V posledních dnech žijeme již 2 000 let a myslím, že lze tvrdit, že se nacházíme v posledních dnech posledních dnů před vytržením církve, řekl. Jeffress kladl důraz na přípravu, nikoli na předvídání, a nabídl několik podnětů. Existují dva různé oděvy, které si můžeme obléci na setkání s Pánem, řekl. Můžeme použít oděv své vlastní spravedlnosti, svých vlastních dobrých skutků, a Bible říká, že to je v Božích očích jen špinavý hadr, nebo se můžeme rozhodnout obléci se do spravedlnosti Ježíše Krista. Autor bestselleru citoval 2. Za druhé Jeffress vyzval křesťany, aby neúnavně pracovali na šíření evangelia, a dodal: Musíme konat práci, dokud je ještě den, protože čas se blíží. Přichází noc, kdy žádný člověk nemůže pracovat. Podle Jeffresse jsou mylné představy o konci časů rozšířené napříč křesťanskými denominacemi a pohledy na věc. Fanatismus se snaží stanovit datum vytržení nebo druhého příchodu Krista, snaží se vyčíst prorocký význam z každého titulku v novinách, řekl. Ježíš se v Matoušově evangeliu 24 a 25 vyjádřil zcela jasně. Jakkoli Bible mluví o proroctví, nikdy neodděluje biblické proroctví od každodenního života, vysvětlil. Petr řekl, že s touto zprávou přijdou posměvači, a ve 2. Petrově listu 3 se píše: Přijdou a řeknou: Kde je zaslíbení tohoto příchodu? Líbí se vám tento článek? -red- Datum: 12. dubna 2024 Foto: First Baptist Church - Robert Jeffress Bill Gates a Warren Buffett, první a druhý muž na žebříčku nejbohatších lidí v Americe, ba možná na světě, jsou často popisováni jako ctitelé slavného eseje Andrewa Carnegieho z roku 1889 nazvaného Evangeliem bohatství. Carnegieho pojednání, americká klasika, přináší morální ospravedlnění koncentrace bohatství, již obvykle vytváří kapitalismus, a to prostřednictvím tvrzení, že obrovské bohatství vede k dobře vynaloženým charitativním příspěvkům a k podpoře umění a věd. Krátce, Carnegie se domníval, že velké osobní jmění vytváří velké civilizace. Robert Schuman v roce 1929 Autor: Wikipedia.org
V minulých dnech papež František přidal k mnoha inspirativním křesťanům s oficiálním puncem i Roberta Schumana (1886-1963). Proč právě jeho? Odpověď postulátora kanonizačního procesu, P. Cédrica Burguna je jednoduchá: je to muž, který den za dnem přemýšlel, k čemu ho evangelium zavazuje. Nezmiňuje jeho dlouholetou činnost v katolických sociálních aktivitách, ani jeho angažmá ve prospěch katolického školství, které nemá ve Francii na růžích ustláno. Nezmiňuje ani jeho hledání sociální spravedlnosti, zakládání nekomunistických odborů, ani o jeho rezistenci za druhé světové války. Nevyzdvihuje ani jeho nezpochybnitelnou roli otce Evropy. Ač byl Robert Schuman jedináček, nebo možná právě proto, se od studentských let angažoval v různých spolcích. Hned zkraje studia práv Robert vstoupil do spolku Unitas-Salia a zůstal mu věrný po celý život. Vybral si ho nejspíš proto, že byl otevřený i zahraničním studentům, angažoval se v liturgickém hnutí a měl blízko k sociální orientaci německé Strany středu. Schuman, po otci lotrinské národnosti, po matce alsaské, pocházel z oblasti, která střídavě patřila k Německu či k Francii a v době jeho vysokoškolských studií k Německu. Studoval v Bonu, v Mnichově, v Berlíně, kde založil pobočku Unitas, a studia zakončil ve Štrasburku. Založil si v Metzu vlastní advokátní kancelář. Zároveň se však, podněcován přáteli z Unitas, zapojil do spolkové činnosti v novém působišti. Mimo jiné také vstoupil do místní sekce Lidového sdružení, které bychom mohli charakterizovat jako křesťanskou organizaci v předpolitickém prostředí. Mladý právník Schuman se stal známý a populární. Má podíl snad na všech dobročinných a obecně prospěšných akcích, psalo se o něm v jednom článku v místních novinách s poněkud udiveným závěrem, že Schuman považuje katolictví za princip sociálního pokroku. Schuman se angažoval i v hnutí mládeže a ve Sněmu německých katolíků. Jeho akční záběr zaujal místního biskupa Willibroda Benzlera. Na sklonku roku 1918, po skončení první světové války, Lotrinsko připadlo Francii a frankofonní Schuman měl před sebou slibnou kariéru advokáta, zároveň byl ovšem přizván starými známými z Lidového sdružení do městské rady, kde se připravovala školská reforma a reorganizace veřejné správy. Hledáme-li dnes Čitelné politiky, nenajdeme je mezi studenty politických věd, ani mezi zasloužilými aparátčíky, ale mezi aktivními lidmi z občanského sektoru. Dá si ale někdo práci, aby je našel? A dokáže je přemluvit? Ano, můj milý, Lotrinčané přišli na jedinečnou myšlenku, poslat mě jako poslance do Bourbonského paláce. Připomíná mi to jeden dávný den, kdy mne poslali na mírový kongres do Lovaně. Tentokrát je to však mnohem vážnější a mnohem trnitější. Schuman v parlamentu mínil zastupovat především svůj region s jeho spíš katolickým než laicistickým charakterem. Schuman udržoval kontakty s klérem, s odboráři v lotrinských uhelných dolech, s učiteli. Dobře znal nouzi mnoha dělnických rodin a panovačné sklony některých zaměstnavatelů. Bránil se nastolení republikánských poměrů, které prosazoval radikální socialista Edouard Herriot, ale nesdílel ani americké pojetí kapitalismu. V Národním shromáždění, konstatuje jeho životopisec Jürgen Wahl, se Schuman projevoval jako umírněný vlastenec. Odmítal válku a věřil v úspěch politických jednání. Schvaloval sice francouzské obsazení Porúří v roce 1923, choval však zároveň velké sympatie k ministrovi zahraničí a pozdějšímu premiérovi Aristide Briandovi, který usiloval o dorozumění s německým ministrem zahraničí Stresemannem. Ač byl Schuman kontinuálně členem parlamentu, nebyl hlouběji spjat s nějakou politickou stranou. Křesťansko-demokratická politická linie se v meziválečném období teprve rodila a Schuman patřil k těm, kdo ji promýšleli a sdíleli na nejrůznějších konferencích a setkáních. Nejzřetelněji se profilovali Sturzovi lidovci v Itálii, ale obdobné myšlenkové směřování charakterizovalo i německou Stranu středu a další stoupence v Belgii a dalších zemích. Na těchto setkáních se Schuman seznámil mj. s Konradem Adenauerem a Alcidem de Gasperim. Spolupráci těchto tří mužů pak zocelily opatrné kontakty v podzemím odbojovém hnutí za druhé světové války. Don Sturzo napsal v dubnu 1940: Návrh evropského sjednocení se silnou a trvalou organizací, založenou na spravedlnosti a míru, musí přesáhnout národní egoismy, které Evropu zradily již na konci dvacátých let. Začátkem roku 1944 pak sepsali zástupci několika národních odbojových skupin z Itálie, Německa, Francie, Nizozemska a Dánska Prohlášení o evropské spolupráci. Až po válce se ukázalo, že spoluautory byli mimo jiné tři architekti společné Evropy - Adenauer, de Gasperi a Schuman. V té době se Schuman musel ukrývat před Gestapem. Minimálně tucetkrát měnil úkryt. Plán vznikal v úzké skupině spolupracovníků Roberta Schumana s jasným cílem: najít cestu, jak by se Německo mohlo vrátit do společenství evropských národů, a přece se nemohly zopakovat konflikty, vyvěrající z mocenského prosazování národních zájmů. Hrálo se o hodně. Británie byla spokojená s volnou formou Rady Evropy. Sověti navrhovali sjednocení Německa, zaváže-li se k neutralitě. V mnoha evropských zemích se komunisté těšili nebývalé popularitě. Fakticky tak plán smířlivého gesta vůči Německu a velkorysou nabídku podřídit klíčové strategické odvětví společnému grémiu s nedávným nepřítelem prezentoval Schuman sám. Promluvil sice jménem francouzské vlády, ale pokud by se bývala zvedla vlna nevole, nikdo by ho nejspíš nepodržel. Těžko si představit, kolik odvahy tento státník vynaložil, když převzal veškerou politickou odpovědnost, prohlásil později jeho blízký spolupracovník Jean Monnet. Chce-li člověk něčeho dosáhnout, i když tak činí nezištně pro druhé, musí počítat s tím, že v kritických chvílích bude čelit osudu víceméně sám. Schumanův plán vyšel, přihlásilo se k němu šest zemí a v roce 1957 byl stvrzen společnou smlouvou, vzniklo Společenství uhlí a oceli. Mně jako rodákovi z Bádenska je Schumanovo životní dílo osobně velmi blízké, ocenil ho s odstupem času Wolfgang Schäuble, někdejší předseda německé CDU. Přestože byl Němci pronásledován, byl po válce jedním z prvních, kdo nám podali ruku ke smíření. Jeho neúnavná činnost pro evropské sjednocení a jeho vizionářská síla zasluhují respekt a obdiv. Posíleni úspěchem Schuman a jeho přátelé navrhovali další kroky evropské integrace. Jednalo se o společné armádě, o evropské ústavě, o společném politickém zastřešení, které by se projevilo společnou zahraniční politikou. Mluvilo se o federativním uspořádání Evropy a o přímo voleném Evropském parlamentu. Evropská federace, zahrnující i země východní Evropy, byl velký Schumanův sen. Své vize nicméně Robert Schuman neprosazoval silou. V době, kdy už opustil aktivní každodenní politiku a stal se předsedou Evropského parlamentu, věnoval všechen volný čas přednáškám a besedám. Vyvracel mýty, že evropská integrace zničí kulturní identitu členských států, hájil nicméně, že je třeba, aby se členské státy nebály rozhodovat většinovým systémem. Evropa pro něj nebyla jakýmsi sociálně inženýrským konstruktem, ale živým tvárným společenstvím, které vychází z tužeb a potřeb Evropanů a které si volí další směřování na základě racionálních argumentů. Nevymýšlel jakousi neliberální či jinou demokracii, nehájil se nějakým vyšším posláním. Jeho kroky vedlo vědomí odpovědnosti a politický odhad, prohlásil jeho kolega a ministr Henri Teigen. Jeho život i politické působení určovaly hluboká víra a křesťanský obraz člověka a světa. Podle starokřesťanské tradice je autorem čtvrtého evangelia jeden ze dvanácti učedníků, apoštol Jan Zebedeus, který v evangeliu vystupuje jako jiný učeník, nebo jako učedník, kterého miloval Ježíš. Vedle materiálu, který je společný všem evangeliím, přináší Jan zvláštní, janovskou tradici, která má svůj původ v tom, že Ježíš v nejdůvěrnějším kruhu svých učeníků mluvil o mnoha tématech zjevení jiným způsobem než před ostatními lidmi. Datum sepsání Janova evangelia kladou badatelé většinou na konec 1. století. Jako místo sepsání se už od starověku uvádí Malá Asie, kde podle tradice v Efesu žil apoštol Jan Zebedeus. Dnes mnozí biblisté předpokládají, že Janovo evangelium vzniklo v Sýrii. Oproti synoptickým evangeliím je Janovo evangelium v mnohém odlišné. Největší odlišností je, že synoptici představují Ježíše jako toho, kdo je pověřen Bohem, má poslání Mesiáše a proroka, zatímco Jan o něm hovoří především jako o Bohu, který sestoupil na zem, vzal na sebe lidskou podobu a stále dokazuje svou božskou autoritu a moc. Ježíšovo Já a Otec jsme jedno a Tomášovo Můj Pán a můj Bůh patří k vrcholným výpovědím Janova evangelia o Ježíši.
Dar a poslání ve víře a praktickém životě
Každý z nás je obdarován nějakým nadáním, dovedností, schopností. Znáte ty své? Měli byste, a měli byste je rozmnožovat a předávat dál. Váš život bude bohatší, protože obdarujete ostatní. Pátrejte po svých darech a užívejte jich! Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli? To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo. Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí! Ježíš řekl: Ať se všichni posadí! Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdělil sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar! Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.
Toto evangelium mluví o našich darech. Pán nám říká: Vyjdi s tím, co máš. Neposlal karavanu velbloudů, aby dojeli pro chleba a ryby do nejbližšího města. Smyslem toho evangelia je, že Kristus použil, co měl při ruce. Na nás je, abychom mu to přinesli. Vidím to u našich mladých. Dostanou se k nám s pěkně tlustým spisem od soudu. Mám tam teď jednoho, který posbíral sedmnáct obvinění. Musíme využívat naše dary. Máme určitě nejméně jeden, ale většinou ještě víc. To jsou naše chleby a ryby. Tak nás Pán stvořil. Využívejme tyhle dary pro sebe i pro druhé. Každý dostává dary a měl by je rozdávat, jak to zvládne. Nezáviďme nikdy druhým jejich dary.
Když se narodíme, dostáváme především dar života. Navíc máme dar inteligence nebo krásy nebo zpěvu a tak dále. Jednomu muži po velmi těžké dopravní nehodě museli amputovat nohy. Byl postižený, nemohl chodit a naučil se malovat. Teď je z něj vynikající malíř. Já jsem nikdy v životě nepsal, až když mi bylo pětačtyřicet, nabídli mi, ať sepíšu knihu. Ptal jsem se sám sebe, co tam budu vykládat. Tak jsem začal psát Un pr?tre chez les loubards. O pětadvacet let později jsem měl na kontě už osmnáct knih. Ještě teď mě šokuje, když vidím na stole v knihovně tolik knížek se svým jménem. Říkám si, jak jsem toho mohl tolik napsat. Říkám si, že Pán mi dal dar. Tak píšu. Prodej těchto knih mi umožňuje dávat plat lidem z mého týmu. Vydělané peníze mi dávají možnost postavit spoustu mladých na nohy. Byl bych pěkný špinavec, kdybych si nechal byť jen jediný centim pro sebe, když mi Pán dal dar psát.
Během našeho života se objevují různé dary. Měli bychom je předávat dál, protože dar člověku nepatří. Děkujte Bohu za dary, které vám svěřil, a ať vám Pán dá sílu je rozvíjet! Nevychloubejte se! Vzpomeňte si na rozmnožení chlebů. Z několika ryb a chlebů, které dítě podalo Kristu, Pán nasytil velký zástup. Nikomu nezáviďte.
tags: #evangelium #podle #roberta