Narodil se 1. března 1959 v Ústí nad Labem.
Všichni to řeknou, že Vladimír Valeš patřil mezi tzv. máničky, scházeli se v hospodách, nosili zelené bundy a plátěné kabely.
Ale jeho mládí nebylo jen o koncertních šálcích a ulicích měst; maminka Angelina, rozená Babajevová, pocházela z Ázerbájdžánu.
S tatínkem se setkala v Moskvě na univerzitě, kde pracovala v bufetu.
On studoval historii.
Po rozvodu rodičů Vladimír vyrůstal se starším bratrem a maminkou.
Tatínek odešel do Terezína, kde pracoval jako historik v Malé pevnosti.
„Jako děti jsme tam s bráchou často jezdili a jako blbci běhali po pevnosti, která je plná bolesti a hrůzy,“ vzpomíná Vladimír.
Maminka byla volnomyšlenkářka, pohybovala se ve společnosti teplických intelektuálů.
V šedesátých letech se u nich v bytě scházeli umělci a Vladimír si pamatoval, že „všichni měli dlouhé vlasy a plnovous“.
Protože si maminka dodělávala vzdělání až v Brně, dávala syny hlídat ke svým známým.
„Čtrnáct dní jsem bydlel u nějakého sochaře, brácha bydlel čtrnáct dní u nějakého malíře.“
Matčin názor na tehdejší režim ovlivnilo dětství v Rusku.
„Rok 1968 byl pro naši rodinu obrovský problém, protože jsme pořád byli vnímáni jako rodina ‚té Rusky‘,“ vzpomíná pamětník.
Veřejné mínění se obrátilo proti nám, dodává.
Následující den po vpádu vojsk ho jako dítě Rusky chtěli vyhodit z obchodu a nikdo s ním nechtěl sedět v lavici.
Nálada v Teplicích byla protibolševická a sirény a klaksony aut zněly každý den ve 12 hodin.
Poté, co se rozneslo, že maminka nesouhlasí s vpádem, situace se obrátila.
Valeš navštěvoval výtvarný kroužek a po základní škole chtěl pokračovat na grafické škole, což nevyšlo; nastoupil na stavební průmyslovku v Kadani.
Na internátu bydleli i kluci ze Žatce, se kterými brzy poznal.
Po vyloučení se rozhodl zpřetrhat pouta i s rodinou.
„V létě roku 1977 se ze mě stal utečenec z domova.“
Někdy spával u Fašouna a jindy v kočárkárně, prosvištěl „milión“ zážitků mládí.
Na Chodské slavnosti chtěli hrát bigbít a vlak z Domažlic byl plný mániček.
Ve Vlachi nashromážděné zážitky kulminovaly v Domažlicích, kde policie nechtěla pustit do města.
Vraceli se do Žatce, odvážně a za dramatických průběhů.
Ve Žatci se mu podařilo uniknout a odpoledne se vrátil domů do Teplic.
Po škole krátce pracoval u Báňských staveb, pak ho čekaly dva roky na vojně, na které nevzpomíná rád.
Po návratu obnovil stará přátelství; všechny teplické máničky se tehdy scházely v hospodě Vyšehrad, zvané též Věšák.
Byla to kontrolovaná hospoda.
Ta hospoda byla „Červená karkulka“ - podle názvu na jedné zdejší mítince se říkalo, že donáší.
Rodiče se rozhodli Vladimíra osamostatnit a ten se nastěhoval do bytu, který dostal dědeček.
„Tak jsem rok a půl bydlel v Litvínově v posledním třináctém patře obrovského paneláku, kde se nad mým bytem skvěla nápis Sláva KSČ,“ vzpomíná Valeš.
Na dvoře byl výhledem i na hořící komíny; v té době se mu to příliš nelíbilo.
Většinu času trávil v práci u Báňských staveb anebo s kamarády na akcích, kde potkával další máničky.
V roce 1984 opustil teplickou kulturu a přestěhoval se do Žatce.
Když roku 1987 přišel povolávací rozkaz, nebyl ochotný jít; dopis roztrhal a řekl, že nikam nepojede.
Do jeho kanceláře volali z vojenské správy v Lounech.
„Nějaký major byl hrozně komisní a řekl mi, že mám být tři dny v Lounech v kasárnách a 48 hodin na to, abych tam nastoupil.“
Ale Valeš odpověděl: „Ne, nikam nejdu.“
Vojáci ho nakonec nechytili a žádný postih za neúčast na cvičení mu nehrozil.
Koncerty zakázaných kapel se většinou konaly ve vesnických kulturních domech a navíc díky vyjednavačům přinášely velkou tržbu.
Policie se zajímala o komunikaci mezi máničkami; komunikace bez telefonů, mobily a internetu se dávala jen „nad rámec“.
Jednou se kvůli koncertu ve Staňkovicích dostal Valeš k soudu; musel řešit „černé jízdy“ při převozu nástrojů.
Ve Staňkovicích naložili nástroje a v Žatci si zapsali jízdu jako „Žatec-Staňkovice“; při kontrole však policie zjistila, že jde o černou jízdu a byl vyšetřován u okresního soudu v Lounech.
„Dostal jsem nějaký měsíců, soudkyni jsem nerozuměl.“
Koncerty se konaly i na výstavách Země živitelka a Zahrada Čech; doživotní vzpomínky na ně zůstávají.
Do Dočesné v Žatci jezdili máničky každoročně a zábava bývala vulkanická a zážitková.
Někdy VB vyháněla skupinky nebo je vozila do lesů, a někdy je museli vracet stopem.
V Nové Vísce u Šimaka se setkávali s lidmi, kteří k nim často mělili diskuse a výměnu názorů, jako když se mládí setkávalo s kulturou.
Ve čtyřicátých letech si je VB zapisovala občanky a vyšetřovala jejich činnost.
Na konci osmdesátých let za něj Státní bezpečnost vedla spis; podezření z promítání filmu Vlasy však nebylo potvrzeno.
„To se mě docela dotklo,“ vzpomíná Valeš, když v době sametové revoluce začal shromažďovat informace o dění v Praze.
19. listopadu 1989 vyrazil do Prahy a získal dokumenty, které chtěl šířit v Žatci.
„A teď jsem si říkal: Co já udělám s těmi papíry?“
„A vysoukal jsem si kalhoty a omotal si ty papíry kolem lýtek a zastrčil si to do ponožek.“
Po návratu do Žatce byl svědkem zrodu Občanského fóra a následně Kulturního fóra při OF.
Setkání s Zdeňkem Svěrákem, promítačka i omluvná slova učitelky z kina Moskva ukázaly, že změny jsou na dosah.
„Činnost Kulturního fóra nespěla k žádným výsledkům.“
Valeš spolu s přáteli z Žatce založil Kulturní fórum při OF a později přišel nápad natřít tank, který připomínal Rudou armádu, upřímně růžovou.
Tank byl natřen do růžova a vzbudil pozornost širokého okolí; navázání na historické symboly probíhalo s humorem a kritikou režimu.
Po změně režimu se nadále věnoval kultuře, zejména divadlu, a zapojil se do regionálního chmelařství.
Podílel se na vzniku Chrámu chmele a piva a na záchraně chmelařských domů v Žatci.
Stal se ředitelem Chmelařského muzea v Žatci a vedl zápis chmelařské krajiny a města Žatce do UNESCO.
Sejmutím roku 2023 byl Žatec zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
V roce 2023 žil Vladimír Valeš v Žatci.
