Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největší a dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Považuje se za nástupkyni staré, respektive středověké křesťanské církve a za církev „katolickou“, tedy obecnou, tyto nároky však s různou mírou oprávněnosti vznášejí i další náboženská společenství. Po husitské revoluci, která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova - rekatolizace či protireformace, vedoucí rovněž k etablování raně novověkých a moderních římskokatolických náboženských forem.
Od roku 1627 (na Moravě 1628) byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním, a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus, římský katolicismus zůstal až do roku 1861 jediným státním a i později privilegovaným vyznáním. Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších konfesí a náboženství, římskokatolická církev však samozřejmě zůstala církví státem uznanou a v současnosti požívající všech tzv. Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i řeckokatolická církev, tedy církev uniatská nebo jinak řečeno katolická církev byzantského obřadu. Jde o původně pravoslavné, kteří nad sebou v raném novověku uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si mohli ponechat východní liturgii a další náboženské zvyklosti. V Uhrách k tomu došlo prostřednictvím Užhorodské unie (1649) a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na exarchát a přímo podřízený Svatému stolci.
Je třeba poznamenat, že i když se v tomto hesle soustředíme na moderní a nejnovější dějiny a charakteristiky Římskokatolické církve, jedná se o téma s rozsahem, který přesahuje běžné encyklopedické heslo. Rozsahem by heslo o této církvi bylo většinou mnohasvazkové dílo.
Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i řeckokatolická církev, tedy církev uniatská, která vznikla z pravoslavného kontextu a nad sebou uznala jurisdikci římského papeže, s ponechanou liturgií. Křesťané kladou počátek existence církve do událostí Jeruzaléma při svátku Šavu’ot, který se později slavil jako svátek Svatého Ducha. Po Ježíšově smrti zahájili příslušníci jím inspirovaného židovského mesiášského hnutí rozsáhlou misii, a to i mezi pohany, čímž vzniklo společenství „křesťanů“.
Proces od judaismu k církvi byl postupný a směřoval k založení sdružení věřících, kteří nemuseli konvertovat k judaismu. Misioni, která se rozšířila po většině tehdejšího římského světa, čelila pronásledování, ale ve 4. století se křesťanství stalo uznávaným náboženstvím a později státním náboženstvím za Konstantina Velikého a Theodoria I.
V důsledku spojení s státem se posílila hierarchická struktura církve a liturgie. Proběhlo období koncilů a dogmatických třídění v boji s herezemi. Koncily jsou označovány jako ekumenické, protože jsou uznávány nejen západními, ale i pravoslavnými církvemi. Již od 5. do 7. století vznikaly staré východní církve, které odmítly některé koncilní dogmata a upřednostnily nestorianismus, monofyzitismus nebo monotheletismus.
Na Západě se rozvíjelo mnišství a formovaly se klášterní pravidla; Basil Veliký a Benedikt z Nursie významně ovlivnili východní respektive západní formu řeholního života. Benediktini sehráli klíčovou roli při šíření křesťanství mimo hranice Římské říše. Roky 1000 znamenaly christianizaci velké části Evropy. V roce 1054 došlo k završení rozkolu mezi východní a západní částí církve a vyvrcholilo vzájemným udělením klatby.
Ve středověku se Západ vyvíjel dále prostřednictvím křížových výprav, jejichž cílem bylo zvrátit vliv muslimů a stabilizovat křesťanskou civilizaci. Mechanismus církevního vlivu a kultury se projevoval i ve vzniku řeholních řád a mendikantských hnutí, jako byli františkáni, dominikáni, karmelitáni a augustiniáni. Reformní snahy v 16. století vyústily v protestantskou reformaci, která rozšířila církevní rozdíly napříč Evropou. Západní církev vedla k jazkém zápasu o zachování jednoty, zatímco tridentský koncil (1545-1563) stanovil novou představu o víře a mnišštině, posílil latinský překlad Bible a zformoval rámec katolické identity na dalších čtyřech stoletích až do II. vatikánského koncilu.
V 19. století došlo k dalším změnám: modernismus byl odmítnut na první vatikánské koncilu (1869-1870) a Pastor aeternus potvrdil primát papeže a jeho neomylnost, což posílilo ultramontanismus. Krystalizovala se reakce na moderní racionalismus a sekularismus a nastala vlna konzervativního vyznění, která vyústila v obnovení jezuitů a kritiku modernismu. Papež Pius X. dále vystupoval proti modernismu, a tridentská tradice se stala posilou proti změnám. Přesto II. vatikánský koncil (1962-1965) otevřel církev moderním proudům a nastolil cestu aggiornamenta, tedy přiblížení k současnosti, i když vedl ke konfliktnímu napětí mezi radikálními a umírněnými proudy v církvi.
V průběhu 20. století se projevil i významný vliv papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v oblasti ekumenických a interreligiózních kontaktů. Jan Pavel II. svým shledáním s představiteli jiných náboženství a hnutím laických aktérů v církvi demonstroval nový přístup ke světu. Deklarace Dominus Iesus pak korigovala některé aspekty vztahu církve k nekřesťanům. V současnosti působení papeže Františka ukazuje spíše směr k větší otevřenosti a pastoračnímu důrazu na chudobu, spravedlnost a dialog s moderními společnostmi.
Role Ježíše jako Syna Božího a boha a jeho vztah k Otci byla v průběhu 4. století dogmatizována v učení o Trojici; Trojiční pojetí se stalo jádrem západní a východní teologie. Ochranný rámec dogmatu Trojice se vyvinul během koncilů a byl podložen učením Otce Augustina. První vyznání víry a ekumenické koncily určily, že Duch svatý vychází z Otce a Syna, což bylo jedním z klíčových bodů rozkolu mezi východem a západem roku 1054. Bible je pro křesťany zdrojem poznání pravdy a normou života; Starý zákon je sdílen s Tanachem židovským, ale uspořádání knih se liší. Druhá část Bible, Nový zákon, obsahuje klíčové texty o životě a učení Ježíše, jejichž interpretace formovala křesťanskou teologii a praxi po staletí.
Takové teologické a historické vrstvy ilustrují charakter církve jako jedné z nejdéle pokračujících institucí evropské kultury, která v průběhu staletí zrcadlila a ovlivňovala politické, kulturní i sociální struktury ve střední Evropě a mimo ni.
Nicejský koncil: Zlomový okamžik formování křesťanství | Historické povídky
- Raný vývoj křesťanství a misie mezi pohany
- Konstantin a uznání křesťanství jako veřejného náboženství
- Rozkol mezi východem a západem, 1054
- Křížové výpravy a reformy 16. století
- II. vatikánský koncil a moderní období
| Období | Klíčové rysy |
|---|---|
| 15. století | papežský schizmat, Avignonské zajetí pontifiků |
| 16.-17. století | rekatolizace, protireformace, jezuité |
| 19. století | modernismus, Syllabus, ultramontanismus |
| 20. století | koncil, aggiornamento, ekumenismus |
Podnázvy a pojmy táhnou dějiny křesťanství a katolické církve v kontextu českých dějin. Tato hesla ilustrují, jak se církev vyvíjela, jaké byly její hlavní proudy a jak reagovala na změny společnosti, včetně politických a kulturních posunů v Evropě.