Řekneme-li Bohu ANO, pak musíme přesně vědět, co toto ANO zahrnuje. Znamená: „Zříkám se sebe“, naprosto, úplně, bez vypočítavosti, bez zkoumání, zda je to tak správné nebo vhodné. Naše ANO Bohu je bezvýhradné. Právě to znamená být kontemplativním člověkem. Patřím Bohu tak úplně, že neexistují žádné výhrady.
Úplné odevzdání se Bohu se musí projevit v maličkostech i ve velkých věcech. Neznamená to než prosté slovo: „Ano, přijímám vše, co dáváš, a dávám ti vše, co bereš.“ A to je velmi jednoduchá cesta ke svatosti. Nemusíme to nijak komplikovat. Být svatý neznamená dělat neobyčejné věci nebo chápat veliké věci, ale znamená to docela prosté přijímání, protože jsem dala sebe sama Bohu, protože Mu náležíím skrze úplné odevzdání. Může mě postavit sem, může mě postavit tam. Může mě používat nebo také ne.
Jak se staneš pokornou? Skrze pokoření, která k tobě přicházejí, přijímáním sebe sama takové, jaká jsi a radostí ze své slabosti. Přirozeně tyto způsoby nemáme rádi, ale důvěra v Boha dokáže vše. Bůh potřebuje naši prázdnotu a poníženost, ne naši skvělost.
Láska začíná doma. Vše záleží na tom, jak se milujeme navzájem. Aby láska byla pravdivá, musí bolet. Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna. A Syn tak miloval svět, že dal svůj život.
Můžeme odmítnout Krista právě tak, jako můžeme odmítnout člověka: „Nedám ti své ruce, abys jimi pracoval, nedám ti své nohy, abys mohl chodit… ani své srdce, abys mohl skrze ně milovat.“
Naším povoláním je milovat svět. A Bůh tak miloval svět, že dal Ježíše. Dnes Ježíš miluje svět tak, že dává tebe, dává mne, abychom byli jeho láskou, jeho soucitem. Máme být jeho přítomností v životě modlitby, oběti, odevzdání se.
Jěžíš říká: „Amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstena samo. Odumře-li však, přinese hojný užitek.“ Chceme-li přivádět duše k Bohu, musíme denně umírat.
Řekněte Ježíšovi: „Já budu ten někdo.“ Já Ho budu utěšovat, já Ho budu povzbuzovat a milovat. Buďte s Ježíšem. On se modlil a modlil a pak se vydal hledat útěchu, ale nenašel nikoho. Vždycky píšu tu větu: „Čekal jsem, že mě někdo potěší, ale nikoho jsem nenašel.“ A pak píšu: „Buď ten někdo.“ Tak tedy buďte ten někdo.
Pane, můj Bože, kdo jsem, že mě opouštíš? Dítě tvé lásky a teď jako bych byla nejnenáviděníhodnější - ta, kterou jsi odmrštil pryč jako nechtěnou, nemilovanou. Temnota je tak temná a já jsem sama. Osamělost srdce, které chce lásku je nesnesitelná. Dokonce i tam hluboko, úplně vevnitř, není nic než práznota a temnota. Můj Bože, jak bolestná je tato neznámá bolest. Bolí bez ustání.
Náš Pán žádá chudobu kříže. Na kříži neměl nic. Měl kříž, který mu dal Pilát. Hřeby a korunu Mu dali vojáci. Když umřel, byl nahý. Kříž, hřeby a korunu Mu vzali a zabalili ho do rubáše, který dostal od dobrodince a pohřbili ho do hrobu, který nebyl его. Ale Ježíš nemusel toto všechno dostat. Mohl zemřít jako král.
Utrpení musí přijít - neboť díváte-li se na kříž, vidíte, že Ježíš sklání svou hlavu, chce vás políbit, široce rozevírá své paže, aby vás objal. A proto cítíte-li se v nitru uboze, podívejte se na kříž a poznáte, o co jde.
„Žízním,“ řekl Ježíš na kříži, když byl zbaven veškeré útěchy a umíral v absolutní chudobě, opuštěn, opovrhován a zbitý na těle i na duši. Vyslovil svou žízeň - ne po vodě - ale po lásce, po oběti. Ježíš je Bůh: jeho láska je nekonečná.
Prosme Pannu Marii, aby byla s námi.
Ti, kteří sdílejí všechno spolu, dávají lásku za lásku, utrpení za utrpení. Ježíši, Tys umřel, dal jsi všechno: život, krev, vše… Teď je řada na mně. I já Ti chci dát vše. Obyčejný vojín bojuje ztracený někde v řadě, ale ten nejvěrnější se snaží být blízkou svého velitele, aby s ním sdílel jeho osud. Křížová cesta mládeže 25. 3. 1. - Pán Ježíš byl odsouzen, Pilátem, lidmi, všemi. A co já? Odsuzuji druhé? Jsem já ten, co odsoudí druhého, jen proto, že mi ostatní řekli, že tak mám udělat? - Může se mi však také stát, že jsem to já, kdo je odsuzován. A to za moji víru. Ostatní ze mě mají jen legraci a jen tak ledabyle říkají: Proč, proč bych já to měl dělat? A na co to děláš ty?
- Přijímám to, co je na mě vloženo? Nestěžuji si, že je to moc? Na Ježíše byl vložen kříž. Po všech těch ranách bičem, plivání a urážkách. On však kříž pokorně přijal. Dokážu já svůj kříž vzít a jít? - Jsme ochotni přijmout kříže, které nás potkávají? Všechny úkoly, zkoušky, těžkosti? Nejsme moc líní za Tebou jít? Nejsme moc pohodlní? Ty jsi za nás ten kříž vzal, jsme toho my vůbec schopni? - Dokážeme se nad tím vším vážně zamyslet?
Pán Ježíš klesá pod křížem poprvé. Klesá na suchou, prašnou zem, ve všech bolestech a utrpení. Přes tuto obrovskou bolest se ale zvedá. A ten kříž, který přijal, nese dále. - Dlouhá prašná cesta, Cesta bolesti (Via Dolorosa). Kdekdo, včetně mě by to na tomto místě vzdal, upadl a doufal v rychlý konec. Nebo kříž zahodil, stěžoval si, nadával na ten nešťastný osud. Když Pán poprvé upadl, všichni to vzali možná jako slabost, možná jako vyčerpání.
Pán Ježíš potkává svou matku, která ho vidí trpět za naše viny. Musí to pro ni být neskutečná bolest, kterou prožívá. Dokážeme si v této situaci představit sebe a své blízké? Dokážeme vnímat to, jak se za nás naši blízcí obětují, jak nám pomáhají a jsou ochotni pomoci? Navzdory Boží vůli, která jí je tak známá, se s osudem svého dítěte nemůže smířit. Jaké to asi musí být, vidět někoho mně nejbližšího takhle trpět. A bez možnosti mu nějak pomoci.
Šimon z Kyrény byl donucen pomoci nést Pánu Ježíši kříž. Neochotně, ale přistoupil na to. A co já? Dokážu vůbec někomu nezištně pomoct? Dokážu pomoct druhým, být tím jejich Šimonem? Chce se mi, když ode mě někdo potřebuje pomoct?
Prach, pot, krev. To vše teče po svaté tváři, do očí. Pálí a Štípe. Dokážu si přestavit sebe na Jeho místě? Břemeno v podobě kříže, bolest, oslepení. - V kříži života se nachází hodně bolestí - nezdary, smrt blízkých… Svět je mým prachem, který mě oslepuje, každé jeho zrnko je pokus okolního světa mě oslepit, abych sešel z cesty.
Druhý pád, dlouhá cesta se stále těžknoucím křížem. Jak dlouho bude ještě trpět? Mé břemeno mi taktéž přijde nesmírně těžké, přestože se Ježíšovu ani zdaleka nevyrovná. Já nesu pouze své činy. - Jsme často zkoušeni ďáblem, připravuje nám nástrahy, chytá nás v našich slabinách. Chce nás od tebe oddálit. Prosíme tě o sílu, abychom mu uměli čelit a nepodlehli mu. - Je toho moc, všechno se na mě hroutí, už to nezvládám a nedokážu to unést. Jsem zoufalý, propadám se pod tíhou světských povinností a záležitostí. Nenechávej mě v tom, Pane.
Pán Ježíš potkává plačící ženy. Napomíná je. Nepřeje si slyšet nic. Vždyť tyto ženy jsou plačky, které mají vnést do průvodu pouze viditelné emoce. Obdařily pána Ježíše svou lhostejností a tak to často děláme i my, kdy si možná ani neuvědomujeme své počínání a to, jak působíme na druhé. Dokážu se skutečně vžít do situace druhého? Pomůže mu má lítost, pomůže mu můj nářek? Co mí blízcí, nesnažím se je těšit a litovat jen na oko, aby se neřeklo, že se o ně nezajímám? - Jsme upřímní v našich skutcích? Umíme si stát za tím, co si myslíme?
Třetí pád, těžký kříž. A on přesto pořád vstává. Znovu a znovu, aby dokončil svou cestu. Co já? Upadnu poprvé, podruhé a další se mi nechce. Padám a zůstávám ležet? - Snažím se, abych nepadal často a posiloval se? Kolik zbytečných pádů, které jsem svou zbrklostí, neopatrností udělal. A On mi stále odpouští a pozvedá mě, když se mu upřímně svěřím.
Pán Ježíš došel na vrch Golgota - v hebrejštině významem lebka - a blíží se jeho ukřižování. Je svlečen ze svých šatů, o něž se pak sázkou rozdělí katové. - posledního zbytku zášti a lhostejnosti, kterou mu darovali ti, kterým na něm nezáleželo. Nyní stojí před zraky lidí, je terčem posměchů, urážek, jako již mnohokrát předtím. Kdo byli ti, kteří ho ještě před týdnem vítali s jásotem a nyní ho znovu a znovu odsuzují, bez jediného kousku lítosti a soucitu. - Umím i já snést bezpráví, které se mi stane? Dokážu se vysvléct před světem ze svých šatů, které mě zakrýají a skrývají všechny nedokonalosti? Jsem ochoten ukázat je světu? Svým přátelům, rodině, známým.
Až na horu si donesl svůj kříž, aby byl na něj přibit. Čtyřmi bolestivými místy jej bezohledně na kříž přitloukli. Sám nese na sobě všechny hříchy každého z nás, celého světa. - Každá rána, která dopadla, musela být velmi bolestivá. Hřeby pronikající skrze ruce a nohy. Kolik ran do těch hřebů udělaly má kladiva hříchu? Pokaždé, když udělám špatnost, přibíjím tě a působím ti další bolest na kříži, který jsi nesl kvůli mně a místo mě.
Pán Ježíš umírá na kříži. Prožívá hrozné utrpení, bolesti, mučení, strašlivé trápení… A co my? Dokážeme se za druhé tak moc obětovat, upřímně myslet na druhé, a nebýt jen nevděční sami v sobě? Umíme si představit, co vše za nás Pán na kříži vytrpěl a vše, co za nás obětoval? Že za nás splatil naše hříchy, ze kterých by nikdo z nás za celý svůj život nedokázal splatit ani zlomek? Dokážeme to Pánu Ježíši oplatit a ukázat mu, jak moc nám na Něm záleží, jak moc ho chválíme a děkujeme mu za vše, co vykonal. Nebo se jen sobecky zamyslíme, aby se neřeklo, a neuznáme jeho laskavost, lásku a dobrotu. Bude nám skutečně záležet na tom, aby naše láska k němu stále rostla a sílila? - Dokonáno jest. Pane dej, ať při mém posledním dechu, dokážu odpustit vše, co mi kdo kdy udělal. Dej ať i mně je ostatními odpuštěno. Ať i já jsem sám se sebou smířen.
Pána Ježíše položili na klín jeho matce a v jejím srdci se prohloubila nezhojitelná rána. Jaká bolest se musela Panně Marii zarývat až do hloubi duše… Jaká bolest se jí zrcadlila ve tváři při pohledu na jejího mrtvého, jediného syna, který vydal svůj život za nás, za všechny. Maria ho sevřela v náručí a hladila jeho tvář, utrápenou a zničenou bolestí. Její slzy již byly silnější než strach z projevení emocí… Když matky vidí své mrtvé děti, žádná bolest se tomu nevyrovná. Přichází tím totiž o kus sebe, o kus něčeho, co jim je vlastnější než cokoliv jiného. O něco, čemu se říká pravá mateřská láska, která vzniká od okamžiku početí a neustále se prohlubuje a která je čistá a tak nádherná… A my, nedokážeme ani vnímat tuto bolest, kdy jsou zničeny pevné okovy mateřské lásky a právě o tom je toto zastavení. - Oba plní Tvou vůli, ať je to pro ně sebetěžší. Plním já to, co po mě chceš? Dělám vše tak, jak jsi zamýšlel?
Tělo, které na sobě nese tíhu nás všech, je uloženo do hrobu. Bez oslav, bez parády, jen tak potichu. Hrobka je zapečetěna a mocné již nezajímá. Jen pár Ježíšových společníků truchlí pro Spasitele. - Tělo končí svůj pozemský život. Duše však začíná věčnou cestu. Ježíš spočíval v hrobě 3 dny, aby se vyplnilo Písmo. Po třech dnech jsi jej vzal k sobě, Bože. Prosím dej, ať i má duše je hodna dosáhnout Tvé věčnosti.
