Ivan Martin Jirous (23. září 1944 Humpolec - 9. listopadu 2011 Praha) byl významný český básník, výtvarný kritik a od roku 1969 umělecký vedoucí hudební skupiny The Plastic People of the Universe, který v 70. a 80. letech organizoval český underground pod přezdívkou Magor.
V letech 1963-1969 studoval dějiny umění na FF UK a poté pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce, jehož vydávání bylo v počínající husákovské normalizaci zastaveno na jaře 1971. Na přelomu 60. a 70. let se Jirous stal teoretikem sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. V té době se uživil jako noční hlídač a pomocný dělník.
V osmdesátých letech, po řadě soudních procesů kvůli kulturním aktivitám undergroundu, byl Jirous uvězněn a později se stal jedním z klíčových obhájců nezávislé kultury. Velmi důležitou roli hrál při vzniku Charty 77, kterou podepsal hned po návratu z vězení v září 1977. Po dalších peripetiích se vrátil k nezávislé literární tvorbě a publicistikám.
Magor jako básník vydal řadu sbírek: Magorův ranní zpěv (1975), Magorova krabička (1979), Mládí nevykouřené (1980), Magorovo borágo (1981), Magorova mystická růže (1981), Magorovy labutí písně (1985), Ochranný dohled (1985), Magor dětem (1986), Magorovi ptáci (1987), Magorův Jeruzalém (1987) a Magorův soumrak (1988-1995). Tiskem vyšla Magorova labutí písně, Magor dětem a další, přičemž souborné vydání bylo pojmenováno Magorova summa (1998).
Jirous byl klíčovou postavou undergroundové scény a jeho činnost zahrnovala nápady na ilegální výstavy a koncerty, psaní samizdatu a organizaci kulturního provozu, který čelil represím. Známé jsou i jeho texty o kořenech a dosavadním vývoji domácí nezávislé kultury Zpráva o třetím českém hudebním obrození (1975) a významné rozhovory a eseje publikované ve Voknu a dalších časopisech.
Mezi jeho významné momenty patří i zadržení a odsouzení za „výtržnictví“ (1976, 1981), popřípadě další procesy spojené s jeho kulturní činností. Po propuštění uspořádal festival druhé kultury, a poté pokračoval v činnosti undergroundu i přes represivní prostředí. V roce 1989 mu byl trest prominut prezidentem republiky.
Vězeňská korespondence Ivana M. Jirouse s manželkou Julianou Jirousovou (357 dopisů z let 1977-1989; 231 dopisů Juliany) tvoří významný historický a literární dokument, ukazující vztahy, poezii a úvahy o životě a politice v tehdejším Československu. Tato korespondence byla vydána jako soubor dopisů z období 1981-1985 spolu s Glockou a ilustracemi.
Magorovy dopisy a korespondence z věznění spolu s jeho básnickým dílem a eseistickými texty o výtvarném umění a undergroundu tvoří komplexní obraz jeho tvůrčí osobnosti. Vzniklo tak významné dílo, které srovnává Jirouse s Palivcovými listy z vězení a Havlovými Dopisy Olze.
Vybavují se mu také recepce a vliv jeho děl na pozdější českou literaturu a kulturu. V dalších ročnících se jeho dílo a dopisy objevují v souborech: Magorova summa, Magorovy labutí písně, Magor dětem, Okuje, Roky krysy, Akrostichy a dalších sbírkách, které mapují jeho tvůrčí život až po léta 2011.
Magorova díla byla postupně znovu vydána či reeditována v různých vydavatelstvích, včetně Torstu a Gallery, a doplněna o kresby Juliany Jirousové a rukopisové ukázky. Současně byla připravena kritická a ediční literatura, která sleduje Jirousův vztah ke katolické spiritualitě, undergroundu a kultuře 20. století.
Vedle poezie vydal Jirous i mimořádné eseje a kritiky výtvarného umění, rockové hudby a undergroundu. Jeho „Magorovy labutí písně“ jsou vnímány jako jeden z vrcholů jeho tvůrčího období a symbol odporu proti totalitnímu režimu. Publikace obsahuje lyriku, která vznikala ve vězeních v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích a která byla propašována ven prostřednictvím Jiřího Gruntoráda.
Jirous byl oceněn Seifertovou cenou (2006) a cenou Tomáše Stopparda za dílo Magorovy labutí písně. Jeho dílo je studováno i v kontextu katolické literatury, undergroundu a kontrakultury; Martin Putna o něm psal a analyzoval jeho vztah k undergroundu a duchovním aspektům literatury.
Magor a jeho odkaz pro čtenáře a publikum
Magorovy modlitební a duchovní motivy jsou vnímány jako součást „katolického panteonu“ undergroundu. Jirousův úspěch a uznání publika i kritiků vyjadřují sílu jeho básnického jazyka a politického postoje. Kniha „Magor dětem“ odhaluje jeho jemný vztah k dětem a rodině, zatímco „Magorovy labutí písně“ odkrývají jeho tvůrčí sílu za železnou oponou.
V souvislosti s vydáním knih a souborů se objevují poznámky o významu jeho korespondence a doplňujících dokumentů, které umožňují čtenářům lépe pochopit kontext undergroundu a normalizace v České republice. Tato díla spolu tvoří ucelený obraz Jirousova života, tvorby a jeho vlivu na českou kulturu.
Série Černobílý a hnědý básník (2025) | Celý film | Dokument
Celá zásadní práce Ivana M. Jirouse se dotýká nejen literárního dědictví, ale i širšího kulturního a politického kontextu české historie. Jirousův odkaz jako vůdčí postavy českého undergroundu a jeho role v literatuře a umění zůstává klíčovým bodem pro studium domácí kontra-kultury a jejího vlivu na tehdejší i současnou společnost.
Ivan M. Jirous byl nejen duchovní vůdce undergroundu, vězeň, básník a magor, ale též velký modlitebník. Konečný obraz jeho díla spojuje poezii a poznání, vyjadřuje vědomí, že modlitba může být součástí každodenního života a umění. Magorovy modlitby se tak staly příkladem jejího trvalého vlivu na čtenáře a tvůrce.
V finále stojí, že Jirousovo dílo představuje zcela jedinečnou kapitolu české kultury, která propojuje literaturu, výtvarné umění, hudbu a politický odpor do komplexního a živého obrazu normalizační doby a jejího ducha odporu.