Tématem článku je reflexe práce vychovatele v kontextu současného školství, jeho zkušenosti s prospěšnými i problematickými chovanci a úvahy o vlivu prostředí, rodiny a kultury na vývoj dětí.
Úvod do problematiky výchovy a současné výzvy školství
Pracoval jsem s chovanci, kteří dokázali kvůli cigaretě rozkopat druhému obličej. S kluky, co znásilňovali holky v dětském domově, co přepadávali lidi na ulicích, co vypalovali křečkům oči a stříhali jim tlapičky. Lidmi, kterých se bály jejich vlastní matky. Dnes učí na základní škole češtinu, dějepis a tělocvik. S některými metodami školního vzdělávání a s principy volné výchovy nesouhlasí a své názory dává znát ve svých článcích na webu pedagogickeinfo.cz.
Jednou jsem vezl ze záchytu dva chovance, co se za jízdy snažili prokopat ven z auta. Musel jsem je na benzince vypustit a oni pak přes noc spáchali několik loupežných přepadení. Co je to za děti, které se dostanou do výchovného ústavu? Na to, abyste se dostal do výchovného ústavu, už musíte mít něco za sebou. OSPOD se odebrání dítěte zuby nehty brání a je to vždy až ta krajní varianta.
Nepředstavujte si tedy zlobivé dítě, které jen neposlouchá rodiče. Z převážné většiny jsou to děti pocházející z vyloučených lokalit, ghett, z otřesného prostředí plného drog a alkoholu. Někteří z rodičů jsou často sami ve výkonu trestu. Pseudooligofrenie, odmala marihuana nebo tvrdší drogy. Jeden kluk mi tvrdil, že od sedmi let ochutnával pervitin, který doma matka vařila.
Charakteristiky chovanců a jejich dopad na výchovný proces
Nulový vztah ke vzdělání, s tím související záškoláctví, šikana, agresivita, majetková trestná činnost, násilí, loupežná přepadení. Problémové děti s problémy nebojují. Ony žádné problémy nemají - neuvědomují si je. Podle nich je jejich život v pořádku a vy jim v něm bráníte. Je to jejich svět, je jim v něm dobře, jiný neznají. V normálním světě jsou absolutní nuly, v režimových zařízeních si můžou silou vybudovat alespoň nějakou pozici. Nabízíte jim pomocnou ruku, a oni vám do ní plivou.
Pokud se nejedná o předběžné opatření, jsou do výchovného ústavu soudem umístěni do zletilosti. V den dovršení osmnácti let je pak stát vypustí do světa a dá každému z nich prostor pro jejich vlastní zločin. Do dvou let od propuštění končí většina z nich ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro člověka, který prošel výchovným ústavem, je termín DĚTI poněkud zavádějící.
Nevím, jestli by tak někdo nazval devadesátikilového borce, který vydrží dvanáct hodin stát s vyhrnutými rukávy před vychovatelnou a vyhrožovat, že vás zabije, jestli ho nevezmete kouřit. Ve výchovném ústavu pracujete s klienty, kteří jsou permanentně od samého rána pod vlivem drog. V pátek jedou na dovolenku do prostředí, z něhož je soud předtím odebral. Po příjezdu napěchují ústav marihuanou. Víte sice, že mají trenýrky plné marihuany, ale nemáte právo je prošacovat. Oni mají naopak právo na samostatnou vycházku. Vychovatelé s nimi chodí v pravidelných intervalech kouřit. Mají právo telefonovat (domlouvat si útěk).
V ústavu nejsou mříže - přece nebudeme v 21. století držet děti za mřížemi! Izolační místnost? V rozporu s dětskými právy! Raději šupněme zfetovaného mladíka rovnou mezi ostatní na skupinu, odkud může zase utéct. Problémové děti s problémy nebojují. Ony žádné problémy nemají - neuvědomují si je. Podle nich je jejich život v pořádku a vy jim v něm bráníte.
Těch opravdu ostrých sígrů bylo možná víc před těmi třiceti lety. Každý si pamatujeme jednoho nebo dva výrazně starší spolužáky, co sedávali v poslední lavici. Obecně však byl větší respekt k autoritě. Mám také zcela subjektivní pocit, že je v současnosti mnohem více problémů s chováním u dívek než u chlapců. Tenkrát tomu bylo rozhodně naopak. Dnes je možná méně extrémů, zato vyrostlo jakési rozmazlené pokolení, které má pocit, že všechno může a všechno mu projde.
Výchova dětí a role rodičů ve změněném světě
Do dvou let od propuštění končí většina z nich ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro člověka, který prošel výchovným ústavem, je termín DĚTI poněkud zavádějící. Mluvíte o rozmazleném pokolení. Pokud ale vezmeme děti z výchovného ústavů, sám jste řekl, že vyrůstali většinou v prostředí s drogami, kriminalitou a alkoholem. Takže těm naopak asi láska a tolerance zcela chyběly. Děti z výchovných ústavů jsou extrém, jenž nemůžete řadit k žádné generaci. Stojí úplně mimo tabulky. Chyběla jim láska, tolerance, porozumění - ale to neznamená, že po ní touží - že vy teď přijdete, tohle všechno jim nabídnete a z nich se mávnutím kouzelného proutku stanou světci. V nich tyto potřeby jako by zemřely.
Jestli se má v člověku odmala vyvíjet dobro na úkol zla, to závisí na mnoha aspektech. A jedním z nejdůležitějších je kultura. Oni nikdy nečetli knihu, neviděli hodnotný film, nikdy neslyšeli kvalitní hudbu - nic z toho, co my považujeme za dobré, co nás formuje. Vyrůstali v nepodnětném prostředí plném zla, nezájmu, kde se nevytváří vztahy tak, jak jsme zvyklí my. Tam se konflikty řeší násilím, hrubou sílou. Nikdy nepoznali vzory slušného chování. Kluk z ústavu si potřebuje zapálit cigaretu, za plotem leží zapalovač, tak rozkope cizí plot, zničí jej, doslova projde tím plotem, jen aby se dostal k zapalovači a naplnil svoji momentální potřebu.
Pobídky k reflexi a osobní zkušenosti s rodičovstvím
Jednou za měsíc dostane kapesné, koupí si cigarety a deset oplatků, které sní na posezení. Jednorázově peníze do koruny utratí. Nemyslí v žádném časovém horizontu, pro něj budoucnost neexistuje. Pojďme se teď bavit o dětech obecně. Je těžké vychovávat v dnešní době dítě. Chceme to dělat jinak než naši rodiče a do toho spousta pouček a rad. Poučky, jak vychovávat dítě, se kterými se dnes doslova roztrhl pytel, jsou ten největší mor, který motá mladým lidem hlavy. Matka musí sama cítit, jak vychovávat své dítě. Instinktivně, autenticky analyzovat a intuitivně řešit každou situaci podle vlastního pocitu - a ne podle toho, co napsal dětský psycholog někde na internetu. Já jsem svým rodičům vděčný za jejich výchovu. Vychovali dva relativně slušné, fungující lidi.
Podle vás je dobře, že na nás byli rodiče či učitelé přísní? Co vlastně znamená být přísný? Ta učitelka je hodná a tamta zase přísná, říkají děti. Ale vypovídá to o něčem? Ve výchovném ústavu jsme dávali klientům jednou za čas anonymní dotazník, kde měli hodnotit své vychovatele. V jednom článku píšete, že jsme první pilotní generace, která své děti přestala vychovávat. Důsledky neznám já ani nikdo ze všech těch propagátorů volné výchovy. Pořád je to ve fázi experimentu. Samozřejmě nepřijde žádná apokalypsa. Ale přijde generace sebestředných lidí, kteří nikdy nedokázali za nic bojovat. Celý život hledali jen omluvy pro svá selhání, stěžovali si a uráželi jeden druhého. Uživí se pořád dobře, ale nebudou k tomu potřebovat filozofii, literaturu, kulturu ani víru. Dost možná už v takovém světě dokonce žijeme.
Mám a popravdě jsem překvapen, jak moc jich je. Dříve jsem se domníval, že svými názory hovořím za většinu. Dnes už si to nemyslím. Když od vzdělaných, inteligentních lidí slyším, že nesmíme děti strašit čertem nebo že malé dítě nesmí plakat, protože z toho bude mít celoživotní trauma, je mi z toho smutno. Ale nemám jim to za zlé. Je to ideologie, kterou je masírují liberální mainstreamová média. Přijde generace sebestředných lidí, kteří nikdy nedokázali za nic bojovat. Celý život hledali jen omluvy pro svá selhání, stěžovali si a uráželi jeden druhého. Uživí se pořád dobře, ale nebudou k tomu potřebovat filozofii, literaturu, kulturu ani víru. Dost možná už v takovém světě dokonce žijeme.
Role škol a společnosti v kritickém období dospívání
Mnoho rodičů ví, že na děti v pubertálním věku nějaké nařizování a kontrola moc neplatí. Začnou proti vám na just rebelovat. Vy nedoporučujete ani liberální výchovu. Každý, kdo si hraje na vševědoucího, je lhář. Za celých patnáct let jsem nenašel recept na ideální formu výchovy. A není divu, nenašli jej mnozí jiní. Nenašli jej ani Jean-Jacques Rousseau s Marií Montessori, dvě ikony alternativní pedagogiky, které šuply své děti raději do sirotčinců. Puberta se prostě asi musí přežít. V pubertě se světy dětí a dospělých tak rozestoupí, že prakticky zmizí i jakýkoli komunikační kanál. I když tam bude konflikt, naštvání, vzdor či rebelie, rozhodně bych pevně trval na tom, že i v tomto kritickém věku určují pravidla rodiče.
Opravdu neumím poradit nic jiného než řešit konfliktní situace intuitivně podle vlastního uvážení. Vy sám děti máte? Největší výzvou je smířit se s tím, že žádné z dětí nevychovám ideálně k obrazu svému. Mám patnáctiletá dvojčata, kluka - holku, a ani ne dvouletou dcerku. A opravdu jsem jim zodpovědně věnoval kus života. Přihlásil je do všemožných kroužků, kluka jsem roky trénoval ve fotbale, holku vozil do atletiky, do kytary, do kláves. Moc z toho nezbylo. Stejně si jdou svojí vlastní cestou. A asi je to tak správně. Snažil jsem se jim dát jakési mravní základy a dnes už mi bude stačit, když z nich vyrostou slušní, soběstační lidé. Stejná výchova, a přitom jsou každý úplně jiný. Žádné unifikované návody nefungují.
„Šedá je všechna teorie, jen věčný strom žití se stále zelená…“ …i když vůbec bych se nedivil, kdyby novodobí reformátoři i toho Goetha nakonec škrtnuli z osnov jako pro 21. Zkušení kantoři, kteří za svou praxi odučili dvě až tři generace žáků, vám potvrdí, že to, co se běžně učilo před patnácti lety, dnešní děti vůbec nepobírají. Proto učitelé už dnes některé věci raději neučí, museli snížit náročnost a výrazně slevit ze svých někdejších norem. To je pro mne relevantní zpětná vazba. Teď by se mělo MŠMT ptát, proč tomu tak je. Místo toho se všichni donekonečna diví, proč studenti selhávají u maturit a jednotných přijímacích zkoušek.
Ale řada psychologů říká, že mají děti dost úzkostí z toho, jak je na ně vyvíjen tlak ve škole. Opravdové úzkosti nemají děti primárně ze školy. Škola je terč, na který se hází všechna špína světa, přitom je to jen další z důsledků liberální výchovy. Dřívější přístupy učily děti postavit se problémům, čelit překážkám. My je dnes hromadně naháníme k psychologům a do pedagogicko-psychologických poraden. Vůbec to není klišé. Společnost se proměnila. Vnímání vzdělávacích institucí taktéž. Přijít v naší době domů s poznámkou, okamžitě jsme si to od rodičů slízli a pak si moc dobře rozmyslíme, jestli to uděláme znovu. Tehdy byli rodiče a škola na jednom břehu. Dnes? Dnes maminka vzkáže: „Vždyť víte, co si o těch vašich poznámkách myslím!“
Nemůžete poslat dítě za dveře, nemůžete ho nechat po škole, nedonutíte ho odložit mobil. Učitelky se bojí ředitele, ředitel se bojí inspekce, inspekce se boji rodiče a rodič se bojí svého vlastního dítěte. Moderní rodič si vůbec nepřipouští, že by jeho dítě mohlo dělat něco špatně. Vždycky je totiž snadnější hledat chybu kdekoli jinde než ve svém dítěti. Ministerstvo nezajímají názory z praxe. Rádoby progres, teorie vymyšlené v teplých kancelářích ministerstev dopadají na učitele ve školách jako deka. Učitelé cítí, že je třeba znovu nakopnout motory, nesnižovat dál laťku, ale probrat mladou generaci z agónie.
Historické a kulturní vrstvy městských čtvrtí
17. Připomíná perzekuci českých studentů za okupace v letech 1939 - 1945. 17. Dlouho neměla ulice jméno, od 16. st. nesla název Sanytrová. V 16. - 18. st. dařilo se zde tomuto řemeslu. Pobřeží řeky bylo zbrázděno jámami a bazény, proto se zde říkalo od l. pol. 19. st. do r. 1870 také V krechtách nebo Na krechtách.
Od r. 1945 došlo k rozdělení ulice: od Pařížské k Dušní Sanytrovou, druhá část ulice od Pařížské k náměstí Jana Palacha nesla název 17. listopadu. Sanytrovou ulici a kdysi Jánské náměstí přejmenoval úřad v roce 1960 na náměstí Curieových. Uměleckoprůmyslové muzeum a Dům umělců - Rudolfinum se stal dominantou nábřeží. Zanikla lišejově kolem Starého Města a Nového Města, kde se rozvíjely instituce jako filozofická fakulta UK, konzervatoř ČVUT, Uměleckoprůmyslové muzeum a další.
Uměleckoprůmyslové muzeum (čp. 2/4) bylo založeno v roce 1885 a stavba probíhala v letech 1897 - 1901. Muzeum uchovává cenné sbírky o vývoji uměleckého řemesla, velmi vzácné jsou sbírky skla, keramiky a truhlářství. Budova muzea vytváří výraznou dominantu v ulici a spolu s okolními stavbami dodává celému prostoru majestátní atmosféru. Anežský klášter patří od roku 1978 mezi národní kulturní památky a dnes slouží jako výstavní prostory Národní galerie, konají se koncerty a přednášky. Bartolomějská konviktská a Betlémské náměstí prošly složitým vývojem od středověku až po současnost, s bohatou historií klášterů, konviktů a různých náboženských i kulturních institucí.
V té době vznikala i řada významných osobností a děl, například Alfons Mucha, Max Švabinský a Karel Svolinský se pojí k estetice tehdejšího období. Dřívější spojení mezi školou a rodiči bylo na jedné linii; dnes se z vyučování stává debatní pole, kde se komplikovaně vyvažují práva a povinnosti žáků, rodičů a učitelů.
Český dokument o historii a původu Prahy
V závěru dnešní diskuse o výchově lze shrnout, že rodičovství a školní prostředí vyžadují citlivé vyvažování mezi autoritou a respektem k individuálním potřebám dětí. Je důležité chápat, že každý člověk vyrůstá v jiném kontextu a že unifikované návody často selhávají. Cílem je podporovat děti k soběstačnosti, zodpovědnosti a schopnosti řešit konflikty intuitivně, s respektem k jejich jedinečnosti a kulturnímu dědictví, které formuje jejich hodnotový rámec.
tags: #cyril #sedy #vychovatel