Našli se tisíce starověkých rukopisů Bible. V některých z nich jsou odlišnosti a z toho je vidět, že při opisování nějaké chyby vznikly. Většina odlišností je jenom drobná a nemění smysl textu. Přišlo se ale i na několik významnějších odlišností. Vypadá to, že některé z nich byly kdysi dávno vytvořeny záměrně s cílem změnit poselství Bible.
Interpretace a důvěryhodnost rukopisů
V 1. Jana 5:7 některé starší překlady Bible obsahují slova: „Na nebi: Otec, Slovo, a Duch Svatý, a ti tři jedno jsou.“ Důvěryhodné rukopisy ale ukazují, že v původním textu nic takového nebylo. Ve starověkých rukopisech Bible se na několika tisících místech vyskytuje Boží jméno. Jak židovští, tak křesťanští opisovači v Bibli zachovali vyprávění o vážných chybách, které udělali Boží služebníci. c
Nechali v Bibli i pasáže, ve kterých je odsouzená neposlušnost židovského národa a různé nauky vytvořené lidmi. Není snad logické, že když Bůh řídil psaní Bible, postaral se také, aby se text dochoval v přesném znění? d
Izajáš 40:8 a 1. Petr 1:24-25 bývají citovány jako svědectví o stálosti Božího Slova. Chtěl, aby byla prospěšná nejenom pro lidi ve starověku, ale i pro nás dnes. Ježíš a jeho následovníci citovali z opisů Hebrejských písem a nevyjadřovali přitom žádné obavy, jestli je text přesný. Boží slovo k nám nepřichází pomocí nebeského megafonu a nežádá pasivní souhlas. „Je rozhovorem Boha s jeho lidem, skrze který se stáváme Božími přáteli,“ píšou v předmluvě ke knize Bůh a otázky dominikáni TIMOTHY RADCLIFFE a ŁUKASZ POPKO. Jejich osmnáct dialogů nad Písmem právě vychází v češtině.
Dialogy o Písmu a praktická reflexe
Timothy Radcliffe (TR): Łukasz mě na to upozornil a mně to připadá vzrušující a osvobozující. Jako někdo, kdo často káže a často pociťuje nedostatek slov, jsem v tom objevil něco velmi povzbudivého: vidět Mojžíše i Jeremiáše, dva velké proroky, jak zápasí, koktají. Łukasz Popko (ŁP): Pro mě to byl moment, kdy Timothy poprvé jasně upozornil na spojení dvou ohňů v Petrově příběhu. U ohně se Petr ohřívá v noci, když zapře Ježíše. Když se spolu později po Zmrtvýchvstání setkají na břehu jezera po rybolovu, také opodál plápolá oheň.
TR: Právě teď mě fascinuje přechod od Starého zákona k Novému skrze Píseň písní, která je plná touhy spatřit tvář milovaného. A v narození Krista se tato tvář skutečně ukazuje. To mi připadá velmi krásné. ŁP: Pro tento rok se ke mně stále vrací otázka, kterou Bůh klade Adamovi: „Kde jsi?“ To je otázka, kterou se vyplatí pokládat si pravidelně.
TR: Podobně zásadní dotaz klade Bůh Eliášovi: „Co tu děláš?“ Zvlášť s přibývajícím věkem se z ní stává velmi relevantní existenciální otázka. Co tady vlastně dělám? Eliáš zjišťuje, že není nejdůležitější osobou v příběhu. Je připravován, aby uvolnil místo druhým. Hodně jste v knize mluvili o otázkách. ŁP: Ano, určitě. Řekl bych, že za všemi těmi otázkami, ač někdy jen nepřímo, je vždy odpovědí Pán Bůh sám. Když se Bůh ptá: „Kde jsi?“, skutečná odpověď se týká toho, kde jsem já ve vztahu k němu. Když se ptá: „Kde je tvůj bratr?“, často je nejlepší cestou k nalezení bratra právě nalezení Boha. Vždy nakonec docházíme k Ježíši. On říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Ať už hledáme jakékoli odpovědi, nakonec hledáme Boha.
Čtení Bible v komunitě
TR: Je zajímavé, že jsme knihu uzavřeli Pavlem a Petrem, jejich obtížným rozhovorem (Gal 2,1-14). Odráží to situaci církve dnes, v době synodality. Hledáme společně. Jak čtete Bibli, když zrovna nepíšete knihu dialogů? TR: Čtení Bible nechápu jako osamělou činnost. Naslouchám jí v komunitě se svými bratry při ranní mši svaté. Každý den káže na biblické slovo jiný bratr a toto společné naslouchání je pro mě zásadní. Slovo pak zůstává živé i po zbytek dne, když za námi přicházejí lidé. ŁP: Jsem biblista, takže s Písmem trávím většinu dne, ale často se zabývám gramatikou a interpunkcí. A tak mi hrozí nebezpečí, že se ztratím v detailech. To, co mě vždy vrací k podstatě, je kázání. Když vím, že někdo čeká na slovo, nemohu mluvit o gramatice. Když se tedy s Biblí připravuji na kázání, představuji si, jak Božímu slovu nasloucháme společně. To mi otevírá uši pro maličkosti, které text propojí s našimi životními zkušenostmi. TR: Číst Bibli jako kazatel znamená číst pomalu. Znovu a znovu. Čekat, až mi text dá, co má být řečeno těmto konkrétním lidem. Nelze sáhnout do šuplíku a vytáhnout hotové kázání.
ŁP: Máš pravdu. Není to jen intelektuální dobrodružství, ale i setkání s nadpřirozeným. Nemáme nad tou situací kontrolu. TR: Velkou výzvou je pro mě nezůstat abstraktní. Liší se vaše příprava na kázání pro spolubratry v Oxfordu a pro kardinály a papeže jako nedávno při konzistoři?
(viz TR: Ne, nerozlišuji, jestli mluvím pro dvacet tisíc nebo pro dvacet lidí. Vždy si ale musím představovat jejich tváře, jejich životy.) TR: Jedním příkladem je Matoušova 25. kapitola, kde Syn člověka říká: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě.“ Často jde o to, být s lidmi. Když potkáte někoho v těžké situaci a nevíte, co říct nebo udělat, Ježíš vás ujišťuje, že přítomnost sama o sobě stačí. A je-li třeba něco říct, bude vám to dáno.
ŁP: Bibli nepoužívám jako jakousi magickou příručku, kterou náhodně otevřu a najdu odpověď pro každodenní rozhodování, co uvařit k obědu nebo jaké si koupit boty. Boží slovo je pro mě spíš kontextem ke každodenním volbám. Žít v Jeruzalémě a milovat své nepřátele není abstraktní výzvou. Mám zde slušnou šanci každý den potkávat lidi, kteří mě nemají rádi - nikoli kvůli mně osobně, nýbrž protože jsem křesťan. Písmo přináší neustálou výzvu i neustálou útěchu. Říkáte, že rozhovor s Pánem proměňuje lidskou tvář.
ŁP: Tvář Timothyho. Nejde o to, představovat si tváře z minulosti. Bible nám pomáhá učit se číst a milovat skutečné tváře kolem nás: tváře rodičů, bližních, dokonce i vlastní tvář. To je důležitější než představovat si, jak vypadali Ježíš nebo Maria. TR: Fascinuje mě, že raná zobrazení Ježíše se nesnažila ukázat, jak vypadal, ale kým byl. Ikona nás otevírá tajemství osoby. Bible nepopisuje Ježíšovu tvář, nýbrž znovu a znovu ukazuje, jak se Ježíš dívá na lidi. A proto jsem rád, že vidím Łukaszovu tvář. ŁP: Bible nám skutečně nedává popis, jaký měl Ježíš nos nebo uši. Kdyby policie vyhlásila pátrání po Ježíši, nevím, jak by jej popsala. Písmo nás zve, abychom se zaměřili na vztah. Tuto zkušenost máme, kdykoli se modlíme - třeba při eucharistické adoraci. Modlíme se před Pánovou tváří. Nejde o její vzhled, ale o Ježíšův pohled na mne. Není to fotografie, nýbrž živý pohled. TR: Je to třeba Ježíšův pohled na Petra ve chvíli zrady popsaný v Lukášově evangeliu. Vnímá celou dramatickou situaci. Je to Ježíšův pohled na ženu, která do chrámové pokladnice dává své poslední mince. ŁP: Jeho pohled se nemění. V Markově evangeliu čteme, že Ježíš se na mladíka podíval a zamiloval si ho. Takto se Bůh dívá na každého. Petr plakal kvůli tomuto milujícímu pohledu.
TR: V Anglii s humorem říkáme: „Dobrá zpráva je, že Ježíš tě miluje. Špatná zpráva je, že miluje všechny.“ Naučit se to přijmout může být těžké, ale je to zásadní a útěšné. ŁP: Pro mě je velmi důležitá zpověď. Naslouchání zpovědím mě učí soucitu. Vidíte lidi jako viníky, ale zároveň jako oběti hříchu. To mě také učí, jak se dívat laskavěji sám na sebe. Často jsme k sobě samým velice přísní. Bůh mě učí, abych sobě samému dal novou šanci. Modlitba nespočívá ve zbožných myšlenkách o Bohu. Pro mě je především vstupem do Boží přítomnosti, což znamená být si vědom, že on se na mě dívá. On je vždy pozornější k nám než my k němu. TR: Vzpomínám si na dobu, kdy jsme spolu učili v Alpách a mluvili o Getsemanech, kde Ježíš prosí učedníky, aby s ním bděli. To změnilo mé chápání modlitby. Když ráno vstávám, nemusím si říkat: „ Musím na modlitbu, je to má povinnost.“ Je to spíš odpověď na Ježíšovu touhu být se mnou. Modlitba není povinnost, ale odpověď na jeho touhu být s námi. On je vždy první.
Praktické otázky o hříchu a výkladu
V únoru 2020 přijel dominikánský kazatel Timothy Radcliffe do Jeruzaléma prožít volný semestr na tamní řádovou Biblickou školu. Měl za to, že dopsal svou poslední knihu v životě a v 75 letech ho už velké úkoly nečekají. Spřátelili se s Łukaszem Popkem a začali vést dialogy o Písmu. Angličan s Polákem své rozhovory začali nahrávat a pokračovali i po Radcliffeově odchodu. K jejich společné knize Bůh a otázky napsal předmluvu papež František. Na konci roku 2025 vyšla i česky v nakl. Krystal OP.
Ráda bych se zeptala na prvotní hřích. Bible ukazuje, že Bůh do ráje vložil pokušení v podobě stromu poznání; lidé selhali, báli se a schovávali. Pak Bůh poslal Ježíše a zavraždil ho krutou smrtí za naše hříchy. Ale z výkladu vyplývá důležitá myšlenka: problém není v samotném textu, ale v tom, jak k němu přistupujeme. Bible totiž obsahuje různé žánry: kroniky, filosofické a etické spisy, poezie, proroctví, symbolické obrazy a faktické vyprávění historických událostí s duchovním výkladem. Teprve celek Bible je pravdivý obraz o Bohu. Některá část vyzdvihuje jeho moc, jiná spravedlnost, další milosrdenství a také bolest hříchu. Není možné na jednom místě zachytit Boha ve všech jeho vlastnostech; vždycky je to jen kamínek do mozaiky.
Chce se tedy říci, že cesta do ráje není o jednostranné změně svědomí lidstva, ale o pochopení Božího plánu lásky a spravedlnosti. Odkaz na oběť Ježíše potvrzuje, že hřích má následky, ale zároveň nabízí cestu k odpuštění a novému začátku. Písmo vede čtenáře k porozumění, že Boží Slovo nemá být jen teoretickým textem, ale živým voláním ke vztahu s Bohem a s bližním.
Co tedy znamená „správná“ varianta pisatelské tradice Bible? Z čistě jazykového hlediska se slovo Bible píše s malým písmenem, ale praxe a kontext ukazují, že jde o unikátní soubor knih známý jako Bible; mít velké písmeno vyjadřuje zvláštní status této sbírky. Bible vznikala složitým způsobem a v původních textech se používaly výrazové kategorie, které v čase vznikaly a vyvíjely se.
V obecné rovině platí, že 66 knih Bible tvoří celek, který zachycuje historii, víru a morální učení. Postupem času se ustálilo označení Svaté Písmo nebo Svaté Spisy. Přestože se některé překlady a rukopisy liší, hlavní poselství zůstává: Bůh oslovuje lidi a vyzývá k hledání pravdy, lásky a života v komunitě s ním a s bližními.
