Řeholní život existuje na území České republiky více jak tisíc let. Za tuto dobu prošel obdobími rozmachu, stagnace i úpadku. Do krize se dostal zejména během čtyř velkých zlomových období - v době husitské, reformační, osvícenské a komunistické.
Počátky řeholního života v českých zemích spadají do konce 10. století, kdy byl založen první doložený klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě a rovněž nedaleký klášter benediktinů v Břevnově. Na našem území nelze ovšem vyloučit dřívější působnost jednotlivých, z ciziny přišlých mnichů zejména z bavorské a cyrilometodějské mise. O první ženský klášter se významně zasloužila Přemyslovna Mlada, dcera českého knížete Boleslava I., jež se stala první abatyší řeholnic přivedených především z Říma.
Zakládání a rozvoj klášterů středověku
U zrodu prvního mužského kláštera stál pražský biskup sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců s přispěním knížete Boleslava II. Příchod dalších řeholních řádů spadá do 12. století. Souvisí jednak se snahou o návrat k původní řeholi sv. Benedikta a rovněž i s emancipací církve, která se chtěla vymanit z područí světské moci. Tento program našel své zastánce jednak u premonstrátů, jakožto řeholních kanovníků, a dále u cisterciáků, kteří vycházejí z mnišské benediktinské řehole. Obě řeholní společenství byla na rozdíl od benediktinů více otevřena svému okolí a jejich sídla se stala ostrovy vzdělanosti, kultury a kolonizační činnosti v rámci převážně zemědělské společnosti.
Přítomnost více řádů vedla ke konkurenci a kromě zakládání nových klášterů na „zelené louce“ docházelo i ke změnám komunit zásahem fundátora (například Želiv). Fundacemi klášterů na strategicky významných místech se v tomto období začíná věnovat i šlechta a církevní představitelé. Od druhé poloviny 12. století se v českých zemích usazují řády rytířské, jejichž původ souvisí s křižáckými výpravami do Svaté země. V pražském podhradí, Manětíně a Kadani se objevují johanité (pozdější maltézští rytíři). Začátkem 13. století přicházejí i němečtí rytíři a po nich na necelé století taktéž templáři. Souběžně se zakládáním rytířským komend vznikají zejména domy a špitály křižovnických řádů - křižovníků s červeným křížem, křižovníků s červenou hvězdou, křižovníků s červeným srdcem. Zajímavostí je, že křižovníci s červenou hvězdou jsou jediným řádem, který vznikl ve středověku v Čechách.
Založila je sv. S rozvojem měst v první polovině 13. století souvisí i nástup nových řádů mendikantského (žebravého) zaměření, které díky svému poslání byly schopny příznivě působit v nových společenských poměrech. Při zakládání měst se obvykle počítalo s místem u hradeb pro klášter minoritů či dominikánů. Jako třetí z mendikantských řádů se v Čechách objevili augustiniáni poustevníci (obutí augustiniáni). Počet klášterů žebravých řádů záhy převýšil množství klášterů mnišských. Jejich působení mělo vliv na rozvoj středověké charity, tj. na péči o nemocné a chudé ve špitálech a útulcích.
Středověká a raně novověká reforma církve
Do konce 13. století se v českých zemích objevil taktéž řád sv. Jako alternativa k žebravým řádům přišli do Čech v roce 1333 zásluhou biskupa Jana IV. z Dražic augustiniáni kanovníci, kteří se usídlili v Roudnici nad Labem. Podobně jako mendikanti působili ve městech, avšak navíc se věnovali, pokud to bylo možné, i farní správě. S vládou Lucemburků se pojí uvedení řádů kartuziánů a karmelitánů. Zvláště v prostoru Nového Města pražského vzniklo se svolením Karla IV. Po císařově smrti zakládání klášterů stagnovalo. Navíc nastal papežský rozkol, církev byla kritizována a ozývaly se hlasy po její radikálnější reformě.
Období husitství charakterizuje zánik řady řeholních domů, a to hlavně v revolučních centrech v Čechách. Kláštery Moravy a Slezska byly až na několik excesů ušetřeny. Někteří řeholníci byli zabiti, jiní se přesunuli do méně ohrožených oblastí českých zemí a další uprchli do zahraničí. Odhaduje se, že církevní instituce, které dříve vlastnily přibližně třetinu veškeré půdy v království, ztratily v husitském období asi 90 % statků. Bitva u Lipan v roce 1434, kde byli radikální husité poraženi, a vyhlášení kompaktát umožňujících v zemi dvouvěří, dovolily návrat exulantů zpět a řeholníci mohli zahájit obnovu zpustošených klášterů.
Nepřetržený vývoj vnášel do života řádových komunit změny; majetkové spory, zástavy a nedostatek prostředků vedly k nízkým počtům řeholníků. Koncem 15. století se v Přední Výtoni usídlili pauláni. Mnohem větší dopad však mělo rozšíření františkánské observance a působení Jana Kapistrána v Čechách. Observanti, po rozdělení řádu nazývaní františkáni, důsledně dbali na původní řeholi sv. Františka a s tím spojenou chudobu svých členů. Zakládali vlastní nové konventy, ale převzali také některé starší.
Reformy osvícenství a restaurace po rekatolizaci
Protestantská reformace iniciovaná vystoupením Martina Luthera vyústila v první polovině 16. století k další vlně zániku klášterů. Důvody vedoucí k rozpadu byly hlubší: nespokojenost s řeholním životem, morální úpadek členů a hospodářsko-politické vlivy. Pro další vývoj katolické církve měl zásadní význam Tridentský koncil uzavřený v roce 1563 a myšlenka protireformace. Osazenstvo některých klášterů starých řádů, u nichž by byl proces obnovy obtížný, bylo záměrně ponecháno tak, aby postupně vymřelo. Zároveň byl do české kotliny a později na Moravu pozván nově vzniklý řád jezuitů, který se zprvu usídloval ve zrušených či skomírajících klášterech.
Druhým řádem spjatým s předbělohorskou rekatolizací jsou kapucíni - nový reformní mendikantský řád řídící se řeholí sv. Počátek 17. století byl ve znamení napětí mezi oběma náboženskými tábory. Vpád pasovských roku 1611 vyprovokoval v pravobřežní části Prahy a na venkově násilnosti na řeholnících. K plenění a vraždění došlo v klášterech Na Slovanech, na Karlově, Na Františku a hlavně u Panny Marie Sněžné. Povstání českých stavů v roce 1618 vedlo k vypovězení jezuitů. Po Bílé Hoře nastoupila rekatolizace, v níž řeholníci sehráli významnou roli.
V období po bitvě na Bílé Hoře byl Obnovené zřízení zemské zárukou pro duchovní zastoupení v zemském sněmu. Bělohorské vítězství zastavilo postupný zánik řádových domů a část konfiskovaných statků byla restituována. Vznikly nové či reformované řády a kongregace, například milosrdní bratři, bosí augustiniáni eremité, bosí karmelitáni, barnabiti, hyberni, piaristé, theatini, voršilky a bosé karmelitky. Síť klášterů se pozvolna zahušťovala a zvyšovaly se počty řeholníků.
Osvícenství, toleranční patent a obnova
V první polovině 18. století zahájila na našem území činnost pestrá skupina řádů a kongregací, například trinitáři věnující se vykupování křesťanských zajatců a otroků, alžbětinky pečující o nemocné ve špitálech a anglické panny zabývající se vzděláváním dívek. Avšak ne všechny nové a stávající kláštery dokázaly obhájit svou existenci. Šíření myšlenek osvícenství a státní centralizace vedly k reformním zásahům, které připravil císař Josef II. a následně Marie Terezie. Zákony omezující zakládání klášterů a příjem noviců, zrušení klášterního vězení, omezení soudní pravomoci klášterů, cenzura publikací a dohled státu nad majetkem vedly k postupnému vyplňování náboženské sféry do veřejných funkcí a do státních struktur.
Vydal toleranční patent v roce 1781 a v roce 1782 nařídil zrušení "společensky neužitečných klášterů" a to včetně kartuziánů, poustevníků, karmelitánek a dalších. Činnost jednotlivých řeholních domů byla ukončována individuálně. Vybavení klášterů bylo prodáváno a výnosy šly do náboženského fondu k modernizaci katolické církve a zakládání nových farností. Druhá vlna rušení v roce 1784 zasáhla bohaté kláštery, avšak císař ponechal jen prospěšné instituce. Hlavní poselství církve zůstavalo duchovní správa a péče o věřící.
Po smrti Josefa II. byla politika částečně změněna a centralizace ustoupila. V průběhu 19. století došlo k vzestupu nových společenství, zejména ženských kongregací věnujících se charitativní činnosti a školství. Vedle boromejek se prosadily školské sestry de Notre Dame a milosrdné sestry sv. Kříže, dále vznikaly domácí kongregace jako šedé sestry, sestry Nejsvětější svátosti a petrini. Obnovení jezuitů a postupný rozvoj dalšího spektra řeholních řádů doplňoval cifru komunit.
20. století a osudy po roce 1918
Vznik Československa v roce 1918 zapříčinil odchod některých německých řeholníků. Pozemková reforma z roku 1919 částečně zasáhla hospodaření klášterních velkostatků, avšak i po ní zůstalo církvi stále asi 85 % původní výměry půdy. Postupně došlo k reorganizaci řeholních provincií tak, aby odpovídaly státním hranicím nového státu. Po obsazení Sudet v roce 1938 došlo k dalším změnám. Následná okupace zasáhla do života řeholních komunit; v roce 1939 byl rozpuštěn řád německých rytířů a jeho majetek byl konfiskován. Docházelo k rušení klášterních škol, k záborům budov a deportacím některých řeholníků.
Po válce byl vliv odsunem německého obyvatelstva a následnými represemi oslaben. V roce 1948 došlo k převzetí moci komunisty a k téměř úplné konfiskaci církevního majetku. O dva roky později byl zinscenován proces s představeniteli klášterů, což mělo očernit církev a ospravedlnit vyklizení mužských komunit během Akce K. Ženské kláštery byly vyklizeny později. Po sametové revoluci v roce 1989 byla řádům a kongregacím vrácena část budov. Do českých zemí se vrátily i starší i nové společenství a zahájila se pozvolna obnova zasvěceného života, s rostoucími výzvami ohledně věkové struktury a dorostu.
V závěru 20. století a počátku 21. století došlo k postupnému posilování komunit, ale i k nutnosti adaptace na moderní společnost a změny ve vzdělání či charitativních programech.
- Kláštery a jejich vliv na kulturu a vzdělání.
- Řády a jejich role v městském rozvoji a charitable činnosti.
- Politické a náboženské reformy v novověku.
- Současný stav řeholních komunit a výzvy pro dorost.
