Úcta k svatému Janu Křtiteli se šířila od konce 10. století hlavně v prostředí benediktinského řádu. Část jeho ostatků je dnes nejen součástí Svatovítského pokladu v Praze, ale například i relikviáře sv. Maura na zámku v Bečově nad Teplou. Jan Křtitel byl synem kněze Zachariáše a jeho manželky Alžběty. Když se Alžběttě narodil chlapec, dali mu jméno Jan. Jméno Jan znamenalo „Hospodin je milostivý“, případně „Hospodin požehnal“. Hospodin byl milostivý, neboť Janovo narození bylo jedním ze znamení vztahujících se k těm, které si Hospodin vyvolil.
Jan začal veřejně působit „v patnáctém roce vlády císaře Theberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes tetrarchou v Galileji…“ (Lk 3,1). Jan nosil jednoduchý oděv z velbloudí srsti a kožený pás kolem boků. Živil se jednoduchou stravou. Pohyboval se v blízkosti mělčin řeky Jordánu a vyzýval lidi k pokání. Kajícníky z různých společenských vrstev nabádal ke změně smýšlení a života. Janovy pokyny byly velice praktické (srov. Lk 3,10-14). Počet jeho posluchačů rostl a po celé zemi se šířilo jeho slovo. Posluchače, kteří projevili ochotu k nápravě života a vyznali své hříchy, křtil vodou z Jordánu. Jan byl stejně jako Ježíš zvěstovatelem Božího království. Nechtěl však, aby si ho lidé pletli s Mesiášem. Jeho výzvy k pokání se týkaly všech Izraelitů bez rozdílu. Odvolávání se na dědičnou příslušnost k Božímu lidu nebude při posledním soudu bráno v potaz (srov. Mt 3,7-10).
Už nikdo se nemůže spoléhat na záruky dané Božímu lidu ani na vlastní „zbožnost“. V Janově kázání ožívá poselství starozákonních proroků o Božím soudu. Janovi zřejmě nebylo lhostejné, co na jeho slova řeknou chrámoví kněží či farizejové, žijící s pocitem vlastní dokonalosti. Jan Křtitel je proto z křesťanského pohledu označován jako poslední prorok První smlouvy (Starého zákona). A ten, jehož příchod oznamoval, přišel, aby Zákon naplnil. Tak začalo období Druhé smlouvy (Nového zákona).
Kdo věří v možnost proměny světa, začíná ho svou vírou reálně měnit. Příchodem toho, o němž káže Jan Křtitel, ta možnost nastává: možnost osvobození světa od arogance moci. Janův křest má smysl jen v souvislosti s koncem tohoto světa a soudem. Má eschatologický charakter jakožto „křest pokání“ (Mk 1,4). Pokřtěný je připraven a označen pro budoucí „Mesiášův křest“, a tak ochráněn před soudem. Jejich rozhovor musíme vnímat v souvislosti s Janovou řečí o Mesiáši - soudci světa a jeho křtu. Teprve pak bude otázka i odpověď srozumitelná.
Čas mého (Janova) křtu skončil, nyní přišel čas tvého (Ježíšova) křtu „Duchem a ohněm“. A Jan plný neklidu se ptá: Proč Mesiáš - Křtitel přichází mezi hříšníky jako ten, kdo je křtěn, a zároveň jako soudce světa?
O autorovi: Štefan Šrobár, Autor je povoláním vědecký pracovník v oboru ochrany rostlin. Po ukončení studia teologie se věnuje teologické publicistice a přednáškové činnosti Svátek Narození svatého Jana Křtitele připadá na 24. června. V pohanských dobách se v tomto období slavil příchod letního slunovratu a stále se opakujícího produktivního období v přírodě. Předkřesťanské rituály se propojily s úctou ke světci, což vedlo k vytvoření jedinečného souboru zvyklostí až pověr. Činnostem či předmětům spojeným s předvečerem svátku byly připisovány magické schopnosti a vlastnosti. Svatý Jan Křtitel obdařuje podle lidových představ rostliny výjimečnou mocí, proto je nejvhodnější trhat je v předvečer jeho svátku. Víra v magický účinek svatojánských bylin je doložena v celoevropském kontextu. Na českém území byl v oblasti Pojizeří ještě v druhé polovině 20. století udržován zvyk stlaní svatojánské postýlky. Dívky nasbíraly devět druhů léčivek dle vlastního výběru. Nesměly mezi nimi chybět kopretina - svatojánské kolo, třezalka - svatojánské kvítí, jetel luční, jitrocel, mateřídouška a další.
Vše rozložily na bílou látku nebo do velkého kulatého síta a umístily na významné místo v domě, obvykle pod stůl. Ten měl v průběhu noci připravenou postýlku navštívit, pohovět si v ní a svojí přítomností posvětit byliny a zvýšit jejich účinnost. Po usušení byly proto využívány nejen při zdravotních obtížích lidí, ale i dobytka. Ke změně pojetí a provedení zvyku docházelo v polovině 20. století. Ochrana zdraví a dobytka ztratila dominantní efekt a obyčej přešel spíše do roviny dětské zábavy. Díky generačnímu předávání přetrvává v mnoha rodinách dodnes. O jeho udržení se starají také regionální kulturní organizace.
sv. Oslavujeme jeho příchod na svět. Svým narozením otevřel svému otci ústa, která on měl zavřená pro nedostatek víry při zprávě, že bude mít syna. Jan odešel již v dětském věku na poušť, kde později připravoval lid na Mesiáše nekompromisním požadavkem: "Čiňte pokání". Byl na břehu Jordánu hlasem, který ukázal na Krista slovy: "Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa". Za nezištnou věrnost svému poslání položil život. Na rozdíl od ostatních světců je u Jana slaveno přednostně jeho narození na svět, zatímco u ostatních odchod do nebeské vlasti. Ten je u Jana připomínán jako jeho umučení 29. srpna pouhou památkou.
Jeho rodiči byli židovský kněz Zachariáš a Alžběta, manželé, kteří žili ve vesnici Ain Karim, asi 7 km západně od Jeruzaléma. Velmi dlouho se jim nedařilo mít dítě, které bylo v Izraeli ceněno jako Boží požehnání, a pro pokročilý věk se již vzdali naděje. Tehdy se Zachariášovi při jeho službě v chrámě zjevil anděl a oznámil mu: "Tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým."
Při návštěvě Panny Marie se Janovi dostalo mimořádné milosti již v matčině lůně. Narodil se pak půl roku před Ježíšem. Církev si denně v modlitbách breviáře připomíná Zachariášův chvalozpěv při Janově obřízce. Jan jako omilostněné dítě si velmi brzy zvolil asketický život v Judské poušti. Živil se stepními kobylkami a medem divokých včel. Na sobě nosil jednoduchý kus oděvu z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Už Janův vnější vzhled a způsob života vzbuzoval pozornost, když asi kolem r. Pobýval v blízkosti přechodů přes řeku Jordán a tam lidi vyzýval k pokání. Hlásal blízký příchod Mesiáše a potřebu obrácení. Ponejvíce o něm čteme ve třetích kapitolách evangelií Matouše a Lukáše. Markovo stručnější evangelium začíná tím, co je o Janovi psáno u Izaiáše. Jan stál v řece Jordánu a kajícníci, kteří se od něj dávali křtít na znamení pokání, vyznávali své hříchy, kterých pod vlivem Janových slov litovali. Jan zdůrazňoval, on křtí jen vodou, ale po něm přijde někdo mocnější, kdo bude křtít Duchem svatým.
Vystupoval jako prorok, který je nesmlouvavý a říká každému co má dělat, jako by mu viděl do srdce, a rovněž jako pokorný služebník Boží, který se považoval za nehodného Mesiáši rozvázat řemínek u obuvi. „Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu a řekl: Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já.“ Ježíš přišel, aby se s hříšníky dal pokřtít na znamení pokání. Jan mu chtěl bránit slovy: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Ježíš mu však zdůraznil, že je třeba, aby naplnili všecko, co Bůh žádá. Když Ježíš začal veřejně vystupovat, Jan o něm řekl: "On musí růst, já však se menšit" (Jan 3,30).
Totéž s Janem může snad říci i každý opravdový křesťan. Za přirozenou křesťanskou touhu může každý z nás považovat touhu, aby v něm rostl Ježíš. Ježíš o Janovi dosvědčil: "Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan; avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on" (Lk 7,28). Tato slova mají mít význam i pro naši touhu po nebi, kam nás chce Ježíš dostat. Půjdeme podle rad evangelia? Zamyslím se nad sebou, jak opravdově to myslím se svým obrácením. V čem se mám změnit?
Za hlavní obecnou povinnost Jan označil citlivou a pozornou blíženskou lásku. Pak také každému radil dle jeho stavu. Co mám dělat? Vezmu si příklad z Janových kajícníků, kteří nespoléhali sami na sebe a v prorokovi od Jordánu viděli tlumočníka Boží vůle. Nebudu spoléhat na sebe, ale podřídím se vedení duchovního rádce, o kterého Boha poprosím. Bože, Tys vyvolil svatého Jana Křtitele, aby připravil lid ochotný přijmout Krista; dej svému lidu pravou radost a veď všechny, kdo v Tebe věří, po cestě pokoje a spásy. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Ioannes Baptista, nativitas ; Simplicius, ep. Augustodunen. (asi 375); Agoardus, Aglibertus et socii (s. V/VI); Rumoldus (775); Theodulfus (776); Gohardus (843); Theodgarus (ca. Jan Křtitel se narodil jeruzalémskému knězi Zachariášovi a matce Alžbětě (příbuzná P. Marie) jen 6 měsíců před narozením samotného Ježíše. Ve 30 letech odešel Jan na poušť u Mrtvého moře a žil jako poustevník, po čase odešel k řece Jordán a stal se kazatelem - předvídal příchod Krista a přesvědčoval své posluchače, aby se dali pokřtít vodou z řeky. Když k Jordánu přišel jednoho dne Ježíš, Jan ho také pokřtil.
Jeho popularita rostla, což se však nezdálo Herodu Antipovi, navíc ho Jan veřejně kritizoval za to, že se oženil s manželkou svého bratra - a tak připravili Janu Křtiteli krutou smrt - z literatury, malířských pláten a divadelních her známe, jak si Salome vyžádala (na radu své matky Herodiady) od krále Janovu hlavu - přání bylo splněno a Jan Křtitel byl sťat. Jan Křtitel Významná náb. osobnost v Palestině Ježíšovy doby; vystupoval jako prorok a reformátor ohlašující příchod Božího soudu a podobně jako jiní představitelé tehdejších křtitelských sekt volal Izrael k pokání. Křtil ponořením v tekoucí vodě na znamení obmytí vin a vstupu do obnoveného společenství božího lidu. Byl popraven Héródem Antipou koncem 20. let 1. stol. Ježíš se na krátkou dobu připojil k jeho hnutí a dal se od něj pokřtít.
Křesťané od J.K. přejali vnější formu křtu, i když obsah se změnil: hlavní motivem životního obratu už nebyla hrozba božího soudu, ale zaslíbení království božího. V evangeliích vystupuje J.K. stále zřetelněji jako vědomý předchůdce Ježíšův. Janovo evangelium už nemluví o tom, že Ježíš byl od něho pokřtěn. Dědictví J.K. Candide Moss 1. 3. 2026 clock 9 minut.
- Jan Křtitel bývá vnímán jako pouhý předchůdce Ježíše, ale v prvním století patřil k nejslavnějším prorokům Judeje a jeho vliv překypoval i po jeho smrti.
- S příchodem postní doby mnozí křesťané vstupují do období půstu a obnovy duchovní soustředěnosti; Jan je jednou z nejlépe historicky doložených postav zmiňovaných v Novém zákoně.
Symbolický obraz Jana procházel i literárními a historickými deviacemi: Velbloudí srst, kobylky a divoký med - Janův stravovací režim odrážel jeho ostrý životní styl a oddělení od moci světské. Někteří pozdně antičtí křesťané takový způsob života obdivovali. Janův asketismus se stal vzorem ukázněné zbožnosti. V některých syrských tradicích je portrét ještě přísnější: Jan není jen pouštní sběrač, ale vegetarián a příklad radikálního sebeovládání těla.
Ve svém čase byl Jan vnímán jako prorok. Někteří dokonce uvažovali, zda není Mesiášem. James McGrath upozorňuje na zajímavý detail ke konci raného křesťanského textu Jakubovo protoevangelium: pozornost se posouvá od Ježíše k Janu Křtiteli. Herodes Veliký chtěl odstranit novorozené dítě, ale v tomto příběhu se obává, že budoucím králem bude Zachariášův syn Jan. Jan Křtitel byl jednou z největších náboženských osobností tehdejší Palestiny.
Jak spolu Jan Křtitel a Ježíš skutečně souviseli? Evangelia jejich vztah líčí různě - Markovo evangelium Jana představuje jako předchůdce Ježíše, Lukášovo z nich dělá příbuzné (bratranci). Dějiny ukazují, že jejich hnutí se pravděpodobně rozcházejla a měnila. Janův křest byl rituálním obřadem spojeným s pokáním, zatímco Ježíšův křest byl prezentován jako bod přechodu k plnému naplnění Božího plánu.
Velká konfrontace | Život Ježíše | Jan 8,31-59 | část 22 ze 49
Na závěr stojí: Jan zůstává jednou z nejvýznamnějších postav v kontextu starověké Palestiny i rané křesťanské tradice. Jeho křest a misionářský program připomíná nutnost pokání a očekávání Božího jednání, které ovlivnilo vývoj novozákonního učení a historické vnímání prorocké tradice v Judeji.