Pokračujeme v sérii Apoštolského vyznání víry a dnes se zaměříme na dvě klíčové věty: sestoupil do pekel a vstal z mrtvých. Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.
Toto vyznání se, jak vyplývá z textu, zkoumá otázku, co znamená „sestoupil do pekel“ a proč je to důležité pro křesťanskou víru. Smrt držela Ježíše ve své moci, ale Bůh ho vytrhl z bolesti a vzkřísil ho. Nad tím chceme dnes přemýšlet.
1) Sestoupil do pekel - co to znamená a proč to vyznání používá
Toto je pravděpodobně nejsložitější část vyznání víry, protože není úplně významově jasná. A hned na začátku řeknu, že je tady více teologických pohledů. Ve starých vyznáních víry se tato pasáž neobjevuje vždycky a ve vyznání víry se ustálila až po roce 650. A. Neznamená to, že Ježíš v pekle trpěl. Když Ježíš řekl na kříži „Dokonáno jest!“, tak svojí smrtí dokončil svoje utrpení. B. Neznamená to, že Ježíš šel do pekla, aby zachránil ty, kdo tam trpěli za své hříchy. Toto chápání vidíme zastoupeno především v ortodoxní a římskokatolické církvi. Vyznáváme, že člověk musí uvěřit Kristu za svého života.
Jak tedy vysvětlují toto vyznání protestanté? Někteří to odmítají úplně. Jiní vidí peklo jen jako důsledek opuštění Ježíše na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ - což je chápání spíše jako Kristovo utrpení na kříži. Luther zdůrazňoval, že bílá sobota je dnem Kristova vítězství nad říší pekla a smrti. Formule svornosti pak říká, že po svém pohřbu sestoupil do podsvětí, přemohl ďábla a zbavil ho moci. Přesto klademe otázku, jak to vše zapadá do Písma. Nový zákon používá termín peklo ve třech řeckých slovech; první je hades, který označuje místo zemřelých, často bez vymezení nebe/peklo. Česká bohoslužba tedy používá frázi „sestoupil do pekel“ jako širší pojem, který zahrnuje říši mrtvých.
Podíváme se na několik biblických ukázek. Petr ve svém prvním kázání cituje krále Davida: „… neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.“ (Sk 2,27). Text hovoří o tom, že Ježíš byl v říši smrti, ale nezůstal tam. Odkaz na Židům (2,14) potvrzuje, že Ježíš byl člověk jako my a svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, tedy ďábla. Zjevení pak uvádí: „byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků.“ Vyznání tedy hovoří o sestoupení do říše mrtvých a slavném odzbrojení mocností ďábla, čímž se podepřuje Kristovo vítězství a potvrzení spasení.
Proč je to důležité? Protože vyznání potvrzuje definitivnost Ježíšovy smrti a zároveň naději na její vítězné překonání. Sestoupil do pekel znamená, že Kristovo spásné dílo zasahuje i do říše mrtvých a že smrt nemá poslední slovo. A to nám poskytuje kontext pro nadcházející část o vzkříšení.
2) Vzkříšení - co o něm vyznání říká a proč je klíčové
O vzkříšení hovoříme často, ale vyznání se věnuje výkladu, proč je důležité pochopit jeho povahu. Ježíš vstal třetího dne. Někdy nás mate, proč tady prostě tři dny, ale židovská tradice počítala dny jinak (den začínal večerem). Vzkříšení není resuscitací Lazarova typu návratu k původnímu životu; Ježíš vstal v proměněném těle, které už nezláme bolest, stáří ani smrt, a je to tělo věčné. Stavím na to, že stovky svědků potvrzují fyzické vzkříšení, jak uvádí Pavel Korintským: mnozí svědci ještě žijí a mohou to ověřit z první ruky.
Vzkříšení umožňuje obrácení, novou naději a ospravedlnění před Bohem: „byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25). Kristovo vítězství nad smrtí je potvrzením dokončeného díla spásy a nadějí na dokonalá vzkříšená těla. Pavel to shrnuje: „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“ (1 Kor 15,20). S tím souvisí i výzva žít podle vzkříšeného života - ne o samotný fakt, že je člověk křesťan, ale že víra se promítá do života a do světa kolem nás.
V tomto světle je Galilea dneška místem, kam vyznavači vycházejí hledat živého Krista, a zároveň jako místem, kde je Kristus mezi lidmi. Galilea je tedy místem poznání a konfrontace: dialogem a svědectvím, ubytováním a službou bližním. Proto je víra dynamický proces a ne statická identita. Marie Magdaléna, Petr a Jan z Evangelií nám ukazují postupný růst víry - od zmatku nad prázdným hrobem po hlubší víru ve Zmrtvýchvstalého, která se projevuje v jejich službě a svědectví.
Vzkříšení není pouze mimočasový zázrak; je to skutečnost, kterou Duch svatý uvádí do plnosti věřícího života. Slova Ježíše: „Já jsem živ - a i vy budete živi“ a „Přišel jsem, aby měli život a měli ho v plnosti“ vyjadřují, že vzkříšení začíná v srdci každého člověka a projevuje se v našem každodenním chování.
3) Praktické dopady víry ve vzkříšení a exkurze do moderního porozumění
Vzkříšení má za následek změnu života: od odvažování se křičet „Kdo je Kristus?“ k žití v Bohu a pro něho. Křest symbolizuje začátek cesty, která vede k věčnému životu. To znamená, že náš duchovní růst pokračuje po celý život a není ukončen okamžikem přijetí víry.
Proto je důležité rozvíjet společenství víry, protože Kristus žije ve společenství, kde „dva nebo tři v mém jménu“ jsou uprostřed. Vzkříšení se tedy projevuje nejen vnitřně, ale i skrze liturgii, svátosti a svědectví věřících, kteří žijí jako svědci Kristova života a jeho vítězství nad smrtí.
Ale i v dnešní době zůstává napětí: víme, že nebeská blaženost přijde, ale současně žijeme v časnosti, která je často zkouškou víry. Apoštol Pavel mluví o dvou obdobích - o „normální“ smrti těla i o skutečném přerodu, který začíná již nyní a bude dokončen při druhém příchodu. Vzkříšení je tedy „resurrectio continua“ - pokračující vzkříšení skrze dějiny církve a jednotlivce, včetně proměn vnitřního života a výzev pro veřejný svět.
Na závěr si připomeňme výzvu liturgie Velkého dne: Ať slavné Kristovo vzkříšení naše tmy ve světlo promění! Ačkoliv se můžeme nacházet v napětí mezi očekáváním nebeské slávy a současnou skutečností, víra v Krista vzkříšeného nás vede k naději, že smrt nemá poslední slovo a že život v Kristu má plnost významu zde a teď.
Historie a souvislosti - dodatky k tématu
Historie Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů uvádí, že zázraky a zjevení pokračují v různých obdobích. Zázrak č.1: Joseph Smith a zjevení Boha Otce a Ježíše Krista v roce 1820; Zázrak č.5: vizi Josepha F. Smithe o usmíření mrtvých a nutnosti obřadů pro zesnulé; Zázrak č. 6: chrám Kirland a zjevování Ježíše Krista a Mojžíše, a Eliáše. Církev ostatně učí o pokračujícím božím působení mezi věřícími a nadále vyžaduje úctu k mrtvým a posvátné obřady za zesnulé dle jejich proroctví. Týká se to i pomoci chudým a pronásledovaným, kde Bůh působí skrze lidi, kteří hledají pravdu a lásku, a tak se objeví Kristus mezi nimi.
