V křesťanském starověku se církevní a liturgické služby, odlišné od svěcení jáhna, kněze a biskupa, proměňovaly region od regionu. Nalezneme tak dveřníky, hrobníky, exorcisty, překladatele, lektory, zpěváky, žalmisty, akolyty či podjáhny. Ale říkalo se jim jáhenky. Obsah: Služba lektora ve starověku | Služba akolyty ve starověku | Obnova služeb ve 20.
Služba lektora ve starověku
Schopnost správně číst, dobře vyslovovat a frázovat byla ve starověkém Římě považována za namáhavou práci. Pokud nečetli ze svých děl sami autoři, bývala tato práce svěřována vzdělaným otrokům nebo propuštěncům. Jsou známy též lektorky-ženy, které čítávaly zřejmě bohatým dámám. Čítávalo se v čítárnách, divadlech, lázních či soukromých domech, při veřejných nebo soukromých recitálech, často též při večeři. Lektor seděl stoličce a svitek, z něhož nahlas četl, držel v ruce, případně jej podpíral stojánkem. Texty bývaly zapsány tzv. scriptio continua, což znamená, že slova nebyla oddělována mezerami, čárkami nebo tečkami.
Kromě několika zmínek přímo v Písmu (Lk 4; Sk 13) nemáme žádné zprávy o tom, jak v Ježíšově době probíhalo shromáždění v synagoze. A každý, kdo mluví potichu, nebo krátce, kdo neodděluje slova, takže není rozumět jeho hlasu, takoví lidé by neměl číst knihu Tóry, aby [druhé] v tak důležité záležitosti neuvedli do omylu. (Pravidla kumránské komunity, př. n. [Terapeuté v sobotu] jdou na posvátná místa, která nazývají synagogami. Tam, v řadách podle věku, mladší před staršími, vzorně sedí, jak vyžaduje tato příležitost, a mají pozorné uši. Potom jeden vezme knihy a nahlas čte a druhý, který má zvláštní schopnosti, přistoupí a vysvětlí, co není pochopeno. (Filón Alexandrijský, 1. Tyto dvě ukázky pocházejí ze zvláštních odnoží židovství - z komunity tzv. Terapeutů žijících v Egyptské Alexandrii a z komunity v Kumránu u Mrtvého Moře. Zdá se, že u Terapeutů jedna osoba četla z Písma a jiná přečtený text vykládala. Kumránské svitky zase ukazují, že předčítat z Tóry nemohl každý.
Vedou se spory o tom, zda křesťané v bohoslužbě slova ve mši navázali spíše na synagogální shromáždění a četbu Tóry, nebo na obecně antický středomořský zvyk předčítat během hostiny. Lze předpokládat, že na shromážděních křesťanů četli lektoři, kteří konvertovali ke křesťanství: někdo vzdělaný z vyšší třídy nebo otrok některého člena obce. Následující citace od sv. Když tedy někdo čtení nevykonává správně a nedává nádechové pauzy tam, kam patří, pak nejenže při čtení nastanou nesrovnalosti, ale z úst mu bude vycházet rouhání. (Irenej z Lyonu, 2.)
Nejstarší spisy (včetně Nového zákona, viz např. Zj 1,3) používají pro funkci čtenáře příčestnou konstrukci: nikoli lektor, ale „ten, který předčítá“ (ὁ ἀναγινώσκων). To je důležité, protože to podle odborníků svědčí o tom, že se dosud nejednalo o trvalé oficiální ustanovené lektory ve smyslu pozdější církevní služby, ale prostě o úlohu, kterou zastal někdo vhodný. Zde je jeden příklad od sv. Justina z poloviny 2. V den, kterému se říká den Slunce, se všichni, ať přebývají ve městech nebo na venkově, shromažďují na jednom místě a čte se z pamětí apoštolů nebo ze spisů proroků, dokud je možno. Potom, když předčítající [τοῦ ἀναγινώσκοντος] skončí, pronese představený řeč, v níž napomíná a vybízí k napodobování všeho toho krásného. (Justin, 2.)
Zrod církevní služby lektora ve 2./3. Na počátku 2. století se situace změnila a na místo spojení „ten, který předčítá“, se ve starověkých textech začíná používat podstatné jméno: lektor (ἀναγνώστης). Služba lektora se stala trvalým oficiem, jak svědčí Tertuliánova kritika proměnlivých služeb u heretiků. Někdo je dnes biskupem, a zítra někým jiným; dnes jáhnem, zítra lektorem; dnes knězem, zítra laikem. (Tertulián, 2. / 3. Pokud je také přítomen lektor, [ἀναγνώστης], ať je přijat s kněžími, s úctou náležící prorokům. (Didascalia apostolorum, 3. Zrod nižšího svěcení lektora ve 3. Dále bylo odsouhlaseno […] aby lektoři nezdravili lid [liturgickým pozdravem]. (3. koncil v Kartágu, 4.)
Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal. Podali mu knihu proroka Izaiáše. Etiopská verze: Pokud jde o lektora, který má být vysvěcen, biskup mu má podat knihu a nemá na něj vkládat ruku. Arabská verze: Když je ustanovován lektor, biskup mu předloží knihu a neklade na něj ruku. Sahidská verze: Když bude ustanoven lektor, biskup mu má dá knihu apoštola a bude se nad ním modlit, ale nebude na nej pokládat ruku. (Apoštolská tradice, 3.)
Když je zvolen lektor, ať má ctnosti jáhna. Ať se na něj nevkládají předem ruce, ale ať mu biskup předá evangelium. (Kánony Hippolytovy, 4.) Nejstarší svědectví o liturgickém průběhu ustanovení či svěcení se podobají tomu, co čteme v Novém zákoně: lektorovi byla podána kniha, ze které má při bohoslužbě předčítat. Když je svěcen lektor, promluví o něm k lidu biskup a popíše jeho víru, život a povahu. Poté mu před zraky lidu předá knihu, z níž má číst, a řekne: Přijmi ji a buď přednašečem Božího slova. (4. koncil v Kartágu, 4.)
Ježíš tak předčítal a šířil slovo; historie ukazuje, že lektorské služby byly postupně formalizovány jako oficiální úkoly církve. Na Západě byla však až do 7.-8. století konzervována praxe pověření lektora bez plného svěcení. Ojedinělá zmínka o svěcení ženy-lektorky nacházíme v arabské verzi Kánonů apoštolů pocházející ze 6. století. Co se týče svěcení na jáhnky, podjáhnů a lektorky, již jsme se k tomuto bodu vyjádřili. (Apoštolská tradice, 3.)
Obnova služeb ve 20. století
Díky císaři Konstantinovi dostala církev svobodu a o církevní úřady začali usilovat také ti, kteří předtím rozvíjeli světskou kariéru. Biskup Osius řekl: Soudím, že je nezbytné pečlivě se zabývat tím, že když je navržen na biskupa někdo bohatý nebo advokát z náměstí či správce, aby nebyl svěcen dříve, než vykoná úlohu (munus) lektora a úřad (oficium) jáhna a kněze. A tak, pokud bude shledán vhodným, vystoupá po jednotlivých stupních na vrchol, jímž je úřad biskupa. (Koncil v Sardice, 4.) Na sklonku antiky se setkáváme s lektory, kteří svou službu vykonávali po desítky let, jednalo se tedy o lektory trvalé bez dalšího kariérního postupu. Dochovaly se náhrobní kameny lektorů zemřelých ve věku pěti let! Tento vývoj svědčí o postupném vyprázdnění služby lektora, jehož úlohu předčítat z Písma při eucharistii v římské liturgii později převzal podjáhen. Svěcení lektora dle pontifikálu ze 16. století. Slovo diaconos, jáhen, znamená v řečtině služebník, vyslanec nebo reprezentant. Při jáhenském svěcení vkládá ruce biskup sám, protože jáhen není svěcen ke kněžství, ale k službě biskupu, aby konal to, co sám biskup přikáže. (Apoštolská tradice, 3.)
Jakožto pomocníci a reprezentanti biskupa byli jáhni často vysíláni jako poslové či legáti. Poté, co představený vzdal díky a všechen lid mu přisvědčil, ti, které označujeme jako jáhny, podávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nimiž bylo proneseno díkůvzdání, a donesou je i nepřítomným. […] K nepřítomným jsou posláni jáhni. (Justin, 2.)
Nároky na svěcení a jejich význam v rámci kanonického práva prošly v průběhu času různými úpravami. Náplň podjáhna zněla doprovázet, sloužit - neboli konat akolytát. Ten, který doprovází, služebník, se řecky řekne akolyta, latinsky sequens. Podjáhenství a akolytát byly původně zřejmě totéž - praktická služba pomocníků, kteří přebírají různé úkoly jáhnů. Dvojí názvosloví dalo na Západě vzniknout dvěma rozdílným službám, ale na Východě služba jménem „akolyta“ nikdy neexistovala. (Apoštolská tradice, 3.)
Římská liturgie zůstala dlouho u starého způsobu pouhé pověření lektora a v souvislosti s podjáhenským svěcením a akolytátem se vyvíjely regionální rozdíly. Na Západě se rozvíjela pravidla pro svěcení a ustanovení: svěcení akolyty dle pontifikálu ze 13. století; svěcení lektora mohlo být zrušeno motu proprio Ministeria quaedam papeže Pavla VI. v roce 1972, čímž došlo k redefinici a zapojení laiků do některých služeb. Úkolem ustanoveného lektora je číst při liturgii z Písma, zastoupit jáhna či kantora, připravovat dočasné lektory, připravovat na přijetí svátostí. Úkolem akolyty je pomáhat jáhnovi a knězi, konat službu oltáře, rozdělovat eucharistii, vystavovat Nejsvětější svátost, vést ministranty. Do služby lektora biskup či ordinář ustanovuje předáním Písma; do služby akolyty předáním misky s hostiemi nebo kalicha s vínem. (Ministeria quaedam, Apoštolský list)
Základy práva a státu
tags: #kanony #cirkevniho #prava #vztahujici #se #ke