Judaismus Žid. náboženství (hebr. jahadut); spolu s křesťanstvím a islámem patří ke světově rozšířeným monoteistickým soustavám, jež spojuje nejen víra v jediného Boha, ale také sdílená tradice hebr. bible (Tenach).
Přes vnitřní rozrůzněnost j. zůstává důraz na posvátný bibl. text, zejména Tóru, nejvýzn. svorníku žid. náb. identity, formované v průběhu dějin biblicky zakotveným vzorcem exilu a návratu. Oproti křesťanství, které klade zvláštní důraz na pravověrnost (ortodoxie), se j. - podobně jako islám - opírá především o náb. právo a dodržování jeho příkazů (micva).
Identita j. je budována na příslušnosti k lidu Izraele, který byl Bohem vyvolen a uzavřel s ním smlouvu, na jejímž základě se mu dostalo božích zaslíbení a současně povinnosti dodržovat boží zákon. Důraz na příslušnost k žid. pospolitosti, díky kterému j. nikdy zásadně neprolomil svoji etnickou uzavřenost, vedl k tomu, že se v j. v podstatě nerozlišuje mezi náb. 1. Staroizr. náboženství.
Počátky žid. náboženství jsou spojeny s hebr. kmeny, které přibližně od pol. 2. tis. př.n.l. postupně pronikaly podél Eufratu do Kanaánu. V bibli odrážejí toto nejstarší období příběhy patriarchů Abraháma, Izáka a Jákoba a další tradice spojené s „domem Josefovým“ ve stř. části Kanaánu, z něhož pocházel i Jozue, vůdce Hebrejců při osidlování země a zakl. kmenového svazu Izrael.
Tato skupina zřejmě propojila pův. typ kmenového božstva uctívaného jako bůh předků (Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův) s lokálními manifestacemi nejvyššího kanaánského boha Ela, jehož jméno posléze převzala v bibl. podobě Elohim (čes. Bůh).
Druhé krystalizační jádro tvořila část již. kmenů, které - snad již s vpádem Hyksósů (kol. 1650-1540 př.n.l.) nebo později - pronikaly do Egypta a kol. 1250 př.n.l. podle tradičního podání Egypt pod vedením Mojžíše opustily a vydaly se do Kanaánu, kam přinesly kult nového boha jménem Jahve (čes. Hospodin), jenž starší představy absorboval a převládl jako Bůh Izraele.
Rozdílné kořeny obou celků se projevovaly i v rozporech pozdějšího království, které kol. roku 1000 př.n.l. stabilizoval David a jež se již po smrti jeho syna Šalomouna rozpadlo na sev. Izraelské království a již. Judské království. Zatímco Izr. království s centrem v Samaří zaniklo pod asyrským tlakem již 722/721 př.n.l., Judské království ovládané davidovskou dynastií v Jeruzalémě trvalo až do 587/586 př.n.l., kdy je vyvrátila vojska Nabukadnezara II.
Rozboření Šalomounova chrámu a rozsáhlé deportace do Babylónie přivodily zásadní proměny náb. 2. Raný judaismus. Židé, tj. někdejší obyvatelé Judska, byli poprvé v masovém měřítku nuceni žít v diaspoře. Přerušení chrámové bohoslužby vyvolalo potřebu písemně fixovat do té doby převážně ústně tradované posvátné texty, jež se staly základem Tóry a dalších částí bible.
Nemožnost přinášení obětí v chrámu současně vedla ke vzniku nového typu bohoslužebných shromáždění vedených vzdělanými laiky a spojených s modlitbou, zpěvem a proslovem, jež se staly zárodkem pozdějších synagog. Tyto změny provázely v teol. rovině první monoteistické proklamace (Izajáš) a prolomení lokativního charakteru izr. Boha (Ezechiel), ale také důraz na rituální odlišení od babylónského okolí (obřízka, šabat).
Po návratu z babilónského exilu (538 př.n.l.), povoleného per. králem Kýrem II., byl tento rys náb. výlučnosti dále posilován díky zákonické rigoróznosti navrátilců (Ezdráš, Nehemjáš), jež se projevila již při obnově jeruzalémského chrámu Zerubábelem, za níž již byli Samaritáni z rámce j. vylouzeni.
Hist. zkušenost exilu a neexistence království se odrazily také v novém pojetí spásy, jež začala být na rozdíl od předchozích zaslíbení vztahována ke kosmickému přelomu dvou věků (eschatologie) a příchodu mesiáše z Davidova rodu.
Proces helenizace, iniciovaný koncem 4. stol. př.n.l. výboji Alexandra Makedonského, vnesl do j. universálnější rozměr vrcholící snahami o propojení žid. učenosti s helénistickou filosofií (Filón Alexandrijský), avšak současně vyvolal kritickou odezvu, jež vyvrcholila povstáním Makabejských (168-164 př.n.l.) proti syrské helenizované dynastii Seleukovců (Antiochos IV. Epifanés).
Za vlády Hasmoneovců, kteří z makabejských válek vzešli jako nová žid. dynastie, vznikala v j. četná hnutí (saducejové, farizejové, esejci), jejichž diferenciace pokračovala i za řím. nadvlády, nastolené v Palestině 63 př.n.l. Tragický pád Jeruzaléma a zničení jeruzalémského chrámu 70 n.l., jako důsledek neúspěšné protiřím. války vedené zélóty, vynesl do popředí hnutí farizejů, kteří díky své vazbě na synagogální prostředí a rozvíjení výkladové tradice Tóry nabízeli další náb. perspektivu i bez existence chrámového kultu a početného kněžstva.
Po pádu Jeruzaléma bylo centrum žid. vzdělanosti přeneseno do Javne, kde byl koncem 1. stol. ustaven palestinský kánon bible. Ústní komentáře k zákonným ustanovením Tóry (halacha) a zčásti i k jejím výpravným pasážím (agada) byly počátkem 3. stol. Jehudou ha-Nasim utříděny a sebrány v Mišně. Z jejího dalšího výkladu, rozvíjeného vedle zvolna upadajících středisek v Galileji, také v Babylónii, postupně krystalizovaly dva soubory zvané gemara, jejichž spojením s Mišnou vznikl Talmud v jeruzalémské (5. stol.) a babylónské verzi (6. stol.).
Pro další vývoj j. 3. Středověký judaismus. Babylónská centra žid. vzdělanosti, konfrontovaná od 8. stol. s islám. kulturou, si udržela dominantní postavení až do 10. stol. (Sa’adja Ga’on), kdy se v návaznosti na muslim. expanzi přesunula na Iberský poloostrov. Relativní tolerance ze strany muslimů umožnila tamějším Židům (Sefardům) rozvinout babylónské dědictví především v oblasti liturg. poezie, halachického studia a náb. filosofie. Vrcholným představitelem tohoto „zlatého věku“ žid. vzdělanosti 11.-12. stol. byl Maimonides, který proslul zejména svébytnou recepcí aristotelismu a systematickým shrnutím žid. věrouky (Třináct článků víry).
Židé, usídlení od raného středověku v křesťanském prostředí Německa a Francie (Aškenazové), byli vystaveni podstatně tvrdším podmínkám kulturní segregace (ghetto), a soustředili se proto na integrační sílu talmudických studií, v nichž vynikl zvláště Raši a jeho následovníci (tosafisté). Ve 12.-13. stol. se v něm. obcích rozvinulo hnutí vroucí zbožnosti (chasidej Aškenaz), které na rozdíl od sefardských Židů odmítalo fil. spekulaci. Vedle talmudických studií a náb. filosofie tvořila třetí nejvýzn. proud středověkého j. mystika (kabala), jež se na starověkých základech zformovala ve 12. stol. na jihu Francie, odkud během 13. stol. přešla do Španělska (kniha Zohar).
Zatímco aškenázští Židé se pod tlakem vzrůstajících represí přesouvali od 14. stol. stále více na východ - do Polska a Pobaltí, kde v 16. stol. získali jistou autonomii (Rada čtyř zemí), sefardští Židé byli po dokončení kř. rekonquisty vyhnáni ze Španělska (1492) i Portugalska (1497) a rozptýlili se zejm. ve Středomoří. V palestinském Safedu vytvořili v 16. stol. význ. centrum halachických studií (Josef Karo) a kabaly (Moše Cordovero, Jicchak Luria). Zvláště luriánská kabala posléze inspirovala mesianistickou vlnu, která v 17. stol. zasáhla především území Osmanské říše (Šabtaj Cvi) a v průběhu 18. stol. se rozšířila i do vých. a stř. Evropy (Jaʹákov Frank). Kabala, prosycená lidovou magií, ovlivnila v 18. stol. také vznik východoevrop. 4. Novověký judaismus.
Zásadní význam pro další utváření judaismu mělo něm. osvícenství 18. století, jehož emancipační ideje se ve svébytném žid. přetavení (haskala) staly hl. faktorem diferenciace j. v průběhu 19. století. Nejblíže haskale stál reformní j. usilující o sblížení žid. bohoslužby s křesťanskou; vůči němu se z obavy před asimilací zformoval ortodoxní j., zatímco střední pozici zaujal konzervativní j. zdůrazňující tradiční hodnoty. V konfrontaci s narůstajícím antisemitismem vznikl koncem 19. století sionismus jako náb. zabarvená forma žid. nacionalismu usilujícího o založení samostatného žid. státu v Palestině.
Historie v České republice a v Čechách pokračuje od středověku po současnost. Návazně: odpočítání přítomnosti Židů v českých zemích, počátky komunit, osudy během druhé světové války a následný návrat po roce 1989.
Židé používají dva typy modlitebních knih „sidur“ a „machzor“. Jazykem modliteb je hebrejština, některé pasáže jsou aramejské. 1. 2. 3. část - vyjadřuje poznání, že je vše božím dílem. 4. část - je tichá osobní modlitba „Šemone esre“ - „Osmnácti požehnání“. Odpolední modlitba („mnicha“) je v porovnání s ranní modlitbou krátká. Její základ tvoří žal 145, následovaný modlitbou „Osmnácti požehnání“.
Šabat je pravidelný týdenní den odpočinku, který začíná v pátek před západem slunce a končí v sobotu večer po setmění. Začátek šabatu tradičně doprovází zapalování svíc, požehnání nad vínem zvané kiduš a společná večeře. Na stole bývají dva spletené chleby zvané chala, které připomínají dvojitou dávku many seslanou Izraelitům před dnem odpočinku. Podoba šabatu závisí na míře náboženské praxe. Ortodoxní Židé se vyhýbají činnostem, které náboženské právo označuje jako práci.
Nejvýznamnějším místem synagogy je svatostánek, aron ha-kodeš, v němž jsou uloženy svitky Tóry. Obrací se směrem k Jeruzalému a často jej zakrývá zdobená opona. Před svatostánkem nebo nad ním svítí věčné světlo ner tamid. 4. Tóra znamená učení či zákon a v užším smyslu označuje Pět knih Mojžíšových, základní a nejposvátnější část hebrejské Bible. Text se píše hebrejsky zvláštním inkoustem a každé písmeno musí mít správnou podobu.
Po zničení Jeruzalémského chrámu v roce 70 n.l. se hlavní duchovní a společenské centrum židovského života přesunulo ke školám, synagogám a rabínským akademiím. Ke sledování řádků slouží jad, ukazovátko zakončené drobnou ručičkou s nataženým ukazováčkem. Během roku se postupně přečte celá Tóra, rozdělená do týdenních oddílů. Studium ale nekončí u samotného čtení. Texty se vykládají, porovnávají a diskutují; různé názory rabínských učenců mohou stát vedle sebe.
Židovský rok je plný svátků, které spojují biblické příběhy, historickou paměť, přírodu a rodinný život. K nejvýznamnějším patří Roš ha-šana, Jom kipur, Pesach, Sukot a Chanuka. Pesach připomíná odchod Izraelitů z Egypta; Seder vypráví Hagada a jednotlivé pokrmy připomínají části příběhu. Chanuka připomíná znovuzasvěcení jeruzalémského Chrámu a zázrak oleje; po osm večerů se zapalují světla chanukije.
Židovské tradice doprovázejí člověka od narození až po smrt. Obřad brit mila se koná osmý den po narození chlapce. Bar micva a bat micva označují náboženskou dospělost. Svatba se odehrává pod baldachýnem chupa; podepisuje se ketuba a během obřadu zaznívá sedm požehnání; při něm se vypije druhý pohár a tradiční výkřik mazal tov doprovází radostné okamžiky. Pohřební zvyky jsou prosté a důraz kladen na dobročinnost.
Košer (kašrut) pravidla definují, co je vhodné k jídlu a jaké kombinace potravin jsou povoleny. Maso a mléko se nikdy nemají míchat v jednom pokrmu. Židovské hřbitovy se vyznačují tichým a pietním prostředím; návštěvníci kladou kamínky a muži si často zakrývají hlavu kipou. Významný vliv na kulturu měly židovské komunity v Čechách a na Moravě, jejichž dědictví zahrnuje synagogy, hřbitovy a další památky. Největší synagoga v Česku je Velká synagoga v Plzni; v Josefově v Praze je rozsáhlý soubor židovských památek a muzeí.
Židovské komunity v ČR dnes zahrnují devět samostatných obcí a několik desítek tisíc členů. Česká židovská kultura je živý svět svátků, rodinných setkání, modliteb, jídel, příběhů a obyčejů, které se liší podle země, rodinného původu i jednotlivých směrů judaismu. Evropské dny židovské kultury nabízejí příležitosti k objevování židovské historie a tradic, s letošním tématem lásky - ahava - v různých aspektech rodiny a komunity.
Současnost a významná místa
Nejstarší náhrobky na židovských hřbitovech bývají psány hebrejsky; od 19. století se objevují němčina a pak čeština. Symboly na náhrobcích mohou připomínat původ, jméno nebo postavení zemřelého. Žehnající ruce bývají spojovány s potomky kohenů; džbán nebo konvice s levity, lev může odkazovat ke jménům Cvi či Arje a jelen ke jménům Hirsch. Významná památková kontinuita a různorodost židovského kulturního dědictví je patrná i v rámci České republiky, kde se dochovaly stovky synagog, hřbitovů a dalších památek.
