Zatímco ještě v polovině 20. století vznikala ekumenická snaha spíše v rámci jednotlivých denominací, dnes se objevují i společné liturgie pro některé příležitosti a komunitní akce. V našich podmínkách představují společné bohoslužby určitý problém pro pravoslavné církve.
Nejvýznamnější ekumenickou liturgií je Eucharistická liturgie z Limy, která byla sestavena pro slavnostní zakončení zasedání Komise pro víru a řád SRC v Limě v roce 1968 a poté adaptována pro další akce. V duchu domluvených principů byla sestavena liturgie2, která pravdivě vyjadřovala shodu a vděčnost účastníků různých tradic včetně pravoslavných a římskokatolických. Příprava liturgie byla svěřena ekumenické komunitě v Taizé, jmenovitě bratru Maxu Thurianovi.
Významným momentem pro Limskou liturgii bylo, když v roce 1983 arcibiskup z Canterbury, Robert Runcie, použil její text ke slavení eucharistie na valném shromáždění Světové rady církví (SRC) ve Vancouveru v roce 1983. Tím, že je určena pro mimořádnou slavnostní příležitost, přináší její běžné užívání jisté problémy. Jeví se jako přetížená, některé části má zdvojené. Je poplatná římskokatolické struktuře včetně jejích drobných nedomyšleností.
Příprava jednotlivých prvků liturgie vychází z několika tradičních linií: např. dva nezávislé řady přímluv, které bývají ovlivněny spíše východními tradicemi; při přípravě darů jsou zařazeny dvě berachot, podobně jako v římském misálu, ačkoli funkci beraky má mít eucharistická modlitba. Eucharistická modlitba věrně kopíruje římskou strukturu, která má původ v menšinovém alexandrijském liturgickém typu, ačkoli většina liturgií Východu i Západu vychází z antiochijského liturgického typu. Pozice některých prvků je neobvyklá - vyskytuje se převážně jen v římské liturgii; pro běžné užití v ekumenickém shromáždění chybí promyšlené zapojování dalších subjektů slavících liturgii, tedy nejen ordinovaných předsedajících.
V každém řádu křtu by měly mít své místo alespoň tyto prvky: čtení textů z Písma, které se týkají křtu; vzývání Ducha svatého; odřeknutí se zlého; vyznání víry v Krista a svatou Trojici; použití vody; vyhlášení, že pokřtěné osoby nabývají nové identity synů a dcer Božích, a že jsou jako údy církve povoláni k tomu, aby svědčili o evangeliu. Podle principů limských dokumentů se liturgie připravují jak pro liturgie jednotlivých církví, které procházejí liturgickou obnovou, tak pro nové ekumenické liturgie. Příkladem je „Liturgie stvoření“ pocházející z anglikánského prostředí, která byla slavena např. 26. července 2015 v rámci 38. konference Mezinárodního ekumenického sdružení v Praze v kostele sv. Vojtěcha v Dejvicích.
Všichni pokřtění členové shromáždění, zakotvení v některé z trojičních církví, jsou pozváni, aby přijímali. Struktura liturgie odpovídá schematu, který je dnes v západních liturgiích obvyklý: blok slova a eucharistický blok předchází stručný úvod a krátký závěr je zařazen na konec. Bohoslužba je sestavena pro slavnostní příležitost, pro „běžné“ užití je poněkud přetížená. Nadbytečné jsou modlitby pokání či vyznání víry, protože obojí se v liturgiích 1. tisíciletí nevyskytovalo. Nadbytečné jsou berachot nad chlebem a vínem, neboť tyto prvky zdvojují eucharistickou modlitbu; diskusní je umístění pozdravu pokoje a modlitby Páně.
Ukázky jednotlivých částí liturgie zahrnují úvodní hymnus All creatures of our God and King podle Františka z Assisi a gloria; dále samotnou Eucharistickou modlitbu a vybrané texty, které se objevují v liturgiích této ekumenické tradice. V historickém kontextu se klade důraz na praktickou realizaci ekumenických obřadů a na to, že některé prvky se v různých tradicích prolínají či vykládají různě.
Jako vodítko pro sestavování ekumenických liturgií slouží dílo prof. Pavla Filipiho (1936-2012) Po ekumenickém chodníku, Příručka ke vztahům a možnostem spolupráce mezi církvemi (Kalich, 2008). Filipi rozlišuje mezi pohostinskou bohoslužbou, kterou připravuje jedna církev a pozve na ni zástupce dalších církví, a ekumenickou bohoslužbou ve vlastním slova smyslu, kterou připravují zástupci církví společně. Často se chybuje, že části liturgie určené laikům (čtení biblických textů, přednášení přímluvných modliteb) jsou svěřovány ordinovaným, aby měl každý zástupce církve svou aktivní roli. Jiný problém spočívá v určité zaostalosti české ekumény, kdy dosud nemáme ekumenický překlad základních liturgických textů, jako je modlitba Otčenáš či Apoštolské vyznání. V Německu je evangelicko-katolická ekuména téměř nutností; ekleziopraxe je podstatně dál než ekleziologie.
V praxi se ekumenické bohoslužby slaví i v neděli dopoledne, kdy se konají i bohoslužby katolické. To je teoreticky zakázané, v naší diecézi ale biskupem dovolené, resp. biskup to oficiálně sdělil, že za to nikoho nebude postihovat. Často se při nich praktikuje interkomunio; v mnoha případech jde o oficiální spolupráci i z katolické strany, protože náš biskup vydal před několika týdny novou směrnici. Toto prohlášení jen zlegalizovalo stav, který panuje již dlouho: manželské páry různých vyznání mohou přistupovat ke Stolu Páně společně s katolickými partnery. Doporučuje se však před tím pohovořit s duchovním. Můj evangelický manžel čte v našem katolickém kostele biblická čtení. Kostel je poutní a spravovaný karmelitány z Indie; místní lidé si mého manžela nevybrali vědomě jako evangelíka, ale když jsem to indickému knězi prozradila, nebyl to důvod pro odchod. Ba naopak, můj muž čte čím dál častěji a rád; sedí během mše vedle oltáře a jde na přijímání.
Společná ekumenická bohoslužba se ve městě koná např. 31. prosince na poděkování za uplynulý rok na náměstí, což je tradice. Zkušenostmi jsou i ekumenické bohoslužby v rámci aliančního týdne či týdne modliteb za jednotu křesťanů; první z nich bývají ve sboru CB v Římské, druhé u františkánů, vždy bez eucharistie. Dlouho jsme v obci slavili Limskou eucharistickou liturgii jednou měsíčně; předsedal evangelický či husitský farář, laici byli husiti, evangelíci a někdy i katolíci. Nedávno jsem se účastnila ekumenického shromáždění u Husova pomníku v N. (jihočeské okresní město). Zúčastnili se zástupci tří církví: římskokatolické, CČSH, ČCE. Zazněly proslovy duchovních a starosty, modlitba husitského jáhna před Otčenášem a požehnání husitského faráře; zpívaly se „neproblematické“ písně z Husovy doby. Začátkem listopadu proběhla v N. ekumenická bohoslužba slova v rámci Pride v N., kde katolický kněz (dominikán) číst evangelium mimo službu. Obřad zahajoval a končil místní husitský farář; kázal husitský jáhen; modlitby a přímluvy četli laici. Letošní obdobnou bohoslužbu předsedal římskokatolický biskup.
Má zkušenost je z pravidelného slavení večeře Páně (včetně interkomunie) v prostorách, které využívá více církví: kostel sv. Václava v Bohnicích, kostel sv. Klimenta v Klimentské ulici, Kaple Milosrdného Svatého ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Před několika lety při sázení lípy k výročí 100 let republiky s Církví bez hranic jsem byla svědkem modliteb, při nichž zástupci obce četli delší přímluvy za vlast a vkládali je ke kořenům stromu, který jsme společně zasypávali hlínou. Při modlitbách Taizé se 4x ročně střídá prostor jednotlivých denominací, tedy římskokatolické a evangelické.
Praktické poznámky pro organizaci
- Vhodné je rozlišovat mezi pohostinskou bohoslužbou a ekumenickou bohoslužbou ve vlastním slova smyslu a podle toho plánovat zapojení jednotlivých církví.
- Je vhodné připravit liturgii tak, aby zahrnovala čtení z Písma, modlitby, vzývání Ducha svatého, vyznání víry a křestní prvky s dobrou vazbou na společnou teologii.
- Je nutné zvážit míru zapojení laiků a zajištění aktivní role pro zástupce různých církví.
Podle zkušeností i kritik, ekumenické liturgie bývají přetížené pro každodenní použití a některé prvky mohou působit redundně. Důležité je zachovat ekumenickou citlivost a vyvažovat autoritu jednotlivých tradic s potřebou sounáležitosti všichních účastníků.
tags: #jak #probiha #ekumenicka #bohosluzby