Třicetiletá válka patří k méně známým obdobím české historie. O hmotných škodách za této války se dočteme v dějinách mnoha měst, vesnic nebo hradů. Ale pro jaké myšlenky plundrovala vojska třicet let Evropu?Jak je možné, že vyhození tří úředníků z oken Pražského hradu roku 1618 bylo počátkem dlouhé války, jež zpustošila mnoho krajů a měst střední Evropy?
Chci se v sérii článků věnovat třicetileté válce od událostí, jež ji předcházely, až do konce války roku 1648, kdy Pražané ubránili své město před Švédy a uzavřením vestfálského míru ztratili naději na svobodu. Pro pochopení událostí je třeba vrátit se bezmála o sto let před začátek války, do roku 1526, kdy české stavy zvolily českým králem Ferdinanda I. z rodu Habsburků. Království české tehdy bylo samostatné a panovníka volil zemský sněm, na němž zasedali zástupci tří stavů: pánů, rytířů a královských měst.
Zemský sněm povoloval panovníkovi vybírání daní, dával zásadní povolení k vojenským tažením za hranice země, uděloval cizincům právo obyvatelské. Ferdinand I. slíbil, že neporuší tato stavovská práva, a uznal náboženskou svobodu, která byla v naší zemi od dob husitských. Jeho touhy však směřovaly k posílení panovnické moci a rozšíření vlivu katolické církve, protože Habsburkové byli tradičně rodem katolickým.
Panství Habsburků se v té době značně rozrostlo. Ferdinandův bratr Karel V. byl králem španělským, od r. 1519 také králem Svaté říše římské. Španělsku patřily země Iberijského poloostrova, ale také téměř celá Itálie, Nizozemí (s dnešní Belgií), a bohatlo z jihoamerických kolonií. Zdálo se, že Habsburkové jsou povoláni, aby vládli světu.
Habsburkové prosazovali model centralizovaného státu, kde má panovník co nejvíce pravomocí a co nejvíce záležitostí se vyřizuje u dvora. Usilovali o centrální moc i v království českém, které nebylo jejich dědičným majetkem. Ferdinand I. dal veřejně vyslovit přání, „aby vše, co arcikníže rakouský má, bylo a slulo arciknížectvím rakouským“. Pro podporu svých záměrů nalezl vynikající pomocníky: uvedl do českého království španělské jezuity, kteří založili v Praze kolej Klementinum a zanedlouho také kolegium v Olomouci.
V českých zemích vládl tehdy náboženský smír. Po husitských válkách uplynula už řada let a vášně měly dost času se uklidnit. Jiná situace byla ve Svaté říši římské. Luterská reformace vypukla r. 1517 a vedla k náboženským válkám. Porážky Habsburků vyústily v uzavření augšpurského míru r. 1555, kde byla prosazena zásada „cuius regio, eius religio“, tj. „čí země, toho náboženství“.
Římská říše se skládala z mnoha států a jejich vládci určovali náboženství ve svých zemích. Katolická církev se snažila zamezit dalšímu šíření nekatolických vyznání a získat zpět své dřívější pozice. Úkol nebyl jednoduchý, neboť ve Svaté říši římské bylo po reformaci šestkrát více protestantů než katolíků. V Čechách a na Moravě bylo po reformaci okolo 80% obyvatel nekatolíků. Náleželi k utrakvistické církvi, k luteránům, nebo k Jednotě bratrské.
Po Ferdinandu I. následovali v českých zemích Maxmilián a Rudolf II., panovníci poměrně snášenliví k evangelickému vyznání a k české šlechtě. Přesto na konci 16. století, za vlády Rudolfa II., získávají v Čechách nejvyšší úřady katolíci. Po roce 1599 někteří významní šlechtici přestupují na katolickou víru: Vilém Slavata z Chlumu, Karel z Lichtenštejna a Albrecht z Valdštejna.
Tlak katolíků se projevoval i ve Svaté říši římské. Když katolický vévoda Maxmilian Bavorský obsadil r. 1608 protestantské svobodné město Donauwörth, vyvolalo to vznik Protestantské unie, sdružení protestantských knížat a měst, jehož vedoucím představitelem se stal falcký kurfiřt Friedrich. Rok nato se sdružují i němečtí katolíci do Katolické ligy.
Protestantská šlechta v Německu, Rakousku i v Čechách se vzpírala posilování centrální císařské moci, která se opírala o centralizovanou strukturu katolické církve. České stavy si vymohly u Rudolfa II. vydání Majestátu o náboženské svobodě r. 1609. K ochraně nekatolických vyznání byl zřízen sbor 30 defensorů. Jedním z úspěchů protestantů bylo také založení luteránského chrámu u Salvátora v Praze, na jehož stavbu přispěli králové anglický, švédský a dánský, 61 říšských knížat, generální stavy nizozemské a další instituce a osoby. To však nic neměnilo na skutečnosti, že katolíci zastávali nejdůležitější veřejné úřady a měli za sebou podporu habsburské dynastie.
Úředníci se cítili natolik silní, že někteří z nich, jako nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic a dvorští úředníci Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic, odmítli Majestát císaře Rudolfa podepsat. Vliv katolické strany rostl i poté, co byl Rudolf II. na českém trůnu vystřídán svým bratrem Matyášem. Matyáš se sice před nástupem na trůn zavázal, že nebude projednávat za svého života otázku svého nástupníka, ale přesto prosadil na českém zemském sněmu r. 1617 jako svého nástupce Ferdinanda Štýrského, známého nekompromisním potlačováním nekatolíků ve Štýrsku.
Ferdinand již r. 1598 vypověděl ze Štýrska protestantské duchovní a učitele, pak dával vyhánět protestantské měšťany a sedláky, zavírat kostely, pálit knihy. Sedláci marně žádali „německého pánaboha“. Evangelické bohoslužby mohli nadále navštěvovat už jen na šlechtických zámcích. Po zvláštním ostrém projevu proti nastoupení Ferdinanda Štýrského na český trůn vystoupil na zemském sněmu Jáchym Ondřej Šlik (první popravený několik let poté při popravě na Staroměstském náměstí).
Rozpory a podrážděnost narůstaly. Roku 1618 došlo ke dvěma incidentům, plynoucím z nevyřešené otázky, zda může být protestantská bohoslužba na pozemcích katolické církve. V Broumově byl uzavřen evangelický kostel, postavený na klášterním panství bez souhlasu opata, v obci Hrob byl evangelický chrám dokonce rozbořen. Sjezd nekatolických stavů poslal králi a císaři Matyášovi ostrou stížnost na porušování zemských svobod. Matyáš se držel na straně katolíků a pod hrozbou přísných trestů zakázal další sjezd stavů.
Sjezd se v květnu 1618 přece jen konal, a to v budově pražského Karolina. Královští úředníci pozvali shromážděné stavy na Pražský hrad, aby si vyslechli císařův dopis. V něm byli účastníci stavovského sjezdu vyzváni, aby „cizích věcí se neujímali a raději příčinu k lásce a svornosti, nežli k zbytečným nedorozuměním dávali...“
Příslušníci nekatolických stavů se obávali, že proti nim bude tvrdě zakročeno. Někteří z nich se pod vedením hraběte Jindřicha Matyáše Thurna domluvili na rázné akci. Vydali se s ostatními účastníky sjezdu průvodem na Pražský hrad, kde provedli „podle starého obyčeje“ defenestraci, v pořadí už třetí pražskou. Z oken ve druhém patře byli vyhozeni dva královští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu, a písař Fabricius.
Atmosféra byla pohnutá, takže se z průběhu defenestrace dochovala i jinak bezvýznamná věta Matyáše Thurna: „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen“. Svržení úředníci byli zpočátku považováni za mrtvé, ukázalo se však, že pád přežili. Na místech, kam oba místodržící dopadli, stojí dnes kamenné obelisky.
Vzápětí stavovský sjezd odmítl panování Matyáše Habsburského a zvolil pro Čechy prozatímní zemskou vládu třiceti direktorů pod předsednictvím Václava Viléma z Roupova. Nová vláda se rozhodla začít ihned verbovat vojsko a zakázala jezuitský řád. Protože se stavy vzbouřily proti svému panovníkovi, nazývají historikové tyto události stavovské povstání.
Císař Matyáš prosil hornorakouské stavy o pomoc proti povstalcům Čechům. Ti však odmítli, protože byli také většinou protestanty. Po smrti Matyáše v březnu 1619 obsadili zámek v Linci a oznámili, že přebírají správu země. Spojili se s českými stavy, k povstání se přidaly i moravské a dolnorakouské stavy. Stavovské vojsko pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna táhlo na Vídeň proti následníkovi Ferdinandovi II. a střetávalo se s císařskými oddíly.
Generální sněm stavů zemí Koruny české, který se sešel v červenci 1619 v Praze, vyhlásil Korunu českou za konfederaci, svobodně volící krále. Ke konfederaci se připojili stavové Horních a Dolních Rakous, později i stavové Uher. V nové ústavě byla všem obyvatelům přiznána náboženská svoboda (katolíci však nesměli zastávat úřady). Pravomoci panovníka byly značně osekány, neměl např. právo sám obsazovat zemské úřady. Sněm sesadil z trůnu Habsburka Ferdinanda II. a zvolil českým králem dvaadvacetiletého Friedricha Falckého (kalvínského vyznání).
Friedrich Falcký Důležitým problémem pro českou konfederaci bylo uhájení samostatnosti proti vojskům Ferdinanda II., sídlícího stále ve Vídni a čerstvě zvoleného římským císařem, a získání mezinárodního uznání. Stavové doufali, že na svou stranu získají německou Protestantskou unii, jejímž vůdcem byl Friedrich Falcký. Vkládali naděje také v pomoc Anglie, protože nově zvolený český král byl zetěm anglického krále Jakuba I.
Čeští stavové hledali podporu i v dalších zemích. Nizozemí (od r. 1566 nový typ státu, kde byli občané zbaveni poddanství) jim přispělo finančně na žoldnéřskou armádu. Savojský vévoda Karel Emanuel poskytl Čechům armádu, vedenou generálem Mansfeldem. U švédského krále Gustava Adolfa stavy nejprve neměly úspěch, později po jednání s vyslancem Friedricha Falckého slíbil švédský král poslat Čechům osm děl a pět set dělových koulí (tato zásilka nikdy do Čech nedošla). Francie stavům neodpověděla, což znamenalo, že se svržením habsburského panovníka nesouhlasí. Neúspěšní byli i v Drážďanech, kde jim bylo řečeno, že saský kníže Jan Jiří (luteránského vyznání) chce žít s císařem v míru.
Rozhodující význam pro budoucí události mělo, že se Friedrich Falcký nepodařilo získat podporu Protestantské unie. Německá protestantská knížata se usnesla nezasahovat vojensky mimo území Německa. Nezasáhla ani při obraně Falce, napadené španělskou armádou. Zato Katolická liga vedená Maxmilianem Bavorským vydatně podpořila císaře Ferdinanda II. a vyslala mu na pomoc armádu, jíž velel generál Tilly. Španělský král přispěl svému rakouskému příbuznému v letech 1619 až 1620 celkovým obnosem 1.600.000 zlatých. Další finance získával Ferdinand II. od papeže.
Armáda Katolické ligy táhla do Horních Rakous a dobyla Linec 4. 8. 1620, rakouské stavovské vojsko bylo poraženo. Tisíce protestantských rodin následně opustilo zemi. Vůdčí představitel rakouských stavů Georg Erasmus von Tschernembel odjel po obsazení Horních Rakous do Prahy, kde se schylovalo ke známému střetnutí na Bílé Hoře. Tschernembel radil zrušit nevolnictví, jako v Nizozemí, a získat tak pro boj za svobodu sedláky a všechny obyvatele země. Jeho návrh nenašel odezvu.
Císařská a ligistická vojska táhla na Prahu, proti nim se snažila připravit armáda českých, moravských a rakouských stavů pod velením Kristiána z Anhaltu. Srážka na Bílé Hoře neovlivnila běh dějin počtem obětí, boj trval asi dvě hodiny a ztráty byly méně než 5% bojujících. Větší byl morální dopad. Ukázalo se, že stavovské vojsko bylo špatně placené a není schopné nasazení.
Král Friedrich Falcký se během bitvy věnoval obědu s anglickými vyslanci, což mu bylo později vyčítáno. Po příchodu posla oznamujícího útok císařských na české pozice spěchal s houfem jízdy na bojiště a byl svědkem zmateného ústupu do pražských hradeb. Večer zasedala na Starém Městě Friedrichova vojenská rada a na návrh vrchního velitele Kristiána z Anhaltu bylo rozhodnuto opustit Prahu a vést další boj ze slezské Vratislavi. Nejednalo se zatím o odchod Friedricha ze země, pouze o ústup.
Když král s manželkou opustil Prahu, do města vtrhlo císařské vojsko a vyloupilo šlechtické paláce i Hrad. Obyvatelé se poddávali vítězi. Kristián z Anhaltu později shrnul situaci slovy, že ti, kdo půjčovali s třesoucími dlaněmi po stovkách kop, náhle lamentují, že v pražských palácích přišli o šedesát nebo více tisíc jen v hotovosti.
Vzápětí stavovský sjezd odmítl panování Matyáše Habsburského a zvolil pro Čechy prozatímní zemskou vládu třiceti direktorů pod předsednictvím Václava Viléma z Roupova. Nová vláda se rozhodla začít ihned verbovat vojsko a zakázala jezuitský řád. Protože se stavy vzbouřily proti svému panovníkovi, nazývají historikové tyto události stavovské povstání.
Po bitvě na Bílé Hoře roku 1620 bylo rozhodnuto o osudu českých zemí. Císař Ferdinand II. poslal vojenské síly a potvrdil absolutistické směřování, které znamenalo výrazné omezení stavovských práv a posílení moci Habsburků. V následujících letech se válka rozšířila do dalších částí Evropy a zapojily se další státy, které rozšířily konflikty i do českých zemí.
Albrecht z Valdštejna se stal významným vojevůdcem a politikem. Pocházel z chudší šlechtické rodiny, ale díky sňatkům, majetkovým spekulacím a schopnostem se stal jedním z nejbohatších mužů v Čechách. Jako vrchní velitel císařské armády dosáhl mnoha vítězství, například proti Dánsku a Švédům. Válka skončila Vestfálským mírem podepsaným roku 1648 v Münsteru a Osnabrücku. Válka přinesla utužení absolutismu a potvrzení pravidla cuius regio, eius religio.
V důsledku války klesl počet obyvatel ve střední Evropě až o třetinu. Náboženské ideje a touha po moci zaklíčily v roce 1618 v Praze a vyvolaly tři dekády dlouhý boj, který přinesl nelítostné řádění, plenění měst a vesnic a velké ztráty na životech. Šlo o největší náboženský konflikt, který v dějinách nemá obdoby. Po uznání vestfálského míru vznikla i změna v evropské moci, kdy Francie vstoupila do války proti Habsburkům a další velmoci se zapojily do konfliktu.
V českých zemích byl velmi záporný dopad na obyvatelstvo a posílení katolické církve vedlo k odchodům vyznavačů jiné víry. Pobělohorské období až do roku 1781 se nazývá dobou temna podle díla Aloise Jiráska Temno. Třicetiletá válka (1618-1648) byla evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církvís a zastánci reformace, zejména kalvinisty a luterány.
Po bitvě u Bílé hory byla zavedená Restituční edikt a další události vedly k definitivnímu ukotvení katolické víry v českých zemích. Válka se stala i projevem evropské moci a vyústila v diplomatické a územní změny po Vestfálském míru.
Vestfálský mír za 5 minut
Klíčové osoby a události: Albrecht z Valdštejna, Jindřich Matyáš Thurn, Gustav II. Adolf, Tilly, Mansfeld, Kristián Brunšvický, Zikmund III. Vasa, Ludvík XIII. a Richelieu, Jan Jiří Saský, Maxmilián I. Bavorský, Ferdinand II., Ferdinand III., Francis Falcký, Josef II. (poznámky).
Shrnutí dějinného kontextu a hlavní fáze konfliktu
Válka se objevovala jako konflikt mezi římsko-katolickou církví a vyznáními vzniklými po reformaci. Po Pražské defenestraci vzniklo stavovské povstání. Válečné boje probíhaly ve čtyřech etapách: česko-falcká válka (1618-1623), dánská válka (1625-1629), švédská válka (1630-1635) a závěrečná švédsko-francouzská etapa (1635-1648). Defenestrace byla jednou z klíčových událostí, která zasela neshody mezi stavy a panovníkem a vyvolala široké evropské dohody a boje. Po bitvě u Bílé Hory následovalo období potlačování a rekatolizace, které měly dlouhodobý dopad na demografii a náboženský život v regionu.
Vestfálský mír za 5 minut
Na závěr si připomeňme: Vestfálský mír roku 1648 ukončil třicetiletou válku a umožnil novou rovnováhu sil v Evropě. V Čechách zůstaly významné politické a náboženské změny, které ovlivňují region dodnes. Počet obyvatel regionu poklesl, ale zároveň se změnilo uspořádání a mocenské struktury Evropy.