Nejslavnější věštírnou starověkého Řecka se bezesporu stala ta delfská, zasvěcená bohu Apollonovi. Představovala antické duchovní centrum, srovnatelné svým významem a postavením s pozdějším středověkým Vatikánem. Nacházela se na úpatí pohoří Parnas a Řekové ji považovali za střed světa - dokonce to i symbolicky vyjádřili vztyčením zdobeného kamene nazvaného omfalos, což v překladu znamená „pupek“.
Žádná věštírna však nemůže fungovat bez toho, kdo lidem zprostředkuje kontakt s bohy. V Delfách se jednalo o kněžku Pýthii (viz Mladé jen na pohled) a její výroky ovlivňovaly antický svět již od 8. století př. n. l. Šlo o speciálně vybíranou ženu a její věštecká, často nesrozumitelná slova pronášená v transu upravovali kněží do souvislých výroků - v určitých dobách dokonce do básnických hexametrů.
Už samotná cesta do věštírny mohla tehdy tazatelům trvat mnoho dní či týdnů. Aby pak mohl prosebník s orákulem vůbec mluvit, museli ho kněží pečlivě připravit: Při rituálech se neřešilo jen znění otázky, ale také předávání obětních darů - jak se eufemisticky říkalo tučným poplatkům za poskytované služby. Nicméně i Pýthii čekaly přípravy zahrnující půst, koupání v ledové vodě - a pití z posvátného potoka nedaleko svatyně, kde prý přebývala vodní nymfa, jejíž síla měla probudit vize.
Přicházející tazatel však neměl zdaleka vyhráno. Muselo se totiž ještě ověřit, zda si Apollon věštění vůbec přeje. Kůzle, které s sebou prosebník přinesl, pokropili kněží ledovou vodou, a pokud se zachvělo, šlo o dobré znamení. Jestliže se však zvíře naopak vůbec nepohnulo, považovali to za varování a přípravy ukončili. Dotyčný pak musel čekat několik dlouhých týdnů, neboť Pýthie v chrámu „úřadovala“ pouze sedmý den v měsíci a jen devětkrát do roka - během osmi nejteplejších měsíců.
Pokud se vše odehrávalo kýženým způsobem, usedla kněžka za závěs, načež upadla do transu a pronášela odpovědi na otázky. Její slova zněla často nejasně a symbolicky, takže je okolo stojící kněží zapisovali a interpretovali. Je pravděpodobné, že se i tázající nacházel ve stavu pozměněného vědomí, protože koneckonců skrz kněžku vstupoval do přímého kontaktu s bohy. Za to, že se nám některé věštby dochovaly, vděčíme písemným záznamům například Herodota, Plutarcha či Pindara. Uvedené texty poskytují nejen pohled na jednotlivá proroctví, ale i na způsob jejich interpretace a na roli, kterou věštby v tehdejší společnosti hrály.
Jedna z těch nejslavnějších pochází z roku 480 př. n. l., kdy Řekové čelili perské hrozbě. Někteří to považovali za pobídku k rozšíření městských opevnění, jiní za výzvu k vybudování flotily. Naopak lýdský král Kroisos se před tažením proti Peršanům otázal věštírny, zda uspěje - a dostalo se mu odpovědi, že pokud překročí řeku Halys, zničí velkou říši.
Existují nějaké důkazy o reálném pozadí věšteb? Z dobových zpráv víme, že byla věštecká svatyně plná omamného plynu a Pýthie ho prý inhalovala z pukliny ve skále v místě, kde stála její trojnožka. Místo, kde orákulum kdysi úřadovalo, podrobně prozkoumali geolog Jelle Zeilinga de Boer, archeolog John Hale, forenzní chemik Jeffrey Chanton a toxikolog Henry Spiller. Vdechování i malého množství tohoto plynu může vyvolat trans či euforické psychedelické zážitky. Lidé vystavení jeho působení mohou mít pocit, že se odpoutávají od těla, ztrácejí vědomí i citlivost v končetinách. Vzorky vody nabrané v roce 2001 z blízkého pramene přitom jistou hladinu etylenu obsahovaly, byť jen nižší. K jejímu zvýšení však mohla přispívat zemětřesení, při nichž se do vodních zdrojů uvolňovaly toxické uhlovodíky.
Horkých vývěrů a sirných pramenů, jež pronikaly na povrch po zemětřeseních, si Řekové velmi cenili a své svatyně často stavěli právě v takových místech. Riziko zkázy podstupovali s vědomím, že následky po řádění živlů dokážou opravit. Delfy smetlo masivní zemětřesení v roce 373 př. n. l., stavět se však začalo téměř okamžitě. Metod věštění existovalo ve starém Řecku nepřeberné množství. Jeden z nejstarších způsobů zmiňuje už Homérův epos Odyssea - a sice nekromancii neboli věštění mrtvých, kdy kněží vyvolávali duchy zemřelých, aby od nich zjistili nějakou informaci, případně získali ochranu.
Jednu takovou „laboratoř nekromantů“ se podařilo odkrýt na pahorku u vesnice Mesopotamos. Účelem zmíněných chrámů jsou si přitom archeologové poměrně jistí, protože se jejich podoba shoduje s Homérovými i Hesiodovými popisy. Vykopávky odkryly rozsáhlý kamenný komplex z konce 4. až poloviny 2. století př. n. l., jehož nejdůležitější část tvoří obdélná trojlodní stavba. Pod prostřední lodí se rozkládala klenutá podzemní galerie, kde se nejspíš odehrávala komunikace s mrtvými. Hypotéza tvrdí, že do tohoto temného prostoru vodili kněží patřičně „připravené“ tazatele, kteří se museli na popsaný zážitek duchovně chystat celých dvacet devět dní. K vyvolání dojmu, že se jim zjevuje duch zemřelé osoby, možná sloužil i nějaký mechanismus, umožňující spouštět ze stropu figuríny či samotné kněží.
Ve věštírně Dodona v Epiru pro změnu zjišťovali osud a vůli bohů skrze zvuky. Na věštění měl symbolicky dohlížet sám Zeus a nejvyšší rozkvět tam nastal ve 4. a 3. století př. n. l. Zákazník musel nejprve svou otázku co nejvíc zjednodušit, poté ji zapsal na tenkou olověnou destičku a připojil iniciály svého jména. V Kerkýře na Korfu se zas věštilo metodou zvanou „kerkýrský bič“: Na vrcholku jednoho sloupu se nacházel velký bronzový kotel a na druhém stála soška chlapce držícího řetěz, jehož konec spočíval právě v protilehlém kotli.
Kromě zavedených věštíren však ve starověkém světě působili i nezávislí profesionálové, kteří své řemeslo předávali dalším generacím. Předpovídali zejména z dýmu a z popela zvířecích obětin, případně z jejich čerstvě vyvržených vnitřností. Pro armádu na pochodu šlo o pohodlný způsob, jak se ptát na budoucnost, protože si zdlouhavé dotazy u vzdálených orákul nemohla dovolit. Před bitvou u Platají v roce 479 př. n. l. zjišťoval vůli bohů v řeckém táboře Teisamenos, v tom perském Hegesistratos a v ležení řeckých spojenců Persie zas Hippomachos. Všichni tři pocházeli z Řecka a šlo o věštecké „celebrity“. Oběma stranám se dostalo jednoznačné předpovědi - kdo zaútočí první, prohraje.
Po celých deset dní tak vojska stála proti sobě a nikdo se neodvážil zahájit boj. S rozšířením křesťanství však věštírny zvolna mizely. Na počátku 2. století nechal některé z nich obnovit císař Hadrián, ale s přibývajícími desetiletími stavby opět chátraly. Roku 357 vydal Konstantin II. Julián Apostata se pokusil o návrat ke starým náboženským pořádkům, proto zákon o pár let později zrušil, a dokonce se před tažením proti Peršanům poradil s dodonskou věštírnou. Jeho nástupci v čele s císařem Theodosiem I. ovšem pohanské rituály a praktiky včetně věštění znovu zakázali.
