Německý název slovanského knížete a jeho historické kontury

V 5. - 6. století přišli Slované do jižní a střední Evropy. Tento pře­sun byl součástí procesu stěhování národů. Prablastí Slovanů byla oblast mezi Vislou a Dněprem. Slované se živili hlavně zemědělstvím, chodili dobytkem, jejich způsob obživy byl i lov a rybolov. Přesto ale často vytvářeli tlak i na Byzanc, na jejíž území pořádali loupežné nájezdy.

Slabost říše rázně odpovědět na tyto útoky způsobila masivnější expanzi Slovanů do oblasti Balkánu a především jejich usazování v těchto končinách. Na přelomu 6. a 7. století zabrali oblasti Slemínska, Dalmácie a Chorvatska. Sámova říše vznikla v souvislosti s útoky Avarů (turko-tatar­ské kmeny). Avarové v 6. století pronikli do uherské nížiny (Panonie), kde vytvořili centrum své moci a ovládali velké území od Donu ke střednímu Labi.

V 7. století vývoj Sámovy říše není úplně jednoznačný. Zřejmě šlo o pouhý kmenový svaz sepjatý proti rozpínavosti Avarskému kaganátu. Ten využíval Slovany kromě objektu k drančování i jako levné vojsko; podle Fredegarovy kroniky (jediného písemného pramene pro Sámův kmenový svaz) si Avaři brali slovanské ženy do postelí a krutě s nimi zacházeli. Náhle se v pramene (k roku 623/624) objevil kupec Sámo, Frank z kraje Senonského, který zřejmě díky svému zboží - zřejmě byl obchodník se zbraněmi - stal vůdcem svazu.

Roku 631 byla na území jeho svazu údajně překabena karavana fran­ských kupců. Fran­ský král Dagobert I. vyslal posla, který ale nebyl zcela úspěšný - spíše Sáma urážel. Dagobert nakonec vytáhl proti Sámovi se třemi vojsky - Alamanským, Langobards­kým a Fran­ským (Aus­satzijským, viz Fran­ská říše). Roku 632 se odehrála bitva u Wogastisburgu. Není zcela jisté, kde toto opevněné místo stálo; uvažována je některá z hraničních pevností, nejčastěji označován vrh Rubín u Podbořan (okres Louny), na mapě jako č.5. O Sámo se dozvídáme už jen, že měl 12 manželek, 22 synů a 15 dcer a vládl někdy do 60. let 7. století. Po jeho smrti svaz se rozpadl. Na centrum tohoto útvaru později navázala Velká Morava (např. Valy u Mikulčic).

Slované pronikali na Balkán již od 6. století. Byzantinci tomu nedokázali zabránit. V druhé polovině 7. století sem pronikly kmeny Bulharů, asijští kočovníci turko­tatar­ského původu; vedl je chán Asparuh. Bulhaři byli méně početní, a tudíž splynuli (asimilovali), přijali slovanský jazyk, zůstalo jim jen jméno. V letech 681-1018 trvala tzv. první bulharská říše. V utváření státu hrálo důležitou roli křesťanství, které přijali i Bulhaři počínaje panovníkem Boris I. Michalem v polovině 9. století.

Na počátku 10. století sem přišli žáci Cyrila a Metoděje, kněží z Velké Moravy, vytvářejí bulharské písemnictví a vytvářejí též cyrilici. Bulharsko zažívá rozmach (vláda Simeóna I.), hlavním sídlem bylo město Pliska. 969 se říše rozpadla na dvě části. V roce 1018 se Bulharsko dostalo pod vliv Byzance, kde setrvalo až do roku 1185, kdy Synod Teodora využil byzantského oslabení a vedl vzpouru proti byzantské nadvládě. Teodor se prohlásil Petrem II. - carem Bulharů, Řeků a Vlachů.

Druhý stát jižních Slovanů vznikl po roce 850 Chorvaté. Ti se museli bránit Výchoďofran­ské říši a v polovině 9. století hledali oporu u Byzance. Kníže Tomislav, vnuk Svatopluka II., utvořil z Chorvatska království (925), jehož součástí byla i bohatá Dalmácie. Chorvatská města bohatla obchodem s Itálií a Byzantinci. Největším městem byl Dubrovník. Od 14. století byla chorvatská dynastie vymřela a trůn byl nabídnut Ulahskému králi, jeho nástupce, Koloman I., pak na konci 11. století.

V závěru 9. století došlo k vytvoření dvou hlavních center budoucího Srbského státu v Zeti a Rašce. Srbové v této době přijali pravoslavné (východní) křesťanství a s ním i slovanský boho­služebný jazyk a písemnictví. Od 11. století lze mluvit o Srbském království (dominance Zety), ve 12. století ovládla Raška celé království a dynastie Nemanjićů se stala sjednocující pro Srb­sko. Bulharský chán Boris I. a bitva u Kleidi­onu. Byzant­ský císař Basil II. V devátém století po Kristu osídlily roviny mezi Vislou a Dněprem kmeny Krivichů, Ulitchů, Drevljanů aj. Rusové měli svou zemi mezi Kyjevem a Tjasmenem.

Ve stejné době však do severní Evropy prožívaly skandinávské kmeny Varjagů, kteří používali obchodní cestu ze své země k Černému moři (do Byzance). Kyjevská Rus vznikla, když Rurik ovládl Novgorod a Oleg porazil Askolda a Diru, kteří ovládli Kyjev. Oleg podřídil Kyjev okolním kmenům, čímž vznikl Kyjevská Rus. Igor, syn Rurika, uzavřel s Byzancí mír, ale Drevljanům se jeho centrála­izační snahy nelíbily; rok 945 je konečná zrádná smrt. Po něm vládla jeho manželka Olga, která Drevljanům krutě pomstila a sjednotila kmeny kolem Kyjeva. Nato přišli Varjagové, v průběhu času se zapojili do slovanského národa a zůstalo jen jméno Rusové (norský název).

Roku 988 kníže Vladimir přijal pravoslavné křesťanství (z Byzance; ve staroslověnštině) - odtud sem přišla i cyrilice. Byzanc měla na východní Slované nejen náboženský, ale i kulturní vliv; architekturu zdobily věže cibulovitého tvaru, mozaiky a ikony. Kyjevská Rus dosáhla svého vrcholu za vlády Jaroslava Moudrého (1204). Jaroslavův zákoník Pravda Jaroslava (Jaroslavova pravda) patří k základním kamenům velkého souboru zákonů ze 13. století, který se nazývá Ruska Pravda. Na počátku 11. století byl sepsán Nordův letopis (Pověst dávných let) - nejstarší kronika Rusů; Slovo o pluku Igorevém. Po smrti Jaroslava nastal úpadek Kyjevské Rusi jednak kvůli bratrovražedným bojům a jednak tlakům Turků od 11. století.

V důsledku mongolského vpádu se Kyjevská Rus rozdělila a ztratila většinu vlivu. Novgorod zůstal na severu, bránil se i proti Švédům a německým rytířům. V roce 1240 Alexandr Něvský porazil Švédy na řece Něvě, v roce 1242 porazil německé rytíře na Čudském jezeře. Mongolský vpád pod chánem Batuu vedl k nadvládě Zlaté Hordy; Rusko bylo izolováno od Evropy. Obecně se dá konstatovat, že západní Slované (Pomoranská, Polabská, polská a česká) začají politicky a kulturně rozvíjet až na přelomu 9. a 10. století, a to zejména díky křesťanské expanzi.

Naproti tomu Polsko bylo rozděleno na více dílů, které sjednotil Kazimír I. Obnovitel. Kníže Boleslav II. Smělý zasedal moc prostřednictvím investitury a královského úřadu; vznikly mnohé kostely a kláštery, královské mincovny v Krakově a v Hradci. Boleslav byl korunován králem, a podle legendy zabil biskupa Stanislava. Po jeho svržení nastala mocenská nestabilita a polská šlechta postupně získávala moc. Ztráta centrální moci a rozpad Polska na části - Velkopolsko, Małopolsko, Slezsko a další - byla doprovázena tlaky Řádu německých rytířů a pozdějšími vpády Mongolů. Slezsko zůstalo do období Rakouského dědictví součástí Koruny české.

V závěru 10. století a na počátku 11. století se objevují i významná jména a politické proměny v regionu, která připravují půdu pro vznik národních států. Pro detailní dějiny jednotlivých zemí doporučuji studovat uvedené zdroje a syntézy.

1. Moravská a česká historiografie v souvislostech Slovanů
2. Bulharsko a jeho kulturní a písemnické dědictví
3. Chorvatsko a jeho středověké království
4. Srbské státy a jejich středověká monarchie

Různá díla a encyklopedie zmiňují Slo­vané a jejich státní a kulturní utváření v průběhu staletí, a to včetně čtení o Sámově říši, Bulharsku, Chorvatsku i Srbsku.

Informační tabulka shrnuje klíčová období a události:

Pro další literaturu a podrobnosti doporučuji vyhledat uvedené prameny a dějepisné sborníky.

tags: #germani #nazev #slovanskeho #kneze