Kristus (řecky) a Mesiáš (hebrejsky) znamenají „pomazaný“. Ježíš Kristus je Prvorozený Otcův v duchu (Židům 1:6; NaS 93:21). Je Jednorozený Otcův v těle (Jan 1:14; 3:16). Je Jehovou (NaS 110:3-4) a byl předustanoven ke svému velikému povolání před stvořením světa. Ježíš pod vedením Otce stvořil zemi a vše na ní (Jan 1:3, 14; Mojž. 1:31-33). Narodil se Marii v Betlémě, žil bezhříšným životem a učinil dokonalé usmíření za hříchy všeho lidstva tím, že prolil svou krev a dal svůj život na kříži (Mat. 2:1; 1. Nefi 11:13-33; 3. Nefi 27:13-16; NaS 76:40-42).
Vstal z mrtvých, a tak zajistil konečné vzkříšení veškerého lidstva. Ježíš Kristus je největší bytostí, která se narodila na této zemi. Jeho život je dokonalý příklad toho, jak má žíti veškeré lidstvo. Všechny modlitby, požehnání a kněžské obřady mají býti vykonávány v jeho jménu. Ježíš Kristus přijde opět v moci a slávě, aby vládl na zemi během milénia.
Historie narození, působení a klíčové okamžiky Ježíše Krista
Ježíšovo narození a poslání bylo předpověděno, Lukáš 1:26-38; Iz. Narodil se, Lukáš 2:1-7. (Mat. Mudrci ho navštívili, Mat. Jozef a Maria s ním uprchli do Egypta, Mat. Byl přiveden do Nazarétu, Mat. Měl bratry a sestry, Mat. Byl pokřtěn, Mat. Byl pokoušen ďáblem, Mat. Povolal své učedníky, Mat. 4:18-22.) Pověřil Dvanáct, Pronesl Kázání na hoře, Předpověděl svou vlastní smrt a vzkříšení, Představuje klíčové okamžiky jeho veřejného působení.
Učením Ježíše začíná nová éra hlásání Božího království; jeho poselství je zaměřeno na lidi chudé a utlačované, na obrácení a na naplnění starého zákona láskou bližního (Mt 5,1-11; srov. Katechismus 592). Kristus dovršuje usmiřující poslání, a jeho církev pokračuje v hlásání evangelia a uplatňování duchovního společenství Boha a lidí (letnice).
Christologie vychází z víry, že Ježíš je Boží Syn a Spasitel; křesťané jej pokládají za Pána, Božího Syna a Spasitele světa. Jako zakladatelé křesťanství uznávají, že Ježíš byl zrozen z Panny Marie a byl počat Duchem Svatým, což potvrzují evangelia a rané poznámky historiků jako Josef Flavijus či Tacitus. Evangelia jsou zároveň historickými prameny i svědectvím o raně křesťanské víře.
Historické a teologické souvislosti Ježíšova života
Evangelia nazírají na Ježíše jako na syna Josefa a Marii, s narozením, které se považuje za naplnění proroctví Mesiáše. Narození z Ducha a Jozefův původ jsou klíčové prvky, které ukazují na jeho božský původ a lidské dědictví. Podle Matouše bylo jeho narození spojeno s pobytem v Betlémě a s Jeruzalémským působením; Lukáš zdůrazňuje i kontext s římským sčítáním lidu.
Křest v Jordánu je považován za start Ježíšova veřejného působení; následovaly zázraky, učení a potvrzení jeho Božího poslání. Jeho učení zdůrazňuje lásku k Bohu a bližnímu, daruje nový pohled na židovský Zákon a vyzývá k obrácení. V jeho službě se ukázalo, že hrdinským způsobem překonává konvenční náboženské i sociální normy a vyvolává odpor vůči některým lídrům té doby.
Ukřižování na Golgatě u Jeruzaléma a vzkříšení na Velikonoční neděli tvoří jádro křesťanské víry; svědectví o zjeveních Ježíše učedníkům po vzkříšení vyústilo do křesťanského poselství o spasení skrze Krista. Podle Nového zákona se Ježíš zjevuje více než 500 lidem a většina z nich je připravena zemřít za svou víru; následné nanebevstoupení potvrzuje konečnost jeho pozemského poslání a zahajuje poslání učedníků šířit evangelium světu skrze Ducha Svatého.
Etické a duchovní poselství Ježíše
Ježíš klade důraz na milosrdenství, odpuštění, lásku k nepřátelům a věrnost Bohu, vyzdvihuje důležitost konání dobra vůči bližním a vyzývá k odpovědnosti za vlastní život i rozhodnutí. Připomíná, že volba života znamená žít s cílem přinášet dobro druhým a postupně se odklánět od sobeckých a sobectvých motivů. Pojem „poslední soud“ se formuje na základě Ježíšova učení o tom, že činění dobra bližním se odrazí na konečném posouzení z hlediska lásky a spravedlnosti.
Podle křesťanské tradice se Ježíšova moudrost projevuje nejen v zázracích, ale i v morálních dilematech; Ježíš učí o důležitosti konfrontace s vlastním životem a volbami, které formují charakter a osud člověka. Představuje tedy model pro život, v němž láska a oběť hrají zásadní roli a kde víra v Trojjediného Boha prohlubuje společenství s Bohem a lidmi.
Historické a teologické souvislosti o původu jména a titulu Kristus
Jméno Ježíš pochází z řeckého Jesus, odvozeného z hebrejského Ješua; celý význam je „Bůh je záchrana“. Přívlastek Kristus pochází z řeckého christos a vychází z hebrejského mašíach - „pomazaný“ či „Mesiáš“. Přívlastek Nazaretský (Nazarénos, Nazóraios) se v řeckém originále používá k označení spojení s Nazaretem a jeho původní význam bývá spojován s aramejským Nasuraia.
Historické zkoumání Ježíšovy osoby využívá textovou, historickou a literární kritiku, zahrnující i mimokřesťanské prameny (Flavius Josephus, Tacitus, Suetonius) a biblickou archeologii. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození a působení do období kolem přelomu letopočtu; data se různě upřesňují v důsledku různých datací narození a událostí popsaných v Evangeliích.
Nový zákon a teologie christologie se vyvíjela skrze diskuse v rané církvi; hlavní dogmata zformulovaná v průběhu času zahrnují uznání Ježíše jako Božího Syna, Pána vesmíru a Spasitele. Islam také uznává význam Ježíše jako proroka, avšak s odlišným pojetím jeho božské podstaty. Z biblických záznamů vyplývá, že Ježíš byl učitel, prorok a prostředník mezi Bohem a lidmi, a jeho poselství zdůrazňuje vnitřní proměnu, mír a lásku k bližnímu.
Shoda a rozdíly v kulturních kontextech
V západní kultuře Ježíšova postava zásadně ovlivnila náboženské i politické diskuse; v různých obdobích a kulturách se chápání jeho osoby a poslání liší, avšak základní víra v Boží milost a vzkříšení zůstává společným bodem pro křesťany. Evangelia jsou považována za historické prameny i svědectví o víře rané církve; v průběhu 19. století bylo zkoumání historické existence Ježíše doplněno o textovou kritiku, která rozlišuje historický Ježíš od teologických výkladů a myšlenek, které křesťané k Ježíšovi připisují.
