Ježíš Kristus s trnovou korunou na hlavě v díle El Greca

Co víme o Ježíšovi zcela jistě, je fakt, že byl ukřižován. Příběh o jeho utrpení a jeho ukřižování je obsažen v nejstarším evangeliu podle Marka. A pašije tvoří právě podstatnou část tohoto raně křesťanského spisu. Potom se podle ústního podání literárně zaznamenávalo a rozvíjelo to, co se o Ježíšovi vědělo z jeho předcházejícího vystoupení - co učil a co činil během svého pozemského života. A k tomu se přiřadily také zprávy a svědectví víry vztahující se k tajemství počátku jeho života - narození a ke konci jeho života - vzkříšení.

I lidé, kteří Bibli příliš neznají, mají určité povědomí o tom, když se řekne: „Jidášova zrada“, „zapření Petrovo“ nebo „umýt si ruce jako Pilát“. To, co bylo nejdrsnější realitou - poprava nevinného člověka, se snažili zachytit jako umělecké dílo malíři a sochaři, znázorněním Ježíšova těla na kříži a dalšími pašijovými scénami. Ve třech ze čtyř evangelií je doloženo svědectví o trnové koruně (Mt 27,29; Mk 15,17; J 19,2.5). Z trní upletli vojáci korunu a posadili ji Ježíšovi na hlavu. V Lukášově evangeliu tato zmínka o trnové koruně schází (srov. L 23,11).

Aniž by se oslabil význam té symboliky, zůstává otázkou, zda vojáci tuto korunu nasadili jen na určitý okamžik, a poté ji sundali, když pokračovali v cestě k popravě. Přesto ji umělci zobrazují i na hlavě ukřižovaného Ježíše. Na pravoslavných ikonách má Ježíš na kříži svatozář. Podobně i na vyobrazeních ukřižovaného v románské době není Ježíš s trnovou korunou na hlavě. Ve středověkém umění tomu tak je, a často i v novodobém umění, jako je tomu v pojetí Františka Bílka.

Co říkají prameny? Podle Janova evangelia Pilát vyvedl Ježíše s trnovou korunou ven, aby ho ukázal Židům (J 19,5). V apokryfním textu v tzv. Pilátovském cyklu je uvedeno, že Marie Matka Páně viděla svého syna Ježíše s trnovou korunou a se spoutanýma rukama (Neznámá evangelia, s. 355). A v apokryfním Nikodémově evangeliu se dovídáme, že trnovou korunu dali Ježíšovi na hlavu až těsně před jeho ukřižováním (Neznámá evangelia, s. 333-334).

Podle názoru starokřesťanského spisovatele Tertulliana měl Kristus při ukřižování na hlavě trnovou korunu. V evangeliích se hovoří doslova o trnovém věnci. Zlatý věnec (řec. stephanos, lat. corona) byl v antice odznakem hodnosti nebo vítězství ve sportu či ve válečném tažení. Nařízení vojáků dát Ježíšovi věnec z trní bylo i nakládáno jako ironie a posměchu, až druhotným důvodem byla fyzická bolest ostrých trnů. Zesměšňování kladením potupného věnce na hlavu bylo oblíbeným divadlem římských vojáků.

Trnová koruna na hlavě Ježíše má však starozákonní pozadí. První souvislost: trní bylo spleteno z trní, z keřovité rostliny s ostrými hroty. V Genesis působí jako obraz prokletí a trest (Gn 3,18). Druhá souvislost souvisí s příběhem obětování Izáka: beránek se zachytil v trnitém keři (Gn 21,13). Třetí souvislost spočívá v naplnění proroctví o trpícím služebníku podle Izajáše 53. kapitoly, kde posměch a potupa patří k osudu Mesiáše (Iz 50,6). Podobně se o posměchu hovoří i v žalmech (Ž 22,8; 80,7, 102,9 aj.).

Evangelista Lukáš má zmínku o tom, že s vojáky se vysmíval Ježíšovi i Pilát (L 23,11). Zesměšňování a parodie je stále způsob, jak znevážit druhého; to platí i dnes. Velikost toho, kdo je zesměšňován, není zesměšněním umenšena. Paradoxně trnovou korunou vojáci vyjádřili, že Ježíš je skutečným králem, a Ježíšovu královskou hodnost potvrdil sám Pilát, který nechal napsat nápis nad Ježíšem na kříži (J 19,19-20). Ježíš je skutečným Králem. Jemu odevzdají králové a vladaři světa své koruny, jak to je vylíčeno v Zjevení Janově (Zj 21,24).

Při čtení úryvku pašijí nelze nepomyslet na to, čeho jsou schopni se dopouštět vládci a jím podřízení vojáci. Jak veliké krutosti! Jakého výsměchu lidskosti! Každý vládce bude skládat jednou za své jednání účty Králi králů - tomu, který v tomto světě přijal trnovou korunu.

Obrazy a ikonografie včetně díla Obraz Modlící se Kristus od Doménika Theotokópula, zvaného El Greco, patří k významným položkám. Je to jediné dílo tohoto řeckého původu na území dnešní České republiky a je součástí sbírek Národní galerie v Praze ve Šternberském paláci. O představiteli španělského manýrismu a pozdní renesance a jeho slavném díle hovoří kurátor a ředitel Sbírky starého umění NG v Praze Vít Vlnas. Záznamy jsou dostupné v archivu iVysílání a v článku ČT24.

Vít Vlnas je ředitelem Sbírky starého umění NG, v současnosti pověřen funkcí náměstka generálního ředitele pro sbírkovou činnost. Specializuje se na výzkum kultury a umění období baroka. Je kurátorem řady výstavních projektů a autorem či spoluautorem většího množství odborných studií a knih.

Formy a význam trnové koruny v umění a teologii

Trnová koruna v umění působí jako dvojí symbol: ironie vůči lidské marnivosti a potvrzení Mesiášovy královské identity. U El Greca a dalších mistrů je často spojena s výstředními gesty a světlem, které upozorňuje na duchovní význam královské hodnosti. V ikonografii se vyvíjí od prostého symbolu až k dramatickému vyjádření utrpení a slávy zároveň.

V teologii zůstává klíčová myšlenka, že trnová koruna má svůj původ v prorocké literatuře Starého zákona a v lidském hříchu, ale její naplnění spočívá v obětí a královské moci Ježíše. Umělecké ztvárnění často vyzdvihuje paradox: ten, kdo je posmíván a trpí, je zároveň skutečný Král králů a Pán pánů. Tento napětí je jádrem pašijových scén a jejich vizuálního ztvárnění v různých epochách.

El Greco svým pojetím kombinuje řecké kořeny s španělským manýrismem a renesančními vlivy, čímž vytváří plastické a emotivně silné obrazy. Jeho dílo v Národní galerii v Praze představuje významný příspěvek k mezinárodní dialogu o pašijích a o ikonografii trnové koruny. Publikum tak může vnímat, jak se starší teologické motivy promítají do moderního stylistického jazyka.

V závěru článku lze reflektovat, že trnová koruna zůstává silným jazykovým a obrazovým prostředkem pro vyjádření paradoxu: bolest a ponížení vedou k věčnosti a slávě Krále králů, jehož korunu nakonec uznávají i ti, kdo ji původně vyjímal z trní.

tags: #jezis #kristus #s #trnovou #korunou #na