Nenápadně a v tichosti už několik let operuje v pražských ulicích tajemná křesťanská sekta Šinčchondži. Její příznivci věří v blížící se apokalypsu a vzývají svého vůdce Jihokorejce Man-hee Leeho, anděla pravdy a druhého Ježíše. Nad šedými kovovými vraty v pražské ulici Palmovka visí bezpečnostní kamera. Namířena je nikoliv do ulice, ale přímo před tento - jinak ničím zvláštní - vchod. Kdo chce vejít, musí zazvonit.
Právě těmito vraty před rokem a půl proběhla i Ema, jen v opačném směru. V tu chvíli se bála o život. „Venku jsem se zhroutila. Zavolala jsem rodičům, kteří si pro mě přijeli,“ vzpomíná mladá dívka. Ema není její pravé jméno, to skutečné si nepřála uvést, ale redakce ho zná. Sektu, která posledních několik let tajně verbuje převážně mladé české dívky také v Praze. Název Šinčchondži Ema poprvé slyšela jen několik dní předtím, než rozrušená vyběhla do potemnělé pražské ulice.
A to přesto, že se členy sekty byla v pravidelném kontaktu už několik měsíců. Za šedými vraty nechala dvě své kamarádky. Obě za sebou od té doby spálily všechny mosty. „Přestaly studovat, odstěhovaly se od rodiny a omezily s ní kontakt na minimum. Přibližně o rok později, letos v červenci, opustila řady pražské misie Šinčchondži i Hana, mladá učitelka na základní škole. V sektě strávila čtyři měsíce a ani ona až do poslední chvíle netušila, kde se to vlastně ocitla.“
„Poprvé jsem je potkala na náměstí Míru,“ vzpomíná. Dvojice dívek ji oslovila s tím, že dělají výzkum k diplomové práci a hledají respondenty. Její odpověď, že kromě jiného i z víry, protože je věřící, vzbudila v dívkách zájem. Obratem ji požádaly, jestli by nesvolila k hloubkovému rozhovoru. Hana souhlasila. Takto začíná setkání většiny dívek, které v Praze přijdu se sektou do kontaktu - na náměstí, často před kostelem, vždy pod vymyšlenou záminkou.
I kvůli snaze sekty o utajení není mnoho dostupných pramenů, ze kterých lze informace o působení Šinčchondži v Česku čerpat. Nejpodrobněji se tématu věnuje religionista Zdeněk Vojtíšek, který se zabývá studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Vznik i podstatu učení sekty podrobně popsal například na odkazu v časopisu Dingir. Další zprávy nejen o působení Šinčchondži v Česku publikoval na webu Náboženského infoservisu. „Může to být třeba dotazník k adventnímu času. Často tvrdí, že připravují scénář k filmu, kde bude postava křesťanské dívky, a oni, aby ji mohli napsat co nejreálněji, chtějí vědět, jak vypadají názory skutečných křesťanských dívek. Jindy zase tvrdí, že píšou knihu,“ upřesňuje Ema.
Metody získávání a vedení dívek
Každopádně po prvním oslovení přichází na řadu další setkání, většinou někde v kavárně. Na tohle setkání už přichází lektorka, která tvrdí, že má odborné vzdělání, a zpravidla nabízí nový psychologický test. Z něj a z nezávazného povídání vyplynou problémy, které nic netušícího člověka na druhé straně stolu trápí. Lektorka pozorně naslouchá a hledá si k dívkám cestu. Ema, mladá dívka ze spořádané křesťanské rodiny, v době setkání už delší dobu hledá odpovědi na otázky, na které jí nikdo neumí dát jednoduchou odpověď. „Jestli Bůh skutečně existuje a jaký teda je.“
Hanu, kromě jiného studentku teologie, otázky víry tolik nepálí. Má ale zdravotní problémy. Oběma pomáhá o svých problémech mluvit a lektorka jim v kavárně ochotně naslouchá. Kromě psychologických testů je ale podle ní potřeba hledat odpovědi také v Bibli. A zde si skutečně získává důvěru obou dívek. „Uměla verše z Bible nazpaměť a všechno v ní našla neskutečně rychle. To mě zaujalo, protože takhle dobře zná Bibli málokdo. Vlastně asi nikoho takového neznám,“ vzpomíná Ema.
Přesto je nedůvěřivá a první nabídku na pravidelné schůzky odmítá. „Říkala jsem si, že jestli je to někdo podezřelý z nějaké sekty, tak se ozve sama a bude mě uhánět. To se ale nestalo,“ říká Ema. Její otázky však nezmizely. Připadalo jí, že odpovědi na ně neměli rodiče, kněží ani kamarádi z katolické církve. „Nevěděla jsem, za kým jít. Přišlo mi, že ostatní nad těmihle věcmi ani do hloubky nepřemýšlejí,“ dodává.
Začaly se potkávat dvakrát týdně a ona jí vysvětlovala Bibli. „Byly to věci, proti kterým se nedalo nic namítat. Věci, které jsem už znala, jen mi je nikdo nevyložil tak jasně. Začala mi vysvětlovat, jak se proroctví ze Starého zákona vyplňují v Novém zákoně, jak je to všechno úžasné a propojené.“
Jazyk používaný při odlovu dívek na ulici a na seminářích se tak jen pramálo liší od toho, který zaznívá v běžných křesťanských organizacích. Alespoň tedy zpočátku. „Je to opravdu promyšlené, postupné a ze začátku na sebe logicky velmi dobře navazující, bylo pro mě hodně těžké to odhalit,“ říká Hana. Sama přitom studuje teologii. Pětihodinové semináře jsou rozdělené na několik částí. Vše začíná relaxací, zpěvem a tancem. Následuje odborný výklad v angličtině s překladem do češtiny. Učení Šinčchondži vstupuje do výkladu lektorů bez povšimnutí a plíživě. Zpočátku jde o běžné přednášky o Bibli a o tématech, jako je pokora či vděčnost. Postupem času ale přednášející začínají přidávat kontroverznější výklady.
Vliv na víru a klíčové momenty
„Přibývalo okamžiků, kdy byly důrazy, jak jsem je znala z Bible, trošku někde jinde. V Bibli se například hovoří o tom, že pastýři, tedy ti, kdo předávají víru a mají na starosti lid, jsou dobří, ale i špatní.“ Působení sekty Šinčchondži neuniklo ani pozornosti tradičních křesťanských církví. V případě Emy zašla tahle konkrétní přednáška ještě dál. „Pouštěli nám videa pastorů a společně jsme se tomu smáli. Zesměšňovali to, že ten člověk neví, o čem mluví, že říká bludy,“ vzpomíná. Dnes už si prý uvědomuje, že šlo o snahu vytvořit dojem, že ostatní církve Bibli nerozumí a že se kněžím nedá věřit.
Celé strategii církve ostatně pomáhal i způsob organizace seminářů. Na každý z nich chodí kolem dvaceti až pětadvaceti lidí. Jen část z nich jsou ale úplní nováčci, ač se tak i ostatní snaží vystupovat. „Zasedací pořádek je pevný. Lidé, kteří tam jsou noví, jsou obklopeni těmi, kteří noví nejsou, aby ti noví nikdy neseděli vedle sebe,“ říká Ema. Na semináři je také potřeba dodržovat několik zdánlivě jednoduchých pravidel. Účastníci seminářů mají navíc zakázáno si mezi sebou kontaktní informace sdílet. Aby si však členové kurzu nepřipadali při přednášce osamělí, každý dostane přiděleného jednoho „tajného anděla“, se kterým si číslo vymění a na kterého se může kdykoliv obrátit a vídat se s ním i mimo seminář. „Nesměli jsme ale ve třídě nikomu říkat, kdo je tím naším přiděleným andělem,“ dodává Ema.
Tento anděl samozřejmě žádným nováčkem v Šinčchondži není a jeho úkolem je na dívky dohlížet a pokoušet se rozptýlit jejich obavy ve chvílích, kdy to lektor neodhadne a ve výkladu zajde příliš daleko. Podle strategie „rozděl a panuj“ je izolace nováčků skutečně důsledná. Sekta dbá na to, aby ani chvíli nebyli o samotě a nemohli bez dozoru sdílet své pochybnosti. „Jeli jsme třeba tři z kurzu domů metrem. Já a jediní dva kluci, kteří tam chodili. Jeden byl nový a druhý ne. Jindy, když to zase vypadalo, že by mohla být sama s jednou z dalších dívek, která byla na kurzu nová, jela s ní domů sama lektorka Aeri.“
„Pod záminkou, že si popovídáme, se mnou došla až ke dveřím. A takhle to bylo každý den. Po čase začaly lektorky striktně hlídat docházku a přidávaly víkendové aktivity. Snaží se člověka izolovat. Stejně to vidí i Ema. Přišla jsem večer domů, lehla do postele, z postele do školy a ze školy rovnou tam. Oni nás sice pořád povzbuzovali, že máme zkoumat, jestli říkají pravdu, a hledat si vše doma v Bibli, jestli to sedí. Ale já jsem zjistila, že na to vlastně vůbec nemám čas, protože jsem buď ve škole, nebo s nimi, říká. Dnes moc nechápu, že jsem nebyla více podezřívavá. Byla jsem ale hodně vyděšená. Oni hodně trvali na tom, že aby byl člověk spasen, musí rozumět Bibli. A já jsem cítila, že jí nerozumím.
Podle Emy trávení i více než dvou desítek hodin týdně na biblickém kurzu není lehké před okolím utajit. A tajit to dívky podle lektorů musely. Postupem času se dívky dokonce začaly učit nejlepší způsoby, jak se z podezření doma vyvléci. „Ti lidé, co tam byli nasazeni, nám dávali různé tipy. Třeba říct, že jsem si našla přítele nebo novou večerní práci.“
Rozuzlení a odchod z kurzu
Pro Hanu první větší problémy nastaly ve chvíli, kdy chtěla odjet na týdenní akci s přítelem, o kterém lektorkám řekla, už když do kurzu poprvé nastoupila. „Jenže najednou mi říkaly, že nemohu přece přijít o tři lekce, že to je hrozně moc. Nakonec se s nimi domluvila, že se na dvě lekce z přítelovy akce vrátí a třetí si nahradí.“ Celá situace jí ale nechala hořkou pachuť v ústech. Nelíbilo se jí, že ji lektorky nutí vybírat si mezi Bohem a přítelem.
„No a pak bylo Magdy, kamarádka měla svátek, tak jsme se potkaly. A ona se mě ptá, jestli už jsem slyšela o té korejské sektě,“ říká Hana. Emě zase rodiče ukázali jeden z mála článků na českém internetu, které se o sektě Šinčchondži zmiňaly. Tomu vévodila fotografie z dosud snad jediné veřejné akce, které se členové sekty v Praze účastnili. Protestovali tehdy proti údajně násilné smrti Korejky Koo Ji In, která měla zahynout při pokusu konvertovat zpět k tradiční korejské církvi. I zde ale bylo vidět, že si Šinčchondži cení soukromí. Obě dívky se na Palmovku ještě vrátily a lektorky se zjištěním konfrontovaly.
„Na rovinu jsem se jich zeptala - jste Šinčchondži, nebo ne? A ony na to, proč to potřebuji vědět, že přece záleží na tom, jestli je Písmo pravdivé, nebo ne,“ vzpomíná Hana. Jedna z lektorek za ní pak přivedla Korejce Younga. „Jenom mi proběhlo hlavou, že mě teď někam unesou a zmlátí. Následovala několikahodinová přednáška, při které Young citoval verše z Bible a pokoušel se Hanu přesvědčit o tom, že zde je jediné místo, kde může Písmo skutečně poznat. Nicméně neúspěšně, a to i přesto, že podle Hany měl některé dobré argumenty, na které jednoduše neznala odpověď. Začal však zpochybňovat křesťanské svátosti, například křest či svěcení, božskost Ježíše či Nejsvětější Trojici. To bylo pro dívku příliš. Rozešli se s tím, že Hana se pokusí svůj postoj obhájit v Bibli a vrátí se zpět. To už ale nikdy neudělala.
„Všem, na které jsem měla kontakt, jsem pak napsala, že jestli nechtějí odjet do Koreje, klanět se tam panu Man-hee Leemu a být součástí sekty Šinčchondži, měli by odejít. Nikdo nevěděl, že tam jsem.“ Emě poslední dny v sektě byly trochu dramatičtější, alespoň podle jejího vyprávění. Poté, co si přečetla článek, který jí ukázali rodiče, byla zmatená. „Nikdo nám přece nikdy neříkal, že je v Koreji někdo, koho bychom měli považovat za druhého Ježíše,“ říká. Celou noc však strávila u internetu a zkoumala zahraniční zdroje. „Ty příběhy přesně seděly. Každý další článek ji více rozrušil.“
„Uvědomila jsem si, jak se mnou celou dobu manipulovali. Jak nás přesvědčovali, že nesmíme věřit vlastním myšlenkám, protože člověk nikdy neví, odkud to v té hlavě má. Že nesmí věřit ani pocitům, protože emoce jsou nestálé a nedá se jim důvěřovat.“ Když nakonec na lektorku Aeri zatlačila, přiznala se jí, že jsou skutečně Šinčchondži, ačkoliv celou dobu tvrdila, že k žádné církvi ani organizaci nepatří. „Začala mně vysvětlovat, proč mi to neřekli, proč mi to zatajovali. Že už prý mají špatnou pověst a lidé by jim nevěřili.“ Nakonec jí Aeri řekla, že pokud zůstane ještě týden, ukážou jí naplnění biblických proroctví a dokážou, že celou dobu říkají pravdu. A Ema se skutečně vrátila. „Už jsem to ale viděla jinýma očima, viděla jsem ty jejich techniky,“ říká. O přestávce se svěřila svému tajnému andělovi, ke kterému si zatím vytvořila osobní vztah. „Trochu jsem ji zkoušela, chtěla jsem vědět, jestli o tom všem ví. Řekla jsem jí, že nám lžou a že jsem se o nich něco dozvěděla. Dívka se ale jen zarazila, zatvářila se nešťastně a o chvíli později šla vše říct lektorkám.“
„Viděla jsem, jak se o mně baví. Bylo to hrozně nepříjemné, koukaly na mě a radily se,“ říká Ema. V tu chvíli prý dostala strach. „Došlo mi, že jsme na místě, které je neoznačené. Nikdo neví, že tam jsem, a do areálu mají přístup jen ti, koho tam sekta pustí. Došlo mi, že kdyby mi tam někdo ublížil, nikdo se to nedozví. Začala jsem se bát o svůj život. V tu chvíli popadla všechny svoje věci a rozběhla se pryč. Zastavila se až za šedivými vraty.“
„Teď zpětně si říkám, že nejspíš nejsou tak nebezpeční, aby mi něco udělali. V tu chvíli jsem si tím ale jistá vůbec nebyla.“ Může se zdát, že tím pro ni vše skončilo. „Měla jsem dlouho noční můry, bylo mi špatně a propadala jsem se do depresí. Nevěděla jsem, čemu mám na světě věřit. Přemýšlela jsem, jestli jsem neudělala hloupost, jestli jsem se sama neodsoudila k peklu. To mi ostatně i řekli, že když člověk odejde, znamená to, že podruhé ukřižává Krista a sám sebe odsuzuje k věčnému zatracení. Dnes už je jí lépe a i díky pomoci rodičů se cítí dobře. Jiní ale neměli takové štěstí. Osudy dvou jejích kamarádek už zazněly. Čtyři měsíce poté, co ze sekty utekla, ale Ema potkala jednoho ze dvou chlapců, kteří s ní na kurz chodili - nováčka, který do sekty přišel ve stejnou chvíli jako ona. Na ulici zastavoval lidi a nabízel jim dotazník. „Bylo mi z toho dost smutno,“ říká. Jak by osudy obou dívek vypadaly, pokud by klub na Palmovce neopustily, už se nikdo nedozví. Z dostupných informací se dá jen usuzovat, že by v kurzu pokračovaly a nátlak církve by se …
Náboženské extremisté se mohou vyskytovat i v ČR. To lze sledovat i na několika medializovaných kauzách z poslední doby, jimž je přisuzováno (pseudo)náboženské pozadí. Po roce 1989 došlo k mnoha změnám ve společnosti, které zasáhly i oblast bezpečnosti a náboženské svobody. Došlo tak k pluralismu náboženské scény, čímž se cítily ohroženy tradiční církve. Přesto výzkumy ukazují, že v České republice ubývá „ateistů“ a naopak stoupá počet lidí označujících se za „duchovně žijící“. Evropa ukazuje různé přístupy k ochraně dětí před fyzickým trestem a manipulací.
Náboženské hnutí Dům Otce, které vzniklo v Dánsku, se do Česka rovněž dostalo a vyvolalo debatu o tom, jak stát reaguje na nové náboženské proudy a novela legislativy ohledně fyzických trestů dětí. Marie, bývalá členka Domu Otce, popisuje trýznivá výchovná pravidla a postupy, která vedla k odchodu do Evropy, včetně České republiky. Tato kauza ukazuje, že bezpečnostní rizika spojená s alternativními náboženskými skupinami nejsou jen teoretická, ale mohou mít skutečné dopady na rodiny a děti.
Je důležité poznamenat, že cílové skupiny sekt často zahrnují lidi hledající autoritu, osamělé jedince a lidi hledající duchovní hloubku. Různé sekty míří na různá prostředí - města, vysoké školy, či komunity. Prevence proti náboru do sekt vyžaduje informovanost, odvahu k otevřenému dialogu a podporu v komunitách. Evangeliem má být křesťanství, a ne sekta, která využívá manipulativních technik a izolace.
tags: #clen #krestanske #sekty