Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je vstupem ke smrti a ke slávě, nebo přesněji: vstupem do Božího tajemství. Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně.“ Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení.
Boží služebník jako vzor poslušnosti a lásky
1. Boží služebník je zde líčen jako protiklad svého lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu: „Služebník“ je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: 1. je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, 2. zvěstuje to, co je mu řečeno i přes nepřátelství a utrpení, které si tím přivodí. V tom se podobá proroku Jeremiášovi, avšak zároveň jsou patrné i určité rozdíly mezi nimi: služebník Hospodinův nepropadá hořkosti a netouží po pomstě nad nepřáteli. Takový postoj vyrůstá z vědomí, že je mu Bůh blízko a že jej podporuje.
2. Tento hymnus ukazuje teologicky bohatý obraz Ježíšovy cesty sestoupení a povýšení. V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova „kenoze“, tj. „vyprázdnění se“ od nároků na pocty a slávu. Ježíš se „vyprázdnil“: stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se „zřekl“ svého jména, a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem. Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Utrpením a smrtí vyvrcholí Ježíšova pozemská pouť. Právě k těmto událostem Ježíš vědomě a dobrovolně směřoval. V nich se zviditelňuje ještě zřetelněji Ježíšova celoživotní vydanost Otci a lidem. Ježíš se vydává při poslední večeři učedníkům v podobě chleba a vína. Skrze své tělo a svou krev dává odpuštění hříchů, nový život.
3. Ježíš se vydává Otci, jeho vůli v Getsemanské zahradě. Toto pak nabývá konkrétnějších rysů při vydání veleradě, Pilátovi a lidu. Ten ho vydal k ukřižování. Na kříži se Ježíš až do krajnosti vydává Otci, který ho zdánlivě zcela vydal, opustil. Jeho smrt je pak smrtí „starého“: starého kultu, starého řádu přírody. Přibližně v Golgotě se odehrálo mnoho významných znamení - tma, roztržení opony, zemětřesení a vzkříšení některých svatých. Závěrečná věta připomíná, že Ježíš se vymyká zavedeným obrazům lidských hrdinů a že jeho cesta byla skutečnou cestou služebníka, který miluje a obětuje se pro druhé.
Vzkříšení a nový život skrze kalich utrpení
3. Komentář: Velikonoční vigilie nám předkládá velké Boží skutky, které byly učiněny pro spásu jednotlivců či celého národa. Vykoupení spočívá v tom, že Kristus vychází z hrobu a zjevuje se ženám a učedníkům jako první svědek. Ježíšová smrt a vzkříšení ukazují, že kříž není koncem, ale vstupem do nového života skrze Boží Moc. Přijetí utrpení v duchu Kristově otevírá cestu k doposud netušeným možnostem, a to nejen pro něj samotného, ale i pro věřící a celé společenství.
4. Komentář: Utrpení spojované s vírou není nahodilé. Pavlova mystika a apoštolská zkušenost ukazují, že utrpení má svůj smysl v prohloubení víry a v účasti na Kristově vykupitelském díle. Pavel hovoří o tom, že utrpení věřícího je sdílením Kristovy cesty, a to v tělesném, duševním i duchovním rozměru. Z toho vyplývá, že křesťanství, které nebere utrpení vážně, je podezřelé. Naopak skrze utrpení rosteme, rozumíme trpícímu Kristu a umožňujeme Boží spáse vstoupit do světa prostřednictvím našeho svědectví a našeho života.
Etické a duchovní důsledky pro současného věřícího
Jakub a Jan Zebedeovci si přáli pít Ježíšův kalich, a i když jim bylo slouženo, radikální význam kalichu utrpení zůstává: jde o osobně přijaté a Bohu odevzdané utrpení, které vede k proměně a k napodobování Krista. V Getsemanech i na kříži Ježíš ukazuje, že největší síla spočívá v Boží vůli a v důvěře, že Bůh má moc dát život - a že tato moc je láskou, která vytrvalým způsobem mění svět. Když Ježíš říká: „odejmi ode mne tento kalich,“ jde o hluboký vzorec vývoje víry: od lidské touhy po řešení po Boží vůli, která přináší skutečné ovoce spásy pro celé lidstvo.
Shrnutí duchovní linie a praktické impulzy pro čtenáře
Ježíš šel cestou utrpení a oběti s jasnou vizí: cesta kříže, prázdný hrob, a následné nebeské království. Utrpení má tři klíčové dimenze - tělesnou, duševní a duchovní - a všechny tři směřují k růstu ve víře, pochopení Kristova utrpení a zapojení do jeho vykupitelského díla. Naše utrpení může přinášet spásu, pokud do něj vložíme otevřenost Božímu slovu, ochotu následovat Krista a ochotu nechat se formovat Božím snem o lepším světě. A tak se z utrpení stává prostředek k tomu, aby se Boží láska a moc mohly rozšířit do světa skrze nás.
