Jezuité jsou řeholníci, kteří se připravují na své poslání delší formací a vzděláním, nemají žádné nadpřirozené schopnosti, působí v souladu s učením katolické církve. Mýtus o tom, že jezuité mají politickou moc, má historické kořeny. Jezuité se vyznačovali vysokým stupněm vzdělání, organizovaností a oddaností katolické církvi. Díky svému vlivu ve vzdělávání, misiím a pastorační činnosti se stali důležitými aktéry v mnoha zemích. V průběhu historie jezuité získali vlivné pozice v církvi, byli poradci králů a významných osobností a jejich postavení bylo chápáno jako politické.
Zejména v 16. a 17. století, kdy probíhala protireformační politika v habsburských zemích, hráli jezuité významnou roli v kulturním a vzdělávacím životě. Hlavní funkce řádu spočívala v misijní činnosti, ve školství, vědách, umění a kultuře. Po Ferdinandově smrti nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II., který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Rudolf II. byl slabý monarcha, který potvrdil rozsáhlé náboženské svobody, a Matyáš Habsburský se snažil stabilizovat Čechy, avšak stavové si udrželi jistá práva a postupně narůstala nevraživost vůči panovníkovi.
V českých zemích se během 16. a 17. století prosazovalo katolické učení v rámci širšího boje o religiózní identitu země. Augšpurský mír a princip cuius regio, eius religio se sice prosazovaly v některých částech říše, avšak v českých zemích platnost těchto zásad nebyla plně respektována a konfesní svoboda nebyla výsadou vrchnosti. Jezuité konstituovali jádro katolické kultury, která měla za cíl posílit rekatolizaci a vzdělání této vrstvy společnosti.
V souvislosti s pražskou defenestrací a následným stavovským povstáním (1618-1620) se jezuité postupně stěhovali z Klementina a dalších center během temného období pobělohorského režimu. Po Bílé hoře však přišly perzekuce a Někteří jezuité byli vyhnáni, ale po bitvě na Bílé hoře se navrátili a působili i při obraně Prahy během dalších etap války.
Jezuitská misie a školství v českých zemích
První místo, kde začínají v českých zemích působit, byl kostel sv. Klementa v Praze, dnešní Klementinum, ale posléze vznikají další vzdělávací zařízení na různých místech, včetně Moravy. Mezi jezuity nalézáme řadu zvučných jmen naší historie, jako je Bohuslav Balbín, Bedřich Briedel nebo Jan Kořínek. Jezuité zakládali školy a poskytovali vzdělání zdarma, což mělo dopad na kulturu a politiku v zemi.
Po pražské defenestraci a krátkodobém odlivu se jezuité vrátili do českých zemí a znovu formovali katolickou kulturu ve spolupráci s císařským dvorem. V období třicetileté války sehráli jezuité roli obránců Prahy a Klementina, včetně lazaretu během obléhání. Po skončení konfliktu však existovaly mýty o jejich vlivu a mýtických sposobnostech, které historici vyvrací a upozorňují na skutečné historické souvislosti a motivace řádu.
Triáda třicetileté války a jezuité
Třicetiletá válka (1618-1648) byla evropský ozbrojený konflikt, který vyvrcholil spory mezi římsko-katolickou církví a protestantskými náboženstvími. Jezuité sehráli roli v protireformaci a v následném rekatolizačním úsilí habsburské monarchie. V průběhu války byli jezuité oporou katolických institucí a jejich vzdělávacích center, která formovala mladé katolické šlechtice a intelektuály.
Válečné období však přineslo ztráty a migraci; emigace zasáhla i jezuitisty. Pobělohorská realita přinesla určité reformy a nastolení Obnoveného zřízení zemského (1627-1628), které posílilo katolickou dominanci a germanizaci jazyků. Jezuité pokračovali ve své misi, avšak postihy a vyhoštění ovlivnily jejich působení v 18. století.
V kontextu Vestfálského míru (1648) se české země definitivně přiblížily k absolutistické monarchii, avšak jezuité zůstali významnou součástí katolické kultury a vzdělání v regionech. Moderní historiografie zdůrazňuje, že doba protireformační nebyla jen temnem, ale s sebou přinesla kulturní rozvoj baroka a trvalý vliv jezuitů na edukaci a společenský život.
