Pro vedoucího chval. Co tato slova znamenají, nelze s jistotou určit. Stv. překlady jim přikládají různé významy: „Pro tajnosti (/ o tajnostech) syna“ (tak LXX a Vul) či „pro smrt syna“ (Pš); starověcí vykladači spojovali slova al a múth ve slovo alamóth (dětství / mládí). Tento žalm patří dohromady s následujícím Ž 10. Jedná se o jakýsi alfabetický dvojžalm. První v. Ž 9 je nadpisek; v. Ž 9,2 začíná prvním písmenem h. abecedy, v. Ž 9,4 druhým atd. Tedy vždy dva v. náleží jednomu písmenu h. abecedy. Ž 9 končí písmenem kaf (v. 20); Ž 10 začíná v prvním v. písmenem lámed. Některá písmena jsou ovšem vynechána - je použito celkem 18 z 22 písmen (chybí d, m, s a c). Struktura žalmu je tedy dosti rafinovaná.
David je rozhodnut se plně vložit do vyjádření chvály Bohu. Tehdy toužíme Boha za Jeho pomoc chválit a hovořit o ní, tehdy Jej chválíme nejvíce „celým srdcem“. Jde o hebrejské Eljon. Eljon se vyskytuje častěji (kolem třiceti výskytů, např. Melchisedech, kněz Boha Nejvyššího nebo Ž 91 „Kdo přebývá v úkrytu Nejvyššího (Eljon), spočine ve stínu Všemohoucího (Šaddaj).
Radovat se v Bohu - jak se to dělá? Jde o hlubokou vnitřní radost způsobenou Bohem samým. Opěvovat Boží jméno znamená nadšeně se o Bohu vyjadřovat. Ať už slovy, básní nebo písní. Ti najednou zmizeli - ještě před chvílí byli smrtelně nebezpeční a najednou byli obráceni zpět, upadli a byli pryč. Moje máma vyrůstala za války. V domě, kde bydleli, bylo i několik německých rodin. Některé byly „v pohodě“, některé byly obávané. Když se blížil konec války, jednoho dne tyto rodiny zmizely. Odjely v noci, nikdo nevěděl kdy a jak. Něco podobného zažili např. obyvatelé Samaří při obležení Aramejci ve 2Kr 7. Ležení obávaných nepřátel bylo najednou prázdné.
David se na trůn nikdy nedral - pokud na něm seděl, bylo to z Boží vůle. Bouřit se pro Božímu pomazanému je sebevražedné - napomenutí je to nejmenší, čeho se člověku (nebo celým národům) může dostat. Riskují i zničení a zapomenutí. Nepřátelé? h. sg. n.: Nepříteli, na věky skončila zkáza; $ t12 h. os. tj. nepřátel [srv. paralelismus ve v.Ž 9,6: jejich (tj. Existovaly mocné národy, které zmizely z povrchu země i z kolektivní paměti. Někdy může jejich osud souviset s jejich vztahem k Izraeli. Bůh vládne, a to nikterak pasivně nebo neurčitě - aktivně prosazuje své představy a lidi soudí podle jejich postoje k nim.
Boží soudy jsou neodvratné - souzeni budou všichni, nikdo se soudům nevyhne, nikdo jim neunikne. Lze se spolehnout na férovost Božích soudů. Hospodin zjednává právo bez ohledu na postavení - ti, kterým je ubližováno nebo křivděno, kteří jsou v obtížích, dostávají od Boha ochranu a azyl. Ti, kdo Hospodina znají, doufají v Jeho pomoc. Boha je třeba hledat - ale ti kdo jej opravdově hledají, jej vždy naleznou. Za to vše je logické a správné Boha chválit (např. Hlubokou chválu a vděčnost lze někdy lépe vyjádřit písněmi, než slovy. Bůh prolévání krve nenávidí a nikdy je nenechá „zapadnout“ bez trestu. Nikdy je nezamete pod koberec, nikdy nad ním nemávne rukou. Nikdo, kdo ubližuje, se Božímu trestu nevyhne.
14 Smiluj se nade mnou, Hospodine! Davidův text není „lineárně“ triumfální. Chvíle jistoty Boží pomoci a vítězství střídají okamžiky, kdy na něj doléhají. tj. Pokud člověk z takovýchto limitních situací vyvázne, je to jistě důvod ke sdílení radosti a k vděčné chvále. Z tohoto verše jistě vzniklo přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Ž 35,7-8 Vždyť na mě bezdůvodně nastražili jámu, bezdůvodně vykopali past pro mou duši. Ať na něj přijde zkáza, aniž to tuší. Ž 57,7 Nastražili síť mým krokům, což sklíčilo mou duši. Vykopali přede mnou jámu, padli do ní. V Ester Hamán připravil kůl pro Mordokaje a skončil na něm sám. V Danielovi nepřátelé uchystali jámu se lvy pro Daniela a nakonec do ní byli uvrženi sami.
- Hospodin se dal poznat, (vykonal soud:) Ničema se zapletl do díla svých rukou. Higgajón.
- Připravovat zlé plány, např. rozpoutat válku je riskantní podnik. Nepočítat v životě s Bohem je chyba - fatální chyba.
- Koncem pro takové lidi je totiž podsvětí. Nouze je nedostatek něčeho - a nemusí jít jen o nouzi hmotnou; Boha lze hledat i v duchovní potřebě.
V hebrejštině se kohortativ údajně nejčastěji vyskytuje v 1. osobě jednotného čísla a pozná se podle zvláštního zakončení. Vyjadřuje chtění, úmysl nebo rozhodnutí něco udělat. V češtině obdobu nemáme.
25. 4. Bible je podivuhodná kniha, které bohužel málo rozumíme. Hlavní důvod je ten, že ji v rozporu s tím, co sama říká, chápeme zevně, doslova a podle litery, a nikoliv vnitřně a v duchu. Zevní a doslovné chápání bible zabraňuje jejímu správnému vnitřnímu, duchovnímu pochopení. Autor ve svém sedmidílném pojednání "O bibli" shrnuje nejnovější historické poznatky o její době a hlavně odhaluje vnitřní duchovní smysl jejího učení, který je v ní utajen.
Vlastní dlouholetá praxe mystiky i jógy mu umožňuje v bibli rozpoznat zásady vnitřního náboženství, které je univerzální, tvoří základ všech pravých náboženství, a jehož praxe směřuje přímo ke zkušenosti Boha. Výroky o lásce, 3. Kdo miluje, činí totéž co Bůh: plní tedy Jeho vůli. Láskou, schopností lásky, vložil Bůh do nás sama sebe. Karma a bible, 6. Oficiální židovství ani současné křesťanství zákon karmy a znovuzrození neuznávají. Bible, Starý i Nový zákon však pojednávají jak o karmě, tak i o znovuzrození. Používají však samozřejmě svůj slovník a často mluví skrytě, aby rozuměl, jak se vícekrát opakuje, pouze ten "kdo má uši ke slyšení".
Mojžíš nás učil zákon karmické odplaty naprosto zjevně: jeho "zub za zub, krev za krev a život za život", je jasným vyjádřením toho, co nám naše špatné skutky přinesou. Bible i sám Ježíš nás opakovaně učí, co nás za naše špatné skutky čeká. Výroky: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, kdo mečem zachází i mečem schází", nejsou pouze moralisováním, ale jasným vyjádřením zákona příčiny a následku. Co může být jasnějšího, než Ježíšovo důrazné varování: "Neodejdeš odsud (z tohoto světa, z koloběhu znovuzrození), dokud nezaplatíš do posledního haléře!" Odpuštění hříchů, o kterém Ježíš i apoštolové tolik mluví, není nic jiného než odpuštění naší karmy, když v sobě obnovíme svůj původní stav před pádem z Boha. Milovat podle Ježíše sebe stejně jako druhé je opět vyjádřením platnosti tohoto zákona, v tomto případě jeho kladné stránky. Kdo činí dobro druhým, činí jej sám sobě.
Rozumný člověk se právem ptá, proč dobrotivý a současně všemocný Bůh trpí ve světě zlo páchané na nevinných. Odpověď: "Je to vůle boží", rozhodně nemůže vzbudit lásku a důvěru v Boha, který jednomu podle své vůle přidělí zdraví, moc a bohatství a druhému nemoce, utrpení a chudobu. Kde je pak jeho láska a spravedlnost? V čem pak máme takovému Bohu věřit, důvěřovat, a jak na něho můžeme spoléhat? Takový postoj v nás pěstuje obraz Boha, který je despotickým vládcem a nikoliv dobrotivým otcem nás všech. Takového vládce nelze ovšem milovat, ale můžeme se jej pouze bát a strachovat. Takový Bůh nás nepřitahuje a nevyvolává v nás lásku a potřebu jeho poznání a spojení s ním. Takového Boha lze jenom chlácholit otrockou podřízeností. Ani lidský nedokonalý otec by nečinně nepřihlížel, kdyby jeho dětem bylo ubližováno.
Kdysi dávno žil v jednom království velmi úspěšný a bohatý krejčí. Jmenoval se Oliver a chodili k němu všichni bohatí lidé z celého království. Jednoho dne se do království přistěhoval chudý Jan. Byl také krejčí a rozhodl se, že zkusí své štěstí právě zde. Protože byl ale chudý, neměl peníze, za které by si mohl nakoupit látky a zaplatit nějaký prostor, kde by mohl mít svůj obchod. Další den se rozhodl, že si vezme rybářský prut a půjde přemýšlet k vodě. Jak tam tak seděl a přemýšlel, najednou ho z jeho myšlenek vytrhlo hlasité šplouchání a křik nedaleko břehu. Rozběhl se proto k místu, odkud hluk vycházel a uviděl tam malého chlapce, který se topil ve vodě. Bez váhání do vody skočil. Zachráněný hoch Janovi prozradil, že je královský syn. Šel, stejně jako Jan, chytat ryby a když stál na břehu, uklouzla mu noha a spadl do vody. Jan doprovodil hocha ke králi, kterému chlapec celou událost vyprávěl. Král se Janovi nabídl, že odměnou za záchranu jeho chlapce mu splní přání. Hned ráno sluha opravdu přijel a zavezl Jana na místo kde bude jeho nový obchod a předal mu i nakoupené látky a vše, co Jan potřeboval. Jan byl králi za jeho laskavost nesmírně vděčný a vzkázal mu přes sluhu, že mu ušije ty nejlepší šaty, jaké dovede. A tak taky Jan udělal. Když se král do těchto nádherných šatů oblékl, mohl na sobě oči nechat. Nechal proto Janovi vystrojit velikou slavnost a pozval na ni všechny významné a bohaté lidi z království. Tak se stalo, že byl Jan zanedlouho známější víc, než bohatý krejčí Oliver. A protože byl i levnější a šikovnější, brzy začal Oliverovi přebírat zákazníky. To krejčího Olivera pořádně naštvalo a rozhodl se Jana zbavit. Zjistil, že Jan chodí rád rybařit a napadlo ho, že by na cestě, kudy Jan chodí, mohl vykopat hlubokou díru, kterou zakryje větvemi a listím a až tudy bude nic netušící Jan procházet, spadne do ní a zabije se. Jak si to krejčí naplánoval, tak také udělal. Schoval se do křoví poblíž díry a čekal. Za chvíli tudy opravdu procházel Jan a krejčí už si v křoví mnul ruce. Jenže Jan prošel těsně kolem díry a kráčel dál. Schovaný Oliver vzteky prskal a rozčiloval se a hned jak byl Jan z dohledu, šel se na svojí past podívat. Jak tam tak přešlapoval a přemýšlel, hnula se mu hlína pod nohama a zlomyslný krejčí spadl do své pasti.
Moji nejoblíbenější knihou v Bibli jsou Přísloví. A tady je pár mých oblíbených veršů, které si často musím připomínat: 1) „Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, když je v tvé moci něco učinit“ (Př. 3:27). 2) „Jdi za mravencem, pecivále, pozoruj ho a zmoudříš hned!“ (Př 6:6). 3) „Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě“ (Př 10:19). 4) „Někdo rozdává - a ještě bohatne, jiný škudlí až běda - k vlastní chudobě!“ (Př 11:24). 5) „Přítel miluje za všech okolností, bratr se rodí pro chvíle trápení“ (Př 17:17). 6) „Tupec dá průchod všem svým citům, moudrý se ale drží zpět“ (Př 29:11).
A nakonec: Bible je podivuhodná kniha, která nám poskytuje moudrost i skrze starozákonní a novozákonní texty. Když se podíváme na Kazatel a Žalm 57,7, nacházíme paralely k příslovím a k myšlence, že spravedlnost a Boží osud zasahují do lidských dějin. V Sapienciální literatuře se objevuje myšlenka, že moudrost má kořeny mimo Izrael, v tom, co se rodí ze stvoření a z univerzálního rozumu, a že Moudrost je někdy personifikována a připravuje cestu k poznání Krista jako skutečné Boží moudrosti.
Moudrost pro životní zkoušky – Dr. Charles Stanley
V 1. a 2. kapitole Přísloví, stejně jako v dalších sapienciálních knihách, nacházíme jádro izraelské moudrosti: krátké výroky, které se sbíraly a uspořádávaly, a které postupně doplňovaly hlubší výklady. Hlavním tématem je, že moudrost vyústí v poznání Krista, a kdo našel Krista, našel skutečnou Boží moudrost. Že existují různé cesty vedoucí k ní, ale konečný cíl je jednotný: Kristus.