Mary, těhotná mladá žena, je v 50. letech umístěna do opuštěného sídla, které se promění v fortelu plném tajemství. Vysoké zdi a uzavřené prostory konventu, jenž má pečovat o těhotné ženy, slouží jako rámec pro postupně odhalovanou historii a utlačující režim, jenž se skrývá za zdmi a pravidly. V průběhu děje se postupně odkrývá, že zdejší prostředí není jen pasivní kulisou, ale aktivně vytváří děs a napětí skrze vztahy mezi postavami a jejich minulostí.
Na pozadí napětí se odhalují postoje vůči svobodě, matství a kontrole nad ženským tělem. Oberin s pomocí Pauly, její „správné ruky“, využívají kruté praktiky a prostředky moci, aby donutili Mary podřídit se pravidlům konventu a odolat šanci na svobodu či dítětem budoucí život. Zároveň film klade otázku, zda samotný konvent není jen fasádou pro širší síť temných sil a organizací, které operují mimo veřejný dohled.
První dějová linie zůstává zaměřena na psychické i fyzické tlaky, které vytrvalá prostředí klade na hlavní hrdinku. Děj vyprovokuje napětí prostřednictvím vizuálního stylu, který klade důraz na uzavřenost, šero a úzké prostory, ve kterých se děj odehrává. Postava Mary prochází proměnou od zmatku a strachu k postupnému odhalování motivací okolo ní.
Filmu se podaří vytvořit vrstevnaté prostředí, ve kterém se odhalují motivace postav a jejich minulosti. Dynamika „leidensgemeinschaft“ či skupiny žen držících spolu v obtížném období vytváří napínavé momenty, jak se odhalují vrstvy jejich příběhů a proč jsou v konventu současně zadržovány a formovány. Přesto však narůstající napětí a očekávaná gradace často nezůstávají vyváženy originálními nápady nebo překvapivými zvraty.
V průběhu filmu se objevují otázky kolem záhadného kněze a skrytých hlasů v suterénu, které nás vedou k domněnkám o temné povaze celého podzemí. Výsledek však působí ploše a koncepčně nedotaženě; řada diváků si klade otázku, zda se autorům podařilo skutečně najít výrazný a zajímavý úhel pohledu.
St. Agatha se snaží vnést do žánru hrůzy různé prvky - klaustrofobii, znepokojivou atmosféru a rébus ohledně moci a víry. Přesto v konečné fázi často působí jako série známých tropeí: estetika hrůzy z prostředí, vyvolávání strachu skrze bolest a ukázky utrpení, aniž by byla nabídnuta silná a originální myšlenka, která by diváka udržela v napětí.
Filmu lze vytknout, že i přes některé silné scény a atmosféru nedokáže nabídnout očekávanou úroveň zvratů a vygradovatelných momentů. Zároveň však dotváří obraz o tlaku, který mohou na ženy klást autoritativní instituce a jak těžké bývá vyklidnit tajemství ukrytá v temných pokojích a chodbách starého sídla.
Vizuální stránka filmu podporuje pocit uzavřenosti a dusné atmosféry, i když některé záběry působí spíše rutinovaně.
Jazyk filmu reflektuje dobovou realitu i snahu o kritické volání vůči represivním praktikám. Přes obtížnost vyjádření a některé očekávané stereotypy zůstává St. Agatha pro diváka snesitelným konvergačním bodem mezi klasickou hororovou tradicí a moderními tendencemi ve vyobrazení moci a zneužívání moci v kontextu víry a institucí.