Historický Ježíš je označení rekonstrukce života a učení Ježíše Nazaretského pomocí historicko-kritické metody, na rozdíl od církevní, resp. teologické christologické nauky (Kristus dogmatu) či jiných křesťanských interpretací Ježíše (Kristus víry).
Historické období hledání Ježíše a jeho zdroje
Od 18. století proběhly tři vlny hledání historického Ježíše, z nichž každá měla své charakteristiky a zakládala se na různých badatelských kritériích. Nadšení prvního hledání odeznělo po kritice Alberta Schweitzera z roku 1906, v níž upozornil na různé nedostatky přístupů, které se v jeho době používaly. Druhé hledání začalo v roce 1953 a uvedlo řadu nových postupů, ale vyčerpalo se již v 70. letech. Od 80. Existuje široký akademický konsenzus o samotné Ježíšově existenci, do určité míry také o základních událostech v jeho životě.
Tak jako při studiu kterékoli jiné historické postavy, i při studiu osoby Ježíše Nazaretského hrají prvořadou úlohu dobové historické prameny, a to antické prameny nekřesťanské (pohanské a židovské) a antické prameny křesťanské. Svědectví římských úředníků a historiků ze začátku 2. století dosvědčují, že se v dané době považuje Ježíšův život za fakt i v nekřesťanských kruzích. Suetoniovo svědectví v Životopisech dvanácti císařů (kolem r. 65-68 n. l.) uvádí, že „Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia.“ V Židovských starožitnostech Flavia Iosepha se vyskytují dvě zmínky o Ježíšovi, označované jako testimonium flavianum. Autenticita druhé zmínky bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku.
Roku 1971 byl nalezen arabský rukopis z 10. století, který uvádí: „Toho času žil jeden moudrý muž, který se jmenoval Ježíš. Jeho chování bylo dobré a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z ostatních národů se stali jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k smrti na kříži.“
Flavius Iosephus a Filón Alexandrijský (1. století) také popsali další významné postavy a popisovali Piláta Pontského a židovské velekněze Annáše a Kaifáše, kteří podle novozákonního podání organizovali Kristovo ukřižování. Zasazení novozákonního příběhu do soudobého politického rámce tedy odpovídá nekřesťanským historickým pramenům. Flavius Josephus také popisuje Jana Křtitele, který byl podle novozákonního podání Ježíšovým příbuzným a předchůdcem v kazatelské činnosti. Jeho popis se v obecných věcech shoduje s Novým zákonem, avšak v důležitých detailech se odlišuje.
Prameny o Ježíšovi: kanonické a mimo-kanonické zdroje
Mišna a jeruzalémský či babylónský Talmud s Ježíšovou osobností polemizují, zvláště v traktátu Bešabbat. V židovských pramenech se tedy mnoho zmínek o Ježíšovi nevyskytuje; mlčení lze vysvětlit konfliktem mezi Židy a křesťany a nezájmem rabínů o Ježíšovu postavu. Papyrus P52 je nejstarším dochovaným rukopisem Janova evangelia a ukazuje, že většina informací o životě Ježíše pochází z křesťanských pramenů, zejména z Nového zákona, který vznikal až po roce 40. Kromě kanonických spisů patří mezi křesťanské prameny i mimokanonické spisy datované mezi 2. a 6. století a označované jako novozákonní apokryfy.
Z hlediska důvěryhodnosti existují rozdíly: nekřesťanské prameny bývají obecně považovány za autentické (s výjimkou testimonium flavianum), zatímco některé evangelia a novozákonní spisy bývají považovány za důvěryhodné jen částečně, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci a mohou obsahovat zázraky a vzkříšení, které vyvolávají pochybnosti. V polovině 19. století Ferdinand Christian Baur tvrdil, že většina knih Nového zákona byla napsána až koncem 2. století, což by podle něj znamenalo, že novozákonní spisy nemají historicky věrný obraz Ježíše. Archeologické nálezy 20. století však posunuly dataci a potvrdily věrohodnost novozákonních spisů: papyrové rukopisy Rylands P 52, Chester Beatty P 46 a Bodmer P66 a P75 ukazují, že evangelií vzniklo dříve, než Baur předpokládal. Současné bádání datuje konečnou verzi evangelií do 2. poloviny 1. století, a tedy časově relativně krátkou dobu mezi Ježíšovým životem a sepsáním spisů o něm.
Rukopisná tradice tuto domněnku podporuje: unikátní množství starověkých rukopisů (celkem těsně pod šesti tisíci) je časově natolik blízko originálu, že se s nimi nemůže srovnávat žádné dílo starověku. Novozákonní prameny pocházejí od svědků, kteří Krista zažili, znali jeho učení a odvolávají se na vlastní očité svědectví. Autorství spisů nelze chápat dnešním způsobem; v antice byl autor zároveň editorem již existujícího materiálu. Někteří historikové zpochybňují autenticitu římských i židovských pramenů, ale obecně se shodují, že většina pramenů byla psána velmi brzy po událostech a svědčí o existenci Ježíše.
Historické datum narození a život Ježíše
Není přesně známo datum narození Ježíše. Matouš uvádí narození před smrtí Heroda Velikého (4 př. n. l.), Lukáš souvisí narození s římským sčítáním. Důkaz o censu hovoří o roku 6 n. l., avšak nemuselo jít o první sčítání. Betlémská hvězda, konjunkce planet pozorovatelná kolem roku 7 př. n. l., a souvislost s Janem Křtitelem nasvědčují narození Ježíše někdy kolem přelomu letopočtu. Obecně je dnes kladeno narození mezi lety 7 a 4 př. n. l. Předpokládaný rok narození bývá spojen s působením a ukončením Ježíšova veřejného života; Krystalizuje období jeho veřejného působení trvajícího zhruba tři roky, počínaje kolem roku 28-30 n. l. a konče ukřižováním v Jeruzalémě kolem roku 30-33 n. l.
Podrobnosti narození Ježíše, jakož i jeho rodokmen, mají teologickou, nikoli čistě historickou povahu. Evangelia líčí Ježíšovo narození jako čin Božího zásahu (počatí Duchem svatým, panna Maria) a spojují jeho rodokmen s liniemi Davida a Abraháma, aby ukázaly mesiášský původ. Všechny tyto prvky plní teologickou funkci, ale současně jsou zmiňovány jako historické indicie pro chápaní Ježíšova božského původu.
Život Ježíše v kontextu židovsko-římského prostředí
Ježíš strávil část svého života v Galileji, působil jako učitel Zákona a věnoval se lidem ve městech i na cestách. Začal kázat ve věku kolem třiceti let a narušoval dobové konvence svými činy i učením: uzdravoval, sbíral klasy v sobotu a vyžadoval obrácení a pokání. Učil o Božím království a vyzýval ke změně smýšlení. Mnohé zázraky a uzdravení, které popisují Evanglie, zahrnují uzdravení nemocných, vzkříšení a vyhánění démonů. Společenská a náboženská atmosféra té doby byla vrstvená; jeho učení často rozvířilo vztahy s farizeji a saduceji a bylo vnímáno jako hrozba pro autoritu římské správy i židovských náboženských elit.
Většina kanonických evangelií se shoduje na popravě Ježíše v Jeruzalémě za Pontia Piláta, a to v souvislosti s Pesachem. Židovské zdroje i římské prameny se na událostech shodují jen částečně; některé detaily se liší, což je důsledek různých literárních žánrů a teologických záměrů autorů. Není překvapující, že popis ukřižování a skutců kolem Piláta se objevuje více než jednou a s různými aspekty, které si zachovaly svou míru historické důvěryhodnosti.
Nový zákon, prameny a interpretace
Nový zákon poskytuje největší soubor informací o Ježíšovi: čtyři evangelia a Pavlova korespondence, která koresponduje s ranými křesťanskými komunitami. Na počátku byla korespondence Pavla (50-58 n. l.), která obsahuje jen málo zmínek o Ježíšově životě, avšak uvádí ukřižování a vzkříšení. Dále existuje sbírka logií Q, rekonstruovatelná do Matouše a Lukáše, zobrazující Ježíše jako učitele moudrosti, který ohlašuje Boží Království. Synoptická evangelia (Matouš, Marek, Lukáš) spojují učení Ježíše s jeho životem, zatímco Janovo evangelium představuje reinterpretaci tradic a většina historiků ji nepovažuje za historicky doložitelnou. Mimo kanonické spisy se vyskytují apokryfy, z nichž některé popisují Ježíšovo dětství či jeho „ztracené výroky“.
Část historiků zpochybňuje historickou existenci Ježíše; současně však existuje široký konsenzus o jeho existenci a o tom, že Ježíš byl galilejský rabín a židovský reformátor. Z pohledu dalšího vývoje křesťanství hraje christologie klíčovou roli v definicích božství a lidskosti Ježíše, a spolu s tím vznikla různá dogmata a vyznání víry. Ježíšova slova a učení tvoří centrální část jeho působení v Evangeliích, a to zejména díky jejich kérygmatickému charakteru a proměně, kterou nabízejí pro následovníky.
Kontext a závěr
V průběhu dějin vznikaly i další životopisy Ježíše, tzv. Životy Ježíšovy, které často obsahovaly romantické či psychologizující prvky a přidávaly materiál, jenž nebyl v originálních evangeliích. Reimarus, Holbach, Renan a Strauss patřili k významným myslitelům, kteří zkoumali historický obraz Ježíše a zpochybňovali či reinterpretovali zázračná vyprávění. Pozdější biblisté a historici se snažili vykládat Ježíše nejen na základě textů, ale i z hlediska historické kultury a kontextu. Z moderního pohledu se opírají o široké spektrum pramenů - nekřesťanské prameny, kanonické Evangeliya a apokryfy - a vytvářejí komplexní obraz Ježíše jako historické osoby v rámci židovsko-římského světa 1. století.
Ježíšova identita a jeho poslání zůstávají předmětem teologického i historického zkoumání. Biblické texty a historické prameny se navzájem doplňují a někdy i napínají: zje vení Božího Slova a lidský kontext, zázraky a porozumění poselství o Božím království, a nakonec úloha apoštolů a misijní poselství, které se stalo základem křesťanské tradice a literatury po staletí.
