reiki). Od roku 1989 vyučuje originální terapeutickou metodu Atlantis Arolo Tifar a představuje ji jako léčebný systém z Atlantidy. Roku 1991 Eckard Strohm založil podnik Mezinárodní asociace reiki (Reiki Association International, R. A. I.), který sdružuje učitele reiki, pořádá semináře o energii reiki i na jiná témata, vydává náboženské knihy o tradici západního esoterismu a o hnutí Nového věku a prodává esoterické pomůcky.
V dalších letech se Strohm stal autorem knih Vědění mistrů z Atlantidy (1993), Kuatsu: Asijské tajné umění nového obživění (1996) a Společníci na cestě: Duchovní cesta partnerstvími (2012). V Křesťanské církvi esejské je Eckard Strohm znám jako její spoluzakladatel, ale vzhledem k tomu, že žádný jiný spoluzakladatel není jmenován, bývá založení církve spojováno právě s ním. Roku 1996 prožil spolu s několika dalšími lidmi mariánská zjevení. Na pokyn Marie pak byla na místě zvaném Raiffershardt v obci Werfen, vztyčena její socha a nedaleko zřízen léčivý pramen. V této obci je bydliště Eckarda Strohma a také sídlo Mezinárodní asociace reiki. Roku 1999 byl - podle víry členů církve - na základě rozhovoru s anděli a Duchem svatým zvolen Mezinárodní konferencí biskupů této církve její hlavou, paxem. Právě pro tento úřad přijal jméno Immanuel II.
Věrouka, etika a interreligióznost
Křesťanská církev esejská spočívá na věroučném, etickém i liturgickém půdorysu římského katolictví, ale překračuje ho zvláště v oblastech, v nichž je současná podoba římskokatolické církve nejvíce kritizována. Projevuje se to nejviditelněji například kněžským svěcením žen, umožněním manželského života kněžím i kněžkám, vstřícným postojem k homosexuálním svazkům, odmítáním misie nebo uznáním jiných náboženství jako rovnocenných způsobů nalézání pravdy a spásy.
Základními obrazy Boha jsou v esejské církvi milující otec a matka. Spolu s Bohem Otcem je v liturgii často jmenován i Syn Boží Ježíš a Duch svatý, avšak ne jako Trojice v tradičním slova smyslu. Člověk a Bůh jsou podle této nauky jedno, a cílem člověka je uvědomění si sebe samého jako součásti Boha. Učební proces, zvaný karmický proces, zahrnuje reinkarnaci a víru v anděly jako průvodce na cestě k uvědomění jednoty s Bohem.
Etika církve vychází z konceptu pět Božích principů: rovnost všech lidí, čistota a respekt k ostatním bytostem, Já Bůh Sám, vůle k poznání a Kristův princip lásky, díky němuž jsme skrze lásku součástí Krista a vyvíjíme se. Liturgie a bohoslužby jsou nepravidelné co do periodicity, ale pevné ve svém jádru; doplňkové prvky zahrnují modlitby, požehnání a proměnu, která připomíná eucharistii a probíhá ve spojení s anděly Nebes a Zemi.
Proměna chleba a vína se děje na prosbu kněze a uzavírá jejich energii; obecně není součástí symboliky oběti smrti Ježíše v konvenčním slova smyslu. Kněží pracují s energiemi a mohou používat mudry jako součást náboženského gesta. V bohoslužbách se provádí svatební požehnání, následné požehnání nemocných, bylin, dětí a dalších předmětů; samotné slavení probíhá v prostorách vhodně připravených a vyzdobených pro slavnostní atmosféru.
Liturgie, svátosti a misijní orientace
Ve svátostech církve jsou křest (voda), křest Duchem svatým a křest světlem; křest Duchem svatým má uzavřít karmické cykly, a pokud duše přijde do nového těla, její opětovné narození má sloužit pomáhání jiným bytostem. Křest Světlem mohou provádět pouze biskupové. Křesťanská církev esejská uznává čtyři hlavní liturgické texty a síť modliteb, včetně upravených klasik, a klade důraz na radost a důstojnost liturgie, která se často koná v českých zámcových sálech a podobných prostorách. Důraz na ekumenickou otevřenost vede k interreligioznímu postupu, formující postoj k ostatním náboženstvím jako rovnocenným cestám k pravdě a spáse.
Liturgické prvky vycházejí z římsko-katolické tradice, nicméně se objevují i prvky z indických tradic a non-kanonických textů. Důležitou součástí bohoslužby je společenství lásky, známé také jako proměna, a společenství s anděly Nebes a Země; při proměně se hraje důležitá role boží lásky a energie a chleba s vínem je přijímán jako obětní dar, který je naplněn boží láskou. Nad chlebem a vínem se vznášejí esejská teleologie a kosmické energie, které propojují svět nadpřirozeného s lidskou zkušeností.
Členství, organizace církve a ekumenické souvislosti
V esejské církvi existují tři hlavní světské svátosti a dvě duchovní cesty: křest a léčivá modlitba s přikládáním rukou a kněžské svěcení. Diecézní struktura a hierarchie jsou formálně přítomny, avšak s důrazem na službu a společenství spíše než na mocensko hierarchické postavení. Církev se považuje za jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou, a její uspořádání je hierarchické - papež, biskupové, kněží a lajkové. Vzorem pro jednotu křesťanských společenství je touha po ekumenickém spojení skrze modlitbu, odpuštění a vzájemnou službu.
V světle ekumeny esejská církev vyzdvihuje interreligiozitu: otevřenost lidem všech náboženských tradic i lidem bez vyznání. Podle některých názorů existuje pouze jedna skutečná církev a v ní mohou být lidé, kteří Ježíše poznali a milují ho, i když v jednotlivých církvích mohou být různé formy víry a praxe. Diskuze o tom, která církev je „správná“, bývá doprovázena otázkami o autonomii církevních komunit a o tom, jak moc ovlivňují historické konflikty a reformy jednotlivé církve. Katolická církev, jako největší křesťanská církev, hraje v českém prostoru roli historické a sociální dominanty a orientuje se na své dlouhodobé tradice a institucionální dědictví.
Symbolika a biblické obrazy
Biblické symboly církve zahrnují ovčinec zvaný místo pro ovce, Kristus jako dobrý pastýř, Boží pole a vinici, kde vinný kmen je Kristus a věřící jsou ratolestmi. Církev jako Tělo Kristovo ukazuje na jednotu a vzájemnou závislost jejího členstva: Kristus je hlavou a lidé jsou jeho údy. Sedm svátostí zahrnuje křest, biřmování, eucharistii, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská a její uspořádání je hierarchické, avšak zaměřené na službu a vzájemnou závislost členů. Ve všech církvích však existují lidé, kteří Ježíše poznali a milují ho, i lidé, kteří jsou v církvi pouze formálně.
Praktické poznámky a současné vyznění
Širší kontext ukazuje, že katolická tradice zůstává významnou součástí historického vývoje západní civilizace a ovlivňuje kulturu, vzdělání a sociální službu. V kontextu esejské církve se důraz klade na otevřenost, osobní duchovní cestu a hledání souladu mezi vírou, etikou a zkušeností s božskou energií. Interreligiózní charakter tohoto společenství reflektuje snahu o jednotu navzdory různorodosti náboženských tradic a svědčí o snaze spojovat lidstvo prostřednictvím lásky a vzájemného respektu.
Do textů církve vstupují i historické motivy a teologické debaty kolem roli a autority římsko-katolické církve v soudobé společnosti, stejně jako témata reformy liturgie, genderové rovnosti a misie. Kázání a liturgické vzory se liší podle lokálních podmínek a realizace bohoslužeb je přizpůsobena místním kongregacím, aniž by ztratila společný rámec víry a praxe.
