Je především osobním setkáním se vzkříšeným Kristem. Můžeme se setkat s těmito názvy: svatá zpověď, nebo také svátost pokání, svátost odpuštění, svátost obrácení apod. Jde o svátost uzdravující, ve které Ježíš Kristus prostřednictvím biskupa nebo zplnomocněného kněze odpouští hříchy, kterých se věřící dopustil po křtu. Je to Boží odpuštění všeho zlého, co člověk udělal proti Bohu, lidem a církvi. A tím nás vrací do křestní nevinnosti; nejen že odpouští hříchy, ale také jejich důsledky - ty odpouští plně nebo částečně.
díky svátosti smíření přichází také s velikou milostí do záležitostí, které mu ve zpovědi předložíme; aby je léčil, uzdravoval, vstupoval do nich a řešil za nás to, co je lidsky neřešitelné. Katechismus definuje tyto duchovní účinky svátosti pokání: smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost; smíření s církví; prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy; prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchů; pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha; vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.
Co je to hřích? Bůh má s každým osobně svůj jedinečný plán, začínající zde na zemi a pokračující na věčnosti: záměr, směřující vždy k mému dobru. A to jak tomu současnému - pozemskému, tak věčnému. Proto nás Bůh učí a vede; proto nám dává svoje přikázání (Desatero). Hříchem se však sám od těchto cest, kterými mě chtěl dobrý Ježíš vést, odděluji. Funguje to jako GPS navigace, která mi navrhne nejlepší cestu, ale já pak jedu někam úplně jinam. Někdy se dá vrátit na tu samou cestu, byť strastiplně, někdy ne. Ale vždy je zásadní cíl. A to samé platí s plánováním mojí cesty Bohem: cíl je moje spása, GPS je Bůh, cesta je život, vybočení z cesty je hřích, zajížďka jsou důsledky hříchů.
Hřích je tedy moje svobodné rozhodnutí proti jeho učení, vůli a proti jeho starostlivé péči. Takovým jednáním se proto vždy odděluji i od jeho lásky. Je to jako když mezi vysílač a přijímač dám železobetonovou stěnu. Pak nezáleží na jejich krátké vzdálenosti i na tom, že vysílač vysílá a přijímač přijímá. A přesně touto bariérou je hřích. Přes ni Boží milost projít nemůže, nebo projde jen minimálně.
Hřích tedy opravdu není jen něčím zanedbatelným, nad čím se dá klidně mávnout rukou a po čase na něj zapomenout. Hřích se dělí na těžký a lehký. S těžkým hříchem, který od Boží lásky odděluje úplně, ani nesmím ke svatému přijímání, ve kterém Ježíše přijímám do svého nitra. Byla by to svatokrádež. Já se v tu chvíli dobrovolně zříkám Boha a přimykám k ďáblu. Těmto slovům odpovídá pojem smrtelného hříchu.
Těžký (smrtelný) a lehký (všední) hřích. Těžký hřích "nás zbavuje společenství s Bohem a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá věčný trest za hřích" (KKC 1472). Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním.
Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: má za předmět závažnou věc; je spáchán s plným vědomím; je spáchán se svobodným souhlasem (srov. KKC 1857). Závažná věc je upřesněna deseti přikázáními podle odpovědi, kterou dal Ježíš bohatému mladíkovi. Závažnost hříchů je větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu také postižené osoby: násilí páchané na rodičích je samo sebou mnohem těžší, než násilí páchané na cizím člověku. (KKC 1858)
Všední hřích ponechává lásku "naživu", ačkoliv ji uráží a zraňuje. (KKC 1855) Důsledky hříchu. Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. (KKC 1472)
Ve svátosti smíření se vždy odpouští "věčný trest", tedy věčná záhuba; časné tresty se odpouštějí ve svátosti smíření dle míry kajícnosti penitenta (zpovídajícího se). Jak se správně zpovídat: A) Před svátostí smíření: Pomodlit se pokání od minulé svátosti smíření; Zpytovat svědomí; Vzbudit lítost; Předsevzetí.
Ad A1) Pokání: Smysl pokání je odčinit vyznané hříchy. Je třeba si ale uvědomit, že já sám je nikdy ničím bez Boží milosti neodčiním! To udělil kněz v minulé svátosti smíření. Pokud zapomenu, co jsem dostal za pokání, mohu jej nahradit něčím adekvátním a je to pak i vhodné vyznat ve svátosti smíření. Velmi se doporučuje se pokání pomodlit těsně po zpovědi, nebo co nejdříve po ní, či si pokání zapsat.
Ad A2) Zpyto vakání svědomí: Ve zkrácené formě je to pak vyznání hříchů; Mohu si pomoci zpovědním zrcadlem; Velmi se doporučuje si napsat vyznání hříchů.
Ad A3) Vzbudit lítost: Je to vroucí modlitba k Bohu, kdy si mám uvědomit tyto základní věci: Zhřešil jsem i přes Velikou Boží lásku; Prosit za odpuštění hříchů; Litovat všech svých hříchů; A slíbit polepšení. Lítost dokonalá a nedokonalá: Lítost z lásky k Bohu (dokonalá) odpouští všední viny a dosahuje i odpuštění smrtelných hříchů, pokud je doprovázena pevným předsevzetím ke svátostném rozhřešení. (KKC 1451-1453)
Ad A4) Předsevzetí: Je potřeba stanovit konkrétní a splnitelné předsevzetí, zaměřené na konkrétní ctnost nebo boj s určitou formou hříchu. Pokud kajícník denně pracuje na předsevzetí, dojde posunu k dobru.
Mohou kněží odmítnout udělit rozhřešení? Ano, v některých případech: Kajícník nevyzná ani jeden hřích; Není prokázána opravdová lítost u těžkého hříchu; Těžký hřích je spojen s církevním trestem, který nelze sejmout zpovídajícím knězem. V takových případech kněz může poradit budoucí sejmutí trestu vyšší autoritou.
B) Svátost smíření: Zpověď samotná. Zmíněna krátká struktura: Přijít k pokání, stručně se představit, říci, kdy byl naposledy u svátosti smíření; vyznání hříchů; ukončit zpověď. Dále se doporučuje pravidelná účast na zpovědi a zápis pokání.
Historie farnosti Zhoř: Historii zhořské farnosti lze rozdělit do dvou období. První období od osidlování kraje až do doby, kdy farní obec zakoupil Jan Chroustenský z Malovar. Druhé období po roce 1623, kdy byl majetek konfiskován a přešel pod Collaltů. V roce 1669 byla farnost přifařena k Bohdalovu. V roce 1765 byla zřízena farní lokálie podřízena Bohdalovu; v roce 1784 lokálie osamostatněna a v roce 1859 povýšena na farnost.
Původně farnost patřila klášteru v Třebíči a později měřínskému probošství; děkanství tasovskému. Po obnovení lokálie v roce 1765 patřila do měřínského děkanství; od roku 1952 patří do děkanství jihlavského. Původně do farnosti patřily obce Zhoř, Nadějov, Stáj, Jamné, Rybné a osada Lipina. Po ustanovení lokálie Jamné byla vyčleněna obec i s Rybnou. Od roku 1990 do 2004 byla zhořská farnost spravována knězem sídlícím v Lukách nad Jihlavou.
Ve farnosti a přifařených obcích jsou kaple a kostel zasvěceny svatým: kostel ve Zhoři sv. Márketě, kaple v Nadějově sv. Václavu a sv. Floriánu, kaple ve Stáji sv. Janu Nepomuckému, kaple v Arnolci sv. P. František Stejskal a další. Při založení lokálie v roce 1765 byl jmenován kaplan a postupně působili další kněží až k současnosti.
Historie uvedená výše ilustruje, jak farnost a její správa postupně vznikala, rozvíjela se a sahala do různých časových období, včetně řady jmen a působení kněží. Důraz na kontinuitu víry, zpově a duchovní péči zůstává stálý napříč historií.