Co na Svaté Kateřině oceňuji, její obranu Církve. Náš Pán na nebesích je ten nejskvělejší Kapitán ze všech. Místo oře má Kříž. Prolil krev za každého ze svých vojáků a jediné, na čem mu záleží, je dál bojovat proti společnému nepříteli Boha a člověka. Ten nepřítel není jen silný, je také zákeřný. Šíří myšlenku, že muži, kteří bojují po tvé pravici a levici, jsou všichni zrádci a zločinci, že jsou to podfukáři, podvodníci a lháři. A i kdyby to tak bylo, kdyby byli všichni takoví, pořád by to nebyl pro opravdového vojáka důvod, proč opustit armádu. Protože to řekl svým apoštolům: Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá. A apoštolové předali své následnictví dalším a ti zase dalším. I kdyby byli sebehorší, je svěřeno jim, jim jediným, aby přivolávali našeho Pána na oltář v podobě chleba a vína. Je to Pán, ten skvělý Kapitán, který k nám přichází skrze jejich ruce. Jejich nedostatečnost při tom nehraje žádnou roli. Nebylo to vůbec špatné. Na to, že jde o moji prvou zkušenost s životopisem světce - mystika (děsilo mne, že budu zápasit s nutkáním k nevolnosti, jako když jsem svého času četla životopisy východních svatých, fujky, fujky, všichni ti červy, které si sloupovníci vraceli do ran).
Sice jsem si tak čtenářsky nelebedila jako u autorova „Nepokojného plamene“, ale po začtení (začtení chvíli trvalo - než budoucí svatá navlékla řádový oděv byla to pro mne čtenářská rachota), jsem se k četbě nemusela nijak nutit. Poháněla mne zvědavost. Negativa knihy - vlastně po nich marně pátrám. Plusy, klady, pozitiva - ty nalézám. Liší se jen v síle své plusovitosti. Přednost u mne rozhodující. Autor umí vyprávět. Pokud by neuměl, sotva bych vydržela pasáže o mystických vytrženích a svatých stavech Kateřiny Sienské. Jakkoli se mi podařilo zakotvit u křesťanství, skeptik ve mně nezemřel, a navíc ani neoněměl; a komentoval, komentoval svéráznou dietu, kterou budoucí svatá praktikovala, nechápaje, jak se snášela se životem; okomentoval i některé další události (nezištná péče o nemocné, ano i pro ni si Církve vážím, ale vyléčit nakaženého morem tím, že mu to poručím …?).
Naštěstí pro mne věnovala se Kateřina i záležitostem ryze světským. Její církevně-politické aktivity ty mne bavily (pochybuji, že bavily strany ve sporech zúčastněné). Oceňuji životnost postav. Oceňuji přiblížení některých historických událostí. Tak zde jsou počátky dvojpapežství! Dvojice papežů (trojice i s budoucím vzdoropapežem): poslední papež před schizmatem, Řehoř XI., kultivovaný a váhavý, (a sympatický, takový konec si nezasloužil - „díky“ Kateřino); rázný, vzteklý cholerik Urban VI., za jehož pontifikátu schizma započalo; (vzdoropapež Robert Ženevský (Klement VII.) odpudivý, mocichtivý řezník od Ceseny, usídlivší se v Avignonu).
Dějiny baví. A vzbuzují nostalgii (občas). - Autorita papeže, tak neotřesitelná, jak ta fascinuje (a jak dnes chybí). „Démoni zaútočili. Tisícihlavý dav se valil ulicemi k Vatikánu. …. Papež je viděl. Ať byl, jaký chtěl, odvahy měl vždycky dost. Muži, který vtrhli do audienční síně, jej našli sedět na stolci jako pravého vládce - na hlavě měl tiáru a byl nehybný jako socha. Upřeně se na násilníky zadíval. ‚Koho hledáte?‘ Zeptal se. Kristova slova, pronesená, když ho chrámové stráže přišly zatknout v Getsemanské zahradě, vycházely z úst muže hluboko ve svém srdci přesvědčeného, že je zástupcem Krista na zemi, a že tím, že jej tito muži urážejí, urážejí také samotného Krista.
Výraz pohoršeného majestátu a téměř nadlidská zlost na něm patrná, vyvedly chátru z rovnováhy. Dokonce i politické reálie Itálie, respektive reálie italských městských států, a jejich vzájemné tahanice, včetně tahanic uvnitř každého jednotlivého pidi-státečku, jsou podány srozumitelně, zajímavě. Skláním se před autorem. Vyznat se v oněch zmatcích, které zachvátily „italskou botu“ po zániku římské říše a popsat je nejen tak, že čtenář od knihy neuteče, ale i poutavě, to chce talent. Zařazena i jedna „česká“ perlička, námi Čechy tak ctěný panovník jako Jeho Veličenstvo císař a král Karel IV. nebyl v Kateřinině rodišti uvítán - eufemisticky řečeno - s nadšením.
Je tu i humor. Humor, to poslední co bych v životopise svaté čekala. Půvabná situační, nechtěná komika. Bývalý voják, láteřící na prohnilost církve, přesvědčen Kateřinou, spěchá nastolit smír, usmířit se s jejími služebníky, maje skvělý nápad, tomu, kterého nejvíce pozurážel daruje jako výraz pokání svého nejoblíbenějšího sokola, pojmenovaného po nejproslulejším Římanovi - obdarovaný kněz je štěstím doslova bez sebe: „ ...byl by rád svému bývalému nepříteli řekl, že dávat Cézara Boží Církvi je dozajista chybným výkladem slavné pasáže z Písma.“
Svérázná postava poustevníka z britských ostrovů (jak jsem si vygooglila augustiniánský mnich, poustevník William Flete, je postava historická). Tak báječně inteligentní sarkastik s mírně misantropickými sklony. „Mši většinou sloužím tamhle v té malé jeskyňce … Nikdo při tom nekašle, nikdo sebou nevrtí … Jsem tu jen Požehnaný Pán a já. … A ještě ptáčkové. Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Kateřiny Sienské. chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25).
Bůh sám začleňuje do „DNA“ svého dítěte pokoru a diskrétnost. Takto jednal Mesiáš: Narodil se v chlévě a byl vzkříšen bez jakéhokoli triumfalismu. Byl králem, který byl očekávaný již od Davidovy vlády, ale Jeho královská koruna je vyrobena z trní a Jeho trůnem je kříž. V jedné ze svých mystických vizí viděla svatá Kateřina Ježíše, jak jí předkládá dvě korunky: zlatou a další s trny. Když odpověděla, že jejím odpočinkem byla bolest Páně, vybrala si trny …
„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Kateřina spočívá v Kristových útrapách; Ježíš pak odpočívá ve skromnosti mladé světice. Kateřina, která dobře znala svého milovaného, poznala také skrze něj velikost člověka. Dobře věděla, že je to Bůh, kdo je zamilovaný do každého z nás. A tak děkujeme svaté Kateřině spolu s církví za všechno, co vykonala.
Pro církev znamenala mnoho, přiměla pastýře k moudrosti srdce. V době jejího života církev prožívala smutné období vnitřních i vnějších rozdělení. Nejnešťastnější bylo tzv. avignonské vyhnanství. Od roku 1305 v Avignonu pobývalo celkem 7 papežů. Modlitby a úsilí svaté Kateřiny - ale například také svaté Brigity - umožnily, aby se v roce 1367 mohl papež Urban V. Před světlem Slova a Duchem milosti, ať ustoupí temnota hříchu a noc nevěry a ať žije Srdce Ježíšovo v srdcích všech lidí.
Namítáme, že Kateřina pochází z italské rodiny s 25 dětmi. Svůj život zasvětila Bohu a vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. Zvolila si cestu připodobnění se Ježíši v bolestech a často rozjímala o jeho utrpení. Vědoma si toho, že nám Bůh činí dobré přes všechen náš nevděk, jednala podobně. Byla vytrvalá v modlitbě, usmiřovala, obracela hříšníky, přispěla k duchovní očistě církve a k návratu papeže z Avignonu do Říma.
Při prohlášení za spolupatronku Evropy ji svatý Otec představil takto: "Tato mladá žena ze Sieny vystihla rozhodným tónem a plamennými slovy jádro problémů Církve a společnosti své doby. S neúnavnou horlivostí se Kateřina zasazovala o řešení složitých konfliktů, které společnost její doby rozdělovaly. Její úsilí o mír se dotklo mnoha evropských panovníků. Ukázala jim, že před rozumem zbraní je třeba dát přednost zbraním rozumu."
Narodila se 23. 3. 1347 v Sieně v Itálii do početné rodiny barvíře vlny Jakuba Benincasa a Lapy jako předposlední z 24 dětí. Kateřina již v šesti letech měla první zjevení Pána Ježíše v kněžském rouchu za doprovodu apoštolů Petra, Pavla, Jana a dalších bíle oděných osob. Toto vidění nad bazilikou sv. Dominika pak považovala za pozvání k bezvýhradnému následování Krista. Od 12 let jí matka začínala hledat ženicha a Kateřina jí proto prozradila, pro jaké ideály se rozhodla. Ač byla matka zbožnou katoličkou a děti vychovávala ve víře, o Kateřininých nápadech nechtěla slyšet. Ta nechtěla porušit povinnou lásku vůči rodičům, tak se uchýlila například k tomu, že si ustřihla své krásné dlouhé vlasy, aby nevypadala přitažlivě.
Ani to nepomohlo, dostala ještě tvrdší práci, jako by byla služka, a zároveň přišla i o své místo v pokoji. Ona si však vytvořila nový "pokojík" v nitru své duše a tam se setkávala se svým božským Snoubencem. Její projevy byly plné pokory a vytrvalosti, s níž chtěla docílit vstupu do třetího řádu dominikánů. Na svou stranu získala nejprve otce. Dle některých životopisů s ním pohnulo vidění záře a holubice nad dcerou. Ta po dovršení 16 let žádala o přijetí k dominikánským terciářkám zvaným mantelátky, podle jejich černého pláště "mantlu", přikrývajícího jejich bílé roucho. Představení zprvu nechtěli pro její mladý věk vyhovět, ale pak souhlas dali.
Terciářky žily ve světě, ale nosily svůj řeholní oděv. Kateřinin život se odvíjel hlavně na čtyřech místech. Byl to kostel sv. Dominika, rodný dům, nemocnice della Scala a leprosárium sv. Žila. Velmi asketicky, neustále se postila od masa, odříkala si i vařené pokrmy a požívala syrovou zeleninu, chléb a vodu. Třikrát denně se bičovala, dělajíc pokání za druhé. Spánku si dopřávala jen velice málo a na tvrdém lůžku. Od Boha byla obdarovávána mnoha milostmi, vedle vidění a extází obdržela moudrost a její prosby za obrácení konkrétních hříšníků bývaly často vyslyšeny. V Sieně chodila pečovat také o starou vdovu a řeholnici, postiženou rakovinou a otevřenými vředy, které ošetřovala. Tato nemocná ji však začala pomlouvat a Kateřina se v těžké chvíli obrátila v modlitbě k Pánu Ježíši. Ten se jí zjevil nabízeje ji dvě koruny, aby si vybrala. Jedna byla zlatá a druhá trnová. Kateřina sáhla po trnové a narazila si ji na hlavu. Pak už jí pomluvy ve městě nevadily a nevděčnici láskyplně sloužila dál. Ta se obrátila, lži odvolala a Kateřinu odprosila.
Za doby pontifikátu Urbana V. (1362-70) byla ve vidění Kristem vyzvána, aby se začala věnovat apoštolátu. Tak začala žít veřejnějším životem a začaly za ní chodit významné osoby ze Sieny, z Florencie a Pisy. Někteří žádali radu, jiní duchovní vedení. Někteří s ní začali korespondenci, ale ona neuměla číst a psát, protože žádnou školu nenavštěvovala a nikdo ji to nenaučil. Kateřině mohlo být asi něco málo přes 20 let, když začala s apoštolátem, a nedůvěra ze strany dominikánské řehole byla tedy dost pochopitelná. V květnu 1374 ji proto vedení předvolalo na generální kapitulu do Florencie. Kateřina byla po návratu z Florencie natolik známá, že ji Řehoř XI. i její představení vyzvali, aby povzbudila křesťanské velmože k boji proti postupujícím Turkům. V dalším roce byla pozvána k apoštolátu do Pisy, kde už působila za morové rány v minulém roce, ošetřujíc nemocné. Při pobytu v roce 1375 tam za svého působení dosáhla dalšího stupně spojení s Kristem skrze bolestivé znaky jeho utrpení - stigmata.
Při jednom zjevení začalo z ukřižovaného Krista vycházet pět krvavých paprsků k jejím rukám, nohám a srdci. Ona však vznesla prosbu, aby stigmata, která měla obdržet, nebyla na těle viditelná, ale byla jen uvnitř cítit. V té chvíli se prý krvavá barva změnila ve zlatou a světelné paprsky jí zasáhly oněch pět míst, jen ostré bolesti připomínaly místa Ježíšových ran. Stigmata tedy mohla před světem tajit. Pak začaly v Itálii politické rozbroje. Ve Florencii se chopili zbraní pro nesouhlas s církevním státem. Řehoř XI. vyhlásil proti nim exkomunikaci a interdikt. Florenťané se pak obrátili na Kateřinu s prosbou o vyjednání smíření. Kateřina tedy navštívila v Avignonu papeže, který ji přijal s velkou úctou a prosbě o smír vyhověl.
Řehoř XI. udělil Kateřině i některá privilegia, k nimž patřilo mít přenosný oltář a na apoštolských cestách mít k dispozici tři zpovědníky pro čerstvě obrácené kajícníky. Kateřina také chtěla po papeži, který od r. 1305 sídlil v Avignonu, aby se vrátil do Říma, hlavního sídla Petrových nástupců. Na její naléhání se k tomu kroku rozhodl 16. 9. 1376 a uskutečnil ho po čtyřech měsících. V dalším roce 1378 však zemřel a nový papež Urban VI. si znepřátelil kardinály, kteří pak zvolili vzdoropapeže, sídlícího opět v Avignonu, a volbu Urbana prohlásili za neplatnou. V té době Urban VI. Po příjezdu do hlavního města trápily Kateřinu i chyby v dominikánské řeholi, za jejichž nápravu se modlila a připravovala více členů k obnově řádu.
M. Liptovská o Kateřině napsala, že žila pravdou a láskou. Tyto dvě ctnosti jí stačily k tomu, aby se její život stal mostem, po němž chtěla přejít ke svému milovanému. A autorka připomíná, že se na mostě nestaví rekreační chaty, ale most slouží jen k přejití. A most není určen ani ke hrám a k postávání, ale k přejití. Při nebezpečné hře na mostě může dojít k havárii - k věčné smrti. V Kateřině také můžeme vidět i stavitelku mostů ke smíření, kterým pro mnohé byla. A to ať se jednalo o smiřitelku mezi lidmi nebo s Bohem. Takovými budovateli mostů, vyztužených pravdou a láskou, má být i každý z nás.
Bohatý a vyčerpávající život Kateřiny skončil v jejích 33 letech. Zanechala bohaté literární dílo, které tvoří 382 dopisů, z nich 23 bylo papežům a 11 hlavám států; dále kniha Dialog a 26 modliteb. Její kniha Dialog (uváděná i jako "Boží prozřetelnosti") byla diktována po uzavření míru mezi papežem a italskými městy. Je psána ve formě otázek nebeskému Otci a jeho odpovědí. Mluví se v ní o Božím milosrdenství i o mystické cestě lásky, kterou jde duše vstříc spojení s Nejsvětější Trojicí. Dílo bylo podnětem k zařazení Kateřiny mezi učitele dokonalosti. Kateřina byla s velkými poctami pohřbena na hřbitově dominikánského kláštera "alla Minerva" v Římě. Svatořečena byla Piem II. v roce 1461. Mnohem později, až v r. 1866, dostala od Pia IX. titul spolupatronky Říma a v roce 1939 byla Piem XII. se sv. Františkem vyhlášena patronkou Itálie. Zvláštního vyznamenání se jí dostalo 4. 10. 1970 od Pavla VI., kdy byla zařazena mezi učitele církve. Ten titul před ní dostávali jen přední učenci teologie. Naposled ji povýšil Jan Pavel II., když ji vyhlásil za spolupatronku Evropy 1. 10. 1999 a to společně se sv. Brigitou Švédskou a s Edith Steinovou. Od října 2000 stojí čtyřmetrová socha sv. Kateřiny z bílého carrarského mramoru od sochaře Erika Amana ve vnějším výklenku vatikánské baziliky.
Z Kateřinina vzoru vidíme, že žít podle křesťanského přesvědčení znamená často dát přednost koruně, která nás činí podobnou Ježíši. Budu proto milovat své bližní bez ohledu na nevděk, kterého se mi dostane. Bože, Tys naučil svatou Kateřinu rozjímat o utrpení Tvého Syna a sloužit Tvé církvi; dej, ať se i naše srdce rozhoří láskou k němu, abychom žili v trvalém spojení s ním a mohli se radovat, až se zjeví jeho sláva. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Svatořečena byla a stala se spolupatronkou Evropy a Itálie; její duchovní pouto k míru a dialogu s autoritami inspirovalo středověké a novověké vůdce. Slova evangelia Spojeného srdce a prostoty jejího života ukazují, že skutečná odvaha leží v nabídnutí ruce uprostřed konfliktů a v hledání smíření bez kompromisů se spravedlností.
Slova svatého evangelia podle Matouše připomínají vzor pro nás: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Ať žijeme světlem a pravdou, když uznáme, že jsme hříšníci, Bůh nám odpouští a očistí nás od všeho špatného. Život Kateřiny ukazuje, že svatost není jen otázkou citu, ale i vůle a činu v službě druhým.
Její Dílo Dialog a její duchovní nauka se staly inspirací pro následovníky a pro jejich úsilí o mír v Evropě. Ano, Kateřina byla mladá žena, která svou pokorou a rozhodností stála čelem světu a ukázala cestu k Lásce, kterou vede Bůh skrze utrpení a službu druhým.