Protože v roce 1918 bylo vandalsky poškozeno vynikající umělecké dílo z ruky Jana Jiřího Bendla, které tvořilo důležitou dominantu a urbanistickou součást Staroměstského náměstí, vznikla debata o osudu sloupu i jeho symbolice. Svržení mariánského sloupu v roce 1918 zarmoutilo majoritu věřících v této zemi, pro které je Panna Maria Bohorodičkou, Matkou církve a prostřednicí k Bohu.
Není objektivní akceptovat jako jediný možný výklad našich dějin barokního období Palackého a Masarykovu koncepci, považující husitské hnutí za pokrokového hybatele našich dějin, a vše katolické za zpátečnické. Obnovený mariánský sloup nebude, jak se často nesprávně uvádí, replikou, nebude kopií, „napodobeninou“, ale rekonstrukcí, stejně jako sousoší sv. Františka Xaverského zničené při zřícení části Karlova mostu při povodni či řada téměř těžce poškozených soch, kterým vrací život um našich restaurátorů, například v severních Čechách.
Jako ideová protiváha mariánskému sloupu je často zdůrazňováno pietní místo, připomínající popravu účastníků stavovského povstání z řad panstva, nižší šlechty a měšťanů, hlásících se k různým nekatolickým konfesím, jeden z nich byl ale také katolík. Tuto popravu nelze chápat jinak než jako nepřiměřený akt odplaty bělohorských vítězů, proti kterému se stavěla ve své době i řada katolíků. Jsem ale vnitřně přesvědčen, že mariánský sloup prostě na Staroměstské náměstí patří, stejně jako pomník Mistra Jana Husa, památník na staroměstském popravišti, obnovený kalich na chrámu Panny Marie před Týnem či chrám sv. Mikuláše, v němž slouží Bohu Církev Československá husitská.
Historie kaple v Praze a na Starém Městě odráží proměny české společnosti. Zrození kaple je spojeno se jménem věhlasného mistra Petra Parléře, který jí vdechl majestátnost i křehkost. Od roku 1381, kdy byla poprvé vysvěcena, se stala duchovním centrem radnice. Její gotická okna, štíhlá věž s křížem a průčelí zdobené kamennými znaky a sochami již od 14. století svědčí o dlouhé kontinuitě sakrálního a veřejného prostoru.
Historie kaple zrcadlí osudy celého národa. Zažila pustošení během husitských válek i ponižující období za vlády Josefa II., kdy byla odsvěcena a proměněna ve skladiště. Svůj nejdůstojnější lesk získala zpět v 19. století, kdy ji mistrně zrekonstruoval Josef Mocker. Nejtěžší zkoušku přineslo Pražské povstání v květnu 1945. Nacistické ostřelování proměnilo radnici v trosky, arkýř kaple byl pobořen a interiér zcela vypálen. Trvalo dlouhá desetiletí, než se podařilo tyto rány zacelit.
Kaple Panny Marie ve Staroměstské radnici není jen architektonickým skvostem, ale živoucím svědkem českých dějin. Spolu s obdobnou kaplí v Karolinu představuje naprostý unikát vrcholné gotiky a patří k nejcennějším stavitelským památkám u nás. Její gotická okna, štíhlá věž s křížem a průčelí zdobené kamennými znaky a sochami, od 14. století doprovázejí město ve své duchovní i společenské rovině.
Ve Starém Městě se dnes znovu připomíná tradiční kontinuita chrámové i veřejné sféry. Nová kaplička v Čečelicích, inspirovaná historickou funkcí kaplí v krajině, slouží jako orientační bod a duchovní zřídlo pro poutě i klidné zastavení. Kaple Na Pískách v Čečelicích byla obnovena a její design odráží tradiční venkovské kapličky, které zároveň odkazují na staré rozcestníky. Stavba kombinuje cihly z rozebraných místních domů, bíle omítné stěny a střechu krytou pískovcem, klenba je vytvarována netradičním způsobem ze sklolaminátu a kovových plátků, čímž vzniká moderní, ale citlivá rekonstrukční interpretace minulosti.
Kaple Panny Marie ve Staroměstské radnici zůstává po staletí průsečíkem historie, architektury a víry. Zatímco některé interpretace vyzdvihují téma protireformačních prvků v ikonografii kaplí, jiní vidí ve sloupu i kapli symboly odolnosti a vyrovnání různých konfesí v časech změn. Kaple tak nadále reprezentuje nejen sakrální prostor, ale i důležitý kulturní a historický milník, který propojuje minulost s přítomností.
