Pražské arcibiskupství letos slaví 665. výročí založení. Psal se 30. duben roku 1344 a papež Kliment VI. povýšil na žádost Karla IV. pražské biskupství na arcibiskupství a Prahu na církevní metropoli. Pražské biskupství, založené roku 973, bylo podřízeno Arcibiskupství mohučskému. To mimo jiné znamenalo, že český stát nebyl z mezinárodního hlediska brán za plnoprávné království. “To, že Čechy dostaly pouze biskupství, to je záležitost daleko širších evropských souvislostí.”
Čechy už v podstatě byly christianizovaným územím. Mohučský arcibiskup byl Karlovým protivníkem. “Arcibiskupství podpořilo samostatnost a svébytnost státu.” Šlo o to, že pražské arcibiskupství ke 30. Arnošt z Pardubic se stal prvním arcibiskupem. Podle profesorky Hledíkové byl na svou dobu mimořádně vzdělaný a mimořádně schopný. “Byl to současně základ toho, že se Čechy staly v tu dobu skutečnou evropskou velmocí.”
Nechci to dávat za zásluhy pouze Arnoštovi z Pardubic, to byla věc Karla IV. Arnošt z Pardubic v den své intronizace položil základní kámen nového metropolitního chrámu sv.. Měla-li se Praha stát sídlem budoucího římského císaře, což byl Karel IV., a sídlem metropolity, tak mu nemohla stačit Spytihněvská bazilika na Pražském hradě. Není českou sebechválou říci, že vztah mezi duchovní a světskou mocí dával naší metropoli výjimečné postavení mezi městy “nové Evropy.”
Projevovalo se to v uspořádání města, nikoliv jen urbanistickém, ale na základě kumulace celospolečensky výjimečných institucí, které zde sídlily. Jde o propojení panovnického sídla, sídla metropolity a univerzity v nepříliš velkém, jasně vymezeném prostoru. Samo místní prolnutí rezidenčního panovnického hradu s katedrálou a sídlem biskupa není ve středovýchodní Evropě výjimečnou záležitostí. V Praze i jinde v prostoru navazovalo toto prolnutí na vznik státního útvaru a jeho biskupství, kde se obě instituce vzájemně potřebovaly. Stejná situace byla třeba v Krakově nebo Míšni. Stavební blízkost pražského hradu a katedrály vyjadřovala tuto oboustrannou podporu a závislost.
Obráceně, tam, kde biskupství bylo starší než stát nebo významnější, převážily objekty biskupství nad státními i ve stavebním uspořádání (např. Vratislav). Již takové povrchní pozorování naznačuje pro Prahu úzkou vazbu biskupství a knížectví od samého počátku jejich existence. Naplno však výjimečnost pražské situace začíná před polovinou 14. století, kdy tři dosavadní komponenty (panovník - biskup - město) mění svou kvalitu: z biskupství se stává arcibiskupství, z krále císař, a k Praze se přidává velké Nové Město.
Začíná stavba nové gotické katedrály a původní románská bazilika ustupuje. Metropolita sice nesídlí v hradním okrsku, jeho rezidence je na Malé Straně, ale Hrad zůstává místem setkání kapituly a centrem církevních slavností. Arcibiskup je stále přítomen jako koncepční rádce krále a často bývá jeho zástupcem. Vzájemná provázanost duchovní a světské moci se nadále projevuje ve velkolepé podobě, než tomu bylo dříve, a nová katedrála je centrem a dominantu Hradu. Vedle uznávaných skutečností se projevuje i poskytováním hospodářského zázemí pro osoby Karlova okolí: kanonikáty a další místa při katedrále i v ostatních kostelech zajičují důchody duchovních služeb. To bylo cílem obou stran, a proto se obě strany podílely na zabezpečení společného dobra.
Celá tato výjimečná kvalita spolupráce ale nepřežila spojení císařské a české královské hodnosti v rukou českého panovníka. Od osmdesátých let se změnila v konfliktní vztahy na nejvyšší rovině krále a arcibiskupa a odtud i nižších činitelů a změnil se i celý systém služby papežskými provizemi udělovaných beneficií. Začal být využíván v politickém zájmu bez zacílení k obecému dobru a proto se rychle stal terčem kritických útoků.
K výjimečnosti Prahy patří od poloviny 14. století ještě další instituce - univerzita. Založená králem se souhlasem papeže, zajištěná svým kancléřem - arcibiskupem, byla institucí, jejímž prostřednictvím duchovní moc realizovala službu obecnému kulturnímu a sociálnímu povznesení celé společnosti. Propojení univerzity a arcibiskupství nemělo jen formu vztahu arcibiskup = kancléř univerzity; šlo o propojení kancléřství vysokého učení s nejvyšším církevním představitelem místa. Zvláštní význam měl také častý personální prolnutí profesorských míst a klíčových míst ve správě diecéze. Dva příklady: Štěpán z Uherčic (z Roudnice) byl prvním českým profesorem právnické fakulty a současně generálním vikářem arcibiskupa Arnošta; Mikuláš Puchník byl rovněž generálním vikářem Jana z Jenštejna a pražským oficiálem. Oba byli literárně činní a do spisů vtělovali zkušenosti z obou pólů činnosti. Takto se zvyšovala vzdělanostní úroveň a povědomí, čemu má vzdělanost sloužit.
Konkrétně synodální činnost potvrzuje propojení univerzity a arcidiecéze: provinciální a diecézní synody ve 14. století bývaly mimořádně časté. Obvykle byl kazatelem místní generální vikář, ale v Praze se vyskytl odchylný úzus, který naznačuje větší otevřenost vůči vzdělanému světu. Tato otevřenost ukazuje i důvěru hierarchy vůči laické společnosti, což bylo mimořádné v kontextu doby.
Historie se však neopakuje a v Praze se v 14. a 15. století projevila jedinečná kombinace panovnické moci, arcibiskupství a města. Konfesijní rozdělení země, sedisvakance a živoření univerzity změnily tradiční vzájemné vztahy. S prvním nástupem husitského hnutí se církevní správa v Čechách rozpadla na několik větví a rekatolizace byla po třiceti letech 17. století posílená. V 16. století začala německá reformace, která rozřezala jednoty v zemi a vedla k paradoxní situaci, kdy arcibiskup mohl svědit i kališnické kněze až do roku 1567, než se správa omezila na katolickou církev.
Současně s tím byl obnoven vliv státu v církevních záležitostech. Ferdinand II. Štýrský prosazoval rekatolizaci a díky jezuitům znovu posílil pravomoci arcibiskupa nad katolickou církví, i když kališnické farové zůstaly mimo jeho kontrolu. Zároveň došlo k obnově arcibiskupství a ke vzniku nových diecézí v zemi. Litomyšlské diecéze vznikla 30. dubna 1344 spolu s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství, avšak husitské války ji zcela zničily a zanikla. Později byla Litomyšl znovu obnovena jen jako titulární diecéze.
V roce 1609 byl vydán Rudolfův majestát, jenž zaručil náboženskou svobodu pro nekatolíky. Katolická církev musela čelit ekonomickým problémům a reorganizovat správu, včetně vytvoření konzistoře a dalších orgánů. V 17. století došlo k další centralizaci a vznikla jednota bratrská a reformace, které ovlivnily správu. Nakonec v roce 1664 vznikla hradecká diecéze, a Litoměřická diecéze vznikla v roce 1655, přičemž některé oblasti zůstaly pod starší arcidiecézí.
Litomyšlské biskupství, jehož hlavní kapitula pocházela z dávné tradice, bylo zvláštní kapitolou - 30. dubna 1344 se stal titul prvního pražského arcibiskupa Arnošt z Pardubic, jehož kariéra zahrnovala studia na italských univerzitách v Bologni a Padově a který převzal pallium od papeže až později. Po intronizaci 21. listopadu 1344 byl položen základní kámen nové gotické katedrály, což symbolizovalo status Prahy jako sídla arcibiskupa a budoucího římského císaře. Arcibiskupský palác byl tehdy na Malé Straně a do dnešních dnů z něj zůstal jen jeden gotický věž.
V obou případech šlo o součást širšího snažení o oslabení moci Mohuče a posílení středoevropské politicko-náboženské stability. Založení arcibiskupství v Praze a Litomyšle se stalo klíčovým momentem pro vývoj státního a církevního systému v českých zemích a mělo významný dopad na mezinárodní postavení Čech v Evropě.
- Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344 a zrušení závislosti na Mohuči.
- Vytvoření litomyšlské diecéze a její krátké trvání během husitských válek.
- Rozvoj univerzity a její význam pro spojení církevní a světské moci.
- Reformace 16. století a změny v kompetencích arcibiskupa a konzistoře.
- Obnova církevní správy po 17. století a vznik nových diecézí.
Klíčové okamžiky a jejich dopady
V roce 1344 papež Kliment VI. vydal bula Ex supernae providentia maiestatis, kterou povýšil pražské biskupství na arcibiskupství a zřídil litomyšlskou diecézi. Tím pražská metropole získala vyšší status a Litomyšl byla naopak novou diecéí, jež se později ztratila v husitských válkách. Postupně vznikl generální vikář a další úřady, které zajišťovaly chod arcidiecéze.
Literárně i historicky významný byl důraz na propojení univerzity s arcibiskupstvím, což vedlo ke zvýšení vzdělanostní úrovně a k uvědomění si, že vzdělanost má sloužit obecnému dobru země. S rozvojem architektury a výstavby bylo Praha popisováno jako druhý Řím, s množstvím nových kostelů a klášterů a s centrem pro vzdělání, kulturu a církevní správu.
Po husitských válkách došlo k rekatolizaci říše a k posílení arcibiskupství pod římskou kontrolou, s postupným omezením pravomocí kališnické církve a obnovením katolické správy. Vznikne pak soustava diecézí a nových biskupství, z nichž Litoměřice a Hradec Králové dostaly status diecéze během 17. století.
Celá problematika ukazuje, jak politické aspirace Karla IV. a střet o moc s Mohučí formovaly krystalické jádro české státnosti: církevní správa, univerzita, a královská moc udržovaly společný cíl - posílení země v rámci evropského kontextu.
tags: #kde #nebylo #biskupstvi #ani #arsibiskupstvi