Ignacio Klich (1949) se narodil v Argentině, oba jeho rodiče pocházejí z Polska, prošli koncentračními tábory.
Roku 1975 se stal tajemníkem Světové organizace židovských studentů, která tehdy sídlila v Londýně.
Studoval historii na univerzitách v Leedsu a Oxfordu, po návratu do Argentiny přednášel na vysokých školách.
Komise pro zkoumání nacistické činnosti v Argentině (CEANA) byla založena roku 1997 vládou prezidenta Carlose Menema, a i když to není vysloveně vládní komise, byla od počátku vládou podporována.
Je to vlastně mezinárodní komise, je součástí mezinárodního týmu, který tvoří přes dvacet členů z různých zemí (USA, Izrael, Británie, Švédsko ad.).
Argentina je tradičně považována za zemi, v níž nalezlo po válce útočiště mnoho nacistických zločinců a dostalo se jim od vlády vlídného přijetí.
V zásadě ne. Ale mohou ji zkonkrétnit, fakticky doložit, někeré údaje opravit a vysvětlit.
Vyjmenujme důvody, proč je Argentina považována za mekku nacistů: argentinská elita měla vždycky, již od druhé poloviny 19. století, slabost pro přistěhovalce ze severní Evropy, pro německy mluvící imigranty a v zemi byla silná německá menšina.
Dále: Argentina byla v obou světových válkách neutrální.
Za druhé světové války se neutrality vzdala jako poslední z latinskoamerických zemí, a to až v lednu 1944 na nátlak Spojenců.
Její neutralita byla vysvětlována jako snaha pomáhat Němcům, neboť v Argentině mohli působit němečtí agenti, kteří informovali příslušná místa, a německé ponorky se pak mohly snadno zaměřit na spojenecké konvoje.
Navíc: Argentina nejdéle udržovala se Třetí říší diplomatické styky a byla poslední z latinskoamerických zemí, která jí vyhlásila válku.
K tomu si připočítejte fakt, že Perón po válce nadšeně vítal užitečné Němce, tedy techniky, kteří nepochybně pracovali pro blaho Třetí říše.
Jsou to skutečnosti, kterými se zabývá i zpráva státního tajemníka USA Stuarta Eizenstata z roku 1998, v níž byly poprvé zdůrazněny i pozitivní aspekty argentinské neutrality.
Píše se v ní o tom, že do Británie mohly z Argentiny díky neutralitě plout lodě se zbožím.
Ano.
Dnes víme, že v Berlíně, ve Vídni, ve Francii a v Itálii pracovali lidé, kteří ochotně vydávali argentinská víza.
To ne.
Jistě.
Podle našich výzkumů dorazilo v letech 1945-1955 do země 19 000 lidí z Německa a Rakouska (Reichsdeutsch) plus dalších asi 20 000 etnických Němců ze střední a východní Evropy - (Volksdeutsch).
Všichni tito lidé ovšem nebyli váleční zločinci; je možné, že s nacisty sympatizovali, nicméně nenašli jsme důkazy o jejich prokazatelné vině.
Aktivně nacisty podpořilo asi 500 až 700 lidí z tohoto počtu, ty už považujeme za lidi s pochybnou minulostí a mezi ně patří třeba nacistický publicista Johannes von Leer.
Zatím, a zdůrazňuji slovo zatím, nalezla naše komise důkazy o tom, že v Argentině našlo útočiště na 180 válečných zločinců.
Jsou mezi nimi nacisté z Německa, Rakouska, ale také Francie, Belgie, Maďarska, Slovenska...
Ferdinand Ďurčanský, který vystřídal funkce ministra zahraničí a ministra vnitra Slovenského štátu; dále příslušníci ozbrojených oddílů Hlinkových gard Vojtech Hora a Ján Pekár.
Ano.
Proto jsem také přijel do Prahy.
Roku 2000 se argentinský prezident Fernando de la Rúa omluvil za nacistické zločince, kteří přijeli do této země a stále se mezi námi skrývají.
Těžko.
Ale je známo, že od roku 1989 vydala Argentina tři lidi: Schambergera do Německa (1991), Priebkeho do Itálie a Sakiče do Chorvatska.
Já mohu zcela solidně prohlásit, že od prosince 1983, kdy jsou u nás u moci volené vlády, které mají skutečnou vůli zabývat se minulostí, Argentina vydává nacistické zločince.
Jsme historici, nejsme ani policisté, ani detektivové, ani soudci.
Kdybychom na takovou stopu narazili, předali bychom údaje samozřejmě kompetentním místům.
Naším hlavním cílem je ovšem zpracovat co nejlépe zmíněná témata a sepsat na základě našich výzkumů odbornou knihu a učebnici.
Které organizace pomáhaly nacistům ke vstupu do země? Víme, že roku 1947 byl pod patronací prezidenta Juana Peróna zřízen poradní výbor pro přijímání imigrantů z Evropy.
O povaze tohoto výboru svědčí to, že dokázal zařídit vstupní víza pro Leona Degrela, hledaného válečného zločince, který působil v Belgii.
Víme také, že skupina katolických duchovních se - spolu s některými argentinskými úředníky - angažovala v případech některých uprchlíků z Evropy a že mezi běženci byli i váleční zločinci.
K duchovním, kteří nacistům pomáhali, patřil například kardinál Tissirand, dále rakouský pronacistický biskup Alois Huval nebo otec Draganowitz, který působil v Římě.
Huval se angažoval v případu Adolfa Eichmanna a jeho vstupu do Argentiny, Draganowitz zase pomohl Barbiemu.
Nemáme důkazy o tom, že emigraci nacistických zločinců do Argentiny pomáhal přímo papež, ale máme dopis jednoho z představitelů vatikánského státu, kardinála Montiniho (pozdějšího papeže Pavla VI.) adresovaný argentinskému vyslanci u Svaté stolice, v němž vyjadřuje starost o všechny vykořeněné lidi, nejen katolíky a Italy, kteří museli kvůli politické perzekuci opustit své domovy a nyní bloudí světem.
Nemluví vysloveně o nacistech, tento dokument se může týkat kohokoli, ale současně ze své starostlivé péče vysloveně nevyděluje nacistické zločince.
Nepokoušeli, protože jsme věděli, že bychom povolení nedostali.
Naše metoda byla jiná - zkoumali jsme archivy jednotlivých duchovních, například archiv biskupa Huvala, konkrétně 88 krabic listin.
Většina lidí, která psala Huvalovi a žádala pomoc s emigrací, chtěla zůstat v Evropě.
Mimo Evropu pro ně připadaly v úvahu země Britského společenství, a teprve pak přišla na řadu Latinská Amerika.
Z té byla nejžádanější zemí Argentina, protože tu byla velká německá komunita a snadno se tu získala práce.
Zkoumali jsme i dokumenty salesiánského řádu, protože po válce přišla k Perónovi delegace, která s ním chtěla jednat o možnosti přistěhovalectví z Evropy.
Z těch 180 válečných zločinců, u nichž máme jistotu, přijela většina, včetně Eichmanna a Mengeleho, právě s doklady Mezinárodního červeného kříže.
Červený kříž vybavil dokumenty i pro spoustu německých vědců a techniků, kteří v Argentině začali pracovat v leteckém a atomovém průmyslu.
Ostatní váleční zločinci měli doklady vystavené buď třetí zemí (například Španělskem, to byl případ třeba Kučmy), nebo doklady vlastní země.
Doklady Červeného kříže byly snadno dostupné a některé země je neuznávaly.
Chtěl bych znovu zdůraznit, že nejsme národní komise.
Jsme však podporováni argentinským ministerstvem zahraničí, je nám umožněn přístup do archivů, naše práce je uznávána a jsme členy mezinárodního panelu.
Na tuto otázku lze obtížně odpovědět.
Zatím u nás neexistovala výchova k takovému povědomí.
Za úspěch proto pokládám, že v Buenos Aires bude zřízeno muzeum holocaustu a že počínaje 19.
Letos si připomínáme 40. výročí procesu s Adolfem Eichmannem.
Vládní kruhy ani veřejnost si vůbec nepřipustily, že mezi nimi žil válečný zločinec, kterého chytili Izraelci, aby ho odvezli před soud.
Pro ně to byl občan Argentinské republiky a jeho únos pokládali za narušení svrchovanosti země.
Vláda žádala, aby byl vydán zpět do Argentiny a únosci potrestáni, a donutila izraelské představitele v Radě bezpečnosti OSN, aby se Argentině omluvili.
Určitě ne.
Ale která latinskoamerická, americká či evropská země by tehdy vydala válečné zločince?
Židovská komunita je silná a její význam není rozhodně zanedbatelný.
Jak se dnes lidé v Argentině chovají k židovskému společenství, které, jak jste zmínil, tvoří přes 200 000 lidí?
Je v zemi silný antisemitismus?
Po roce 1983 se situace zlepšila.
Roku 1988 by přijat zákon proti rasové diskriminaci, volené vlády se snaží zamezit antisemitským útokům právními kroky a postupně se to daří.
Co se týče publikací - nejvíce jich začalo paradoxně vycházet po roce 1983, kdy volená vláda poprvé zaručila svobodu projevu.
Za pokrok bych označil i fakt, že z dotazníku, kerý musejí vyplňovat uchazeči o místo v argentinské armádě, zmizela rubrika náboženství.
Dříve se tímto způsobem armáda zbavovala lidí nekatolického vyznání.
Ale změny se nedějí ze dne na den.
Největší útok na Židy jsme zažili roku 1994, kdy došlo k bombovému útoku na centrum Židovské obce v Buenos Aires.
V současné době probíhá proces s lidmi, kteří útočníkům pomáhali.
Každý možný text, který lituje události, byl by bez kontextu a ztrácel by na významu; proto zůstanou historické souvislosti klíčové.
Adolf Eichmann byl jedním z hlavních organizátorů holokaustu; jeho případ je dodnes nejlépe zdokumentovaným případem o fungování nacistické byrokracie.
Brutální útěk a dopadení Adolfa Eichmanna | Dokument v PLNÝCH BARVÁCH
Nacistickým zločincům hrozil v Evropě trest smrti nebo dlouholeté vězení, takže se mnozí pokusili o útěk.
Argentina měla s fašistickými zeměmi, tedy Itálií, Německem nebo Španělskem, dobré vztahy již před začátkem druhé světové války, a její tehdejší vládu tedy nelze označit jinak než za profašistickou, i když s nacisty po boku nikdy neválčila.
V zemi ale žily silné komunity ze všech fašistických zemí, a ačkoliv Argentinci nakonec vyhlásili Německu ke konci válku, postoje místních elit to nezměnilo.
Argentina zapojila do snahy ochránit nacistické zločince i své agenty a diplomaty a zřídila kanály pro jejich pašování, jimž se říkalo „Krysí stezky“.
Díky nim se skutečně podařilo mnoha nacistům tajně uniknout, často pod falešnou identitou hlavně z přístavů ze Španělska a Itálie, a třeba pasy měli vydány Červeným křížem.
Do jejich pašování byli však zapojeni i někteří představitelé církve, uvádí History.
Mezi uprchlíky byli rovněž Chorvaté a představitelé dalších národů kolaborujících s nacisty.
Asi nejznámější Krysí stezkou byla síť zřízená rakouským katolickým biskupem Aloisem Hudalem, což byl obdivovatel Hitlera.
Měl za úkol starat se o německy mluvící internované zajatce v Itálii, uvádí Wikipedia, přičemž spolu s komplici vyhledával řady nacistů, jimž pak opatřil doklady vydané Vatikánem, díky čemuž dostali pasy od Mezinárodního výboru Červeného kříže.
Do Argentiny se podařilo uprchnout tisícům zločinců a vysokým pohlavárům, kteří tam žili pod falešnými jmény, podnikali nebo vykonávali další úlohy.
Nejznámějším zločincem byl Adolf Eichman, jeden z hlavních organizátorů holocaustu.
Jako jeden z mála se nakonec nezachránil, neboť ho v roce 1960 Izraelci z Argentiny unesli a postavili před soud.
Jak se měl svět zachovat k Argentině kvůli ukrývání nacistů?
Po druhé světové válce hledali uprchlí nacističní pohlaváři a váleční kolaboranti z Francie, Chorvatska, Belgie a dalších částí Evropy úkryt.
Nejlépe co nejdál od Norimberského procesu.
Argentina jich tisíce přivítala.
Režim Juana Dominga Peróna posílal do Evropy agenty, kteří jim usnadňovali cestu, poskytovali cestovní doklady a v mnoha případech hradili výdaje.
Během druhé světové války Argentina jasně upřednostňovala země tzv. Osy (Německo, Itálie, Japonsko) kvůli úzkým kulturním vazbám s Německem, Španělskem a Itálií.
Nacistické Německo tyto sympatie pěstovalo a po válce slibovalo důležité obchodní ústupky.
Argentina byla plná nacistických špionů a argentinští důstojníci a diplomaté zastávali v Evropě Osy důležité pozice.
Mnoho vlivných Argentinců, včetně bohatých podnikatelů a členů vlády, otevřeně podporovalo Osu.
Nikdo však víc než samotný Perón, který na konci 30. let sloužil jako vojenský atašé v italské armádě Benita Mussoliniho.
Není to tak, že by druhá světová válka jednoho dne v roce 1945 skončila a všichni si najednou uvědomili, jak hrozní nacisté byli.
Španělsku stále vládl fašista Franco, které bylo de facto členem Osy.
Mnoho nacistů by tam našlo bezpečné, i když dočasné, útočiště.
Švýcarsko zůstalo během války neutrální, ale mnoho představitelů země otevřeně vyjádřilo svou podporu Německu.
Tito muži si po válce udrželi své pozice a byli v pozici, kdy mohli pomoci.
Existovala finanční pobídka pro nacisty, aby jeli do Argentiny, a pro Argentinu, aby tyto muže přijala.
Bohatí Němci a argentinští obchodníci německého původu byli ochotni zaplatit cestu prchajícím nacistům.
Nacističtí vůdci vyplenili majetky nespočet milionů Židů, které zavraždili, a část těchto peněz je doprovázela do Argentiny.
Někteří z předvídatelnějších nacistických důstojníků a kolaborantů si uvědomovali, jaký bude budoucí vývoj Německa.
Například Ante Pavelić (chorvatský politik, který v roce 1929 založil a vedl fašistickou ultranacionalistickou organizaci známou jako Ustaše a byl diktátorem Nezávislého státu Chorvatsko. Fašistického loutkového státu vybudovaného z částí okupované Jugoslávie úřady nacistického Německa a fašistické Itálie v letech 1941 až 1945) a jeho skupina blízkých poradců vlastnili několik truhel plných zlata, šperků a vzácných uměleckých předmětů, které ukradli svým židovským a srbským obětem.
V roce 1945, kdy Spojenci likvidovali poslední zbytky Osy, bylo jasné, že další velký konflikt nastane mezi kapitalistickými spojenými státy USA a komunistickým SSSR.
V tomto nadcházejícím „nevyhnutelném“ konfliktu by třetí strany, jako je Argentina, mohly zvrátit rovnováhu na jednu či druhou stranu.
Perón si nepředstavoval nic menšího než Argentinu, která zaujme své místo jako klíčová diplomatická třetí strana a stane se supervelmocí a vůdcem nového světového řádu.
Po válce byly v Polsku, tehdejší Jugoslávii a dalších částech východní Evropy vytvořeny komunistické režimy.
Nové státy požádaly o vydání mnoha válečných zločinců ze spojeneckých věznic.
Hrstka z nich, jako například ustašovský generál Vladimir Kren, byla nakonec poslána zpět, souzena a popravena.
Tito nacisté nakonec měli na Argentinu jen malý trvalý dopad.
Argentina nebyla jediným místem v Jižní Americe, které přijímalo nacisty a kolaboranty, protože mnoho z nich si nakonec našlo cestu do Brazílie, Chile, Paraguaye a dalších částí kontinentu.
Většina nacistů, kteří odešli do Argentiny, prožila svůj život tiše.
Nedovolili na sebe upozorňovat, býti “viditelní”.
To platilo zejména po roce 1960, kdy byl Adolf Eichmann, architekt programu židovské genocidy, unesen na ulici v Buenos Aires týmem agentů Mossadu a odvezen do Izraele. Tam byl souzen a popraven.
Postupem času se přítomnost tolika zločinců z druhé světové války stala pro Argentinu poněkud nežádoucí.
Hlavně z důvodů světové reputace.
V 90. letech 20. století většina těchto stárnoucích zločinců žila již otevřeně pod svými vlastními jmény.
Hrstka z nich byla nakonec vypátrána a poslána zpět do Evropy.
Například Josef Schwammberger (sadistický velitel nacistických pracovních táborů) a Franz Stangl (velitel nacistických vyhlazovacích táborů) a jiní.
Pokud jde o zbytek argentinských nacistů, většina se asimilovala do početné argentinské německé komunity.
Nikdy o své nacistické minulosti nemluvili.
Některým se pod změnou identity i obličeje podařilo býti úspěšnými.
BUSCOMB, N. GONI, U. Adolf Eichmann.
11. května 1960 večer v 19:35 zastavilo v Garibaldiho ulici, v Buenos Aires auto izraelské tajné služby Mossad.
O přibližně 35 minut byl na stejném místě zadržen dosud nejvýše postavený nacista třetí říše - Adolf Eichmann.
Ten zde žil pod krycím jménem Ricardo Klement.
Samotný únos a jeho chirurgické naplánování včetně únosu do Izraele, je dodnes učebnicový příklad špičkové práce tajné služby, kterou Mossad je.
Důležité souvislosti případu jsou dodnes předmětem historických studií a diskuzí o mezilidských a mezinárodních vztazích.
tags: #frantiskani #naciste #argentina