Lectio při čtení Sk 7,55-60 a Zj 22,12-14.16-17.20 spolu s Janovým evangeliem 17,20-26 nám otevírá hluboký pohled na to, jak Bůh oslovuje člověka skrze Ježíše a Duch svatý, jak se projevuje Boží sláva a láska v mezihrách utrpení Kristova a naděje zakořeněné v definitivní jednotě s Otcem.
Mezi novými jáhny: Štěpán jako svědek Ducha a Kristova slova
Mezi novými jáhny vyniká Štěpán. Je plný Ducha svatého. Vystupuje nekompromisně se svým vyznáním o Ježíši Kristu, navzdory pronásledování, které proti němu vypukne. V posledních okamžicích svého života vidí Boha - biblicky řečeno: Boží slávu - a Ježíše v postavení, ve kterém je roven Bohu. Jeho hlasité svědectví nevyvolává nadšený souhlas a přijetí, ale naopak zuřivý útok a kamenování. Těsně před smrtí se Štěpán modlí podobně, jako se modlil Ježíš na kříži. Chce být Bohem přijat do nového života, přimlouvá se za odpuštění pro své katy. Zmínka o Šavlovi uvádí ve Skutcích apoštolů na scénu muže, který je zatím nepřítelem Štěpána i Ježíše, který se však stane jedním z nejhorlivějších hlasatelů víry v Krista - namísto umlčeného hlasu Štěpánova.
Janovo zjevení a slib brzkého príchodu
K druhému čtení: V závěru Janova zjevení se opět, podobně jako na začátku, ozývá Ježíšův hlas. Křesťanům trpícím pronásledováním slibuje brzký příchod a odplatu. Představuje se jako sám Bůh, který je počátkem i cílem všeho. Vyprání šatů bylo jedním z hlavních úkonů, pomocí kterých se dosahovalo rituální čistoty. Blahoslavení budou lidé, kteří se sami nepokusí být jako Bůh (srov. Gn 3,5). Budou mít právo na strom života, to znamená, že budou žít životem samotného Boha. Autor textu se považuje za Ježíšova vyslance a svědka osudů církve. Ježíš navazuje na nejslavnější tradice izraelských dějin - pochází z Davidova kořene, je Davidovým potomkem. Duch svatý i církev (nevěsta) touží po Ježíšově příchodu, svým voláním nabádají ty, kdo dychtí po životě, aby jej bez ohledu na to, co dokáží svými vlastními silami, čerpali od Ježíše. Ježíš, který je zárukou pravosti svědectví celého Janova zjevení, odpovídá na volání ujištěním o svém brzkém příchodu. Dialog ze strany církve neustává, jeho hlavním obsahem zůstává prosba o Ježíšův příchod.
Evangelium: jednotu prosící modlitba Otce i Synova sláva
K evangeliu: Ve chvíli svého odchodu k Otci prosí Ježíš nejen za své učedníky, ale také za všechny následující generace věřících. Nejdůležitějším obsahem jeho modlitby je starost o jednotu učedníků. Znázorňuje ji svým sjednocením s Otcem. Zdůrazňuje, že jednota věřících umožňuje víru dalších lidí. Zvláštní charakter Bohem darovaného života (slávu) si uvědomuje sám Ježíš. Právě tento život je pramenem jednoty všech takto obdarovaných. Ve stejném smyslu lze hovořit o obdarování Boží láskou. Dále se Ježíš přimlouvá, aby učedníci měli podíl na jeho vítězství nad smrtí (slávě). Argumentuje odvěkou Boží láskou, kterou je On sám milován (poznán) Bohem. Díky své lásce poznali učedníci v Ježíši Božího vyslance. On jim naopak dává poznat Otcovo jméno, tedy vede je k lásce vůči Bohu. Tak se láska stává pojítkem nejen mezi Otcem a Synem, ale také mezi Synem a věřícími.
MEDITATIO: Ježíšova velekněžská modlitba a Duch svatý
Ve své velekněžské modlitbě nám Ježíš dává nahlédnout do hlubin svého božsko-lidského srdce. Můžeme tam vyčíst, že Ježíš touží po spáse všech lidí a neváhá za ně položit svůj život. Z jeho strany se jedná o velký risk, protože pro ty, kdo jeho spásu nepřijmou, bude Ježíšova krev vylita nadarmo. Ježíšovo srdce však překypuje dokonalou, božskou láskou, a proto Kristus nekalkuluje, zda se jeho oběť „vyplatí“ či „nevyplatí“, ale všechny, za které jde obětovat sám sebe, svěřuje do Otcových rukou. Stejnou touhu po spáse lidstva nacházíme po Letnicích i v srdci apoštolů a ostatních hlasatelů evangelia, kteří nelitují žádné námahy a s nasazením celého svého života přinášejí lidem Ježíšovu radostnou zvěst. Zdrojem každé opravdové apoštolské horlivosti a misijních úspěchů je nepochybně Duch svatý. On vede kroky misionářů a připravuje srdce jejich posluchačů. Jestliže nám není lhostejné, že tak velké množství lidí, za které Ježíš prolil svou krev, žije v temnotě, nezná Spasitele a směřuje k věčné smrti, prosme i my Ducha svatého, aby proměnil naše srdce a dal nám všechny dary potřebné k účinnému hlásání poselství spásy.
ORATIO a CONTEMPLATIO: osobní modlitba k proměně srdce
ORATIO: Pane Ježíši, když se srovnávám s tvou modlitbou za ty, kdo uvěří, uvědomuji si, že jsem křesťanem v podstatě jen podle jména, zatímco srdcem zůstávám ponořen do povrchních a malicherných starostí i radostí tohoto světa. Ty za nás vydáváš všechno - celý svůj život, a my jsme ke tvé oběti zcela lhostejní nebo si nanejvýš myslíme, že dostatečnou odpovědí na tvou lásku je sem tam nějaký ten dobrý skutek. Dej mi, Pane, ve světle tvé milosti zahlédnout aspoň odlesk bezmezné lásky, která se při Poslední večeři skrývala ve tvém srdci a která - když se tvé srdce nechalo na kříži z lásky k nám probodnout kopím - se nyní až do konce časů vylévá do srdcí všech, kteří tě přijímají. Pane Ježíši, zapal svou láskou, kterou jsi nám projevil až do krajnosti, mé vychladlé srdce a vzbuď v něm touhu pracovat a obětovat se pro spásu všech, za které jsi prolil svou krev. Vyburcuj mě z mé ospalosti, pomoz mi překonat mou lenost, dej, ať se přestanu srovnávat s ostatními křesťany a za jediné měřítko svého života i svého působení přijmu tebe, ukřižovaného a vzkříšeného Pána, abych v síle Ducha svatého mohl žít skrze tebe, s tebou a v tobě ke cti a slávě Boha Otce. „Přijď, Pane Ježíši!“
CONTEMPLATIO: Písmo svaté i svatí Otcové ujišťují, že Bůh si přeje spásu všech. Citace z 1 Tim 2,4; Ez 33,11; Žl 30; Žalmista 68[67],21; Mt 11,28; 1 Petr 3,9 a další. Rysy Boží blízkosti: Bůh Jahve se stal člověkem v Ježíši Kristu; Ježíš je Immanuel, Bůh s námi; skrze Krista se Bůh stal hmatatelnějším a srozumitelným. Zkušenost Izraele i církve ukazuje, že Boží blízkost přináší požehnání i výzvu žít v lásce a spravedlnosti. Kdybychom zkoumali Ježíšovu identitu, zjistíme, že Ježíš je „sebeztvárněním Boha“ a že skrze něj Bůh odpovídá na naše touhy po světle, pravdě a uzdravení.
Historie Ježíše: narodení, kříž a vzkříšení
Jako historický kontext je třeba shrnout: Ježíš z Nazareta byl původně židovský učitel a reformátor, který byl popraven ukřižováním za Pesachu pod Pilátem. Evangelia popisují jeho narození a cesty vedoucí k veřejnému působení, zázraky, učení a pozdější smrt. Křest v Jordánu je považován za počátek Ježíšova veřejného působení. Po smrti následovalo zjevení vzkříšeného Krista a narození křesťanské víry, která se rozšířila prostřednictvím Ducha svatého: Ducha, jenž vede misijní hlásání a vytváří jednotu církve napříč generacemi.
Náboženské reflexe: Blízkost Boha a transcendence
Biblická reflexe ukazuje, že Bůh není „jenom jiný“ ani vzdálený; Je absolutně jiný, ale zároveň „zcela náš“. Transcendence a svatost Boha spolu s jeho láskou tvoří napětí, které vyvolává bázeň a zároveň touhu po bližším poznání. Boží blízkost je takovou vášnivou láskou, která nelze redukovat na abstrakci; vyžaduje od člověka odpovědnost a odpověď v lásce k nejvíce potřebným. Ježíš jako Boží Blízkost a Pán Ducha Svatého je tím, who otevírá cestu k záchraně pro všechny, kdo k Němu přicházejí.
