Komunisté církev a duchovní se neměli v lásce. Vyvrcholilo to monstrprocesy s představiteli řeholních řádů, ale také k obsazení ženských i mužských klášterů a internaci řeholníků v Československu. Akce K - tak zněl název nezákonné plánované likvidace mužských řeholních řádů a klášterů v Československu 50. let. Odkleplo to předsednictvo ÚV KSČ už v srpnu 1949. Samotná likvidace začala jen několik dní po dubnovém monstrprocesu s představiteli jednotlivých řádů, které se vžilo pod názvem „Machalka a spol.“. Soudruzi ho veřejnosti prezentovali jakožto odhalení rozsáhlé špionáže řeholníků ve prospěch Vatikánu.
Celkem 10 řeholníků dostalo vysoké tresty, do roku 1965 byli všichni propuštěni díky amnestii. Všemu předcházelo umučení faráře Jaroslava Toufara při výsleších na konci února 1950. Toufar se měl stát původně hlavou celého vykonstruovaného procesu. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 příslušníci Sboru národní bezpečnosti, Státní bezpečnosti i Lidových milicí (přezdívaných jako ozbrojená pěst dělnické třídy) obsadili celkem 75 klášterů v Česku a 62 klášterů na Slovensku. Akce byla zamířena proti řádům s největším počtem členů.
O dva týdny později, v noci z 27. na 28. dubna Bezpečnost obsadila dalších 69 českých klášterů. Komunisté zlikvidovali dohromady 219 řeholních domů a celkem 2376 lidí internovali do táborů, popř. je centralizovali. V Česku se jednalo celkem o 1240 řeholníků a 144 domů. Několika málo duchovním se podařilo uprchnout za hranice, část z nich byla později dopadena. Přes 2000 řeholníků skončilo v internačních táborech na nucených pracích.
Někteří skončili ve vězení, jiní se dostali k Pomocnému technickému praporu. Některé kláštery se staly centralizačními a internačními středisky. Byly vybrány ty ve vylidněném pohraničí a také v oblastech s řídkým osídlením. Zabrané kláštery byly zestátněny a vybavení bylo rozdáno ostatním institucím, jako jsou knihovny, muzea aj. Komunisté řadu klášterů nechali zchátrat, část z nich bylo uzpůsobeno k jiným účelům. Na Akci K navázala Akce Ř zaměřená proti ženským řeholním řádům. První fáze se uskutečnila od konce července do poloviny srpna, druhá fáze v noci z 27. na 28. září 1950. Smrt Gottwalda a Stalina vedla k odložení Akce B, která měla navázat na dvě předešlé. Jejím cílem bylo definitivně zlikvidovat všechny řeholní řády na československém území. Později byla zrušena.
Ke klášteru Teplá vede rozbitá asfaltka táhnoucí se podél rozpadlých kravínů a dávno nefunkčních továren na bůh ví co. Stavba samotná je pořád krásná, když si tedy člověk odmyslí zničenou omítku, propadlé střechy a zříceniny dřívějších budov. Kdysi to tu vypadalo jinak: k rozlehlé církevní stavbě patřil třeba i prosperující pivovar, hostinec, řeznictví či stáje. Jenže v roce 1950 komunisti kláštěr zavřeli a udělali z něj vojenská kasárna. A protože veliteli překážel ve výhledu pivovarský komín, vojáci odpálili rovnou celý starý pivovar. Teprve v roce 1990 byly budovy - ve stavu odpovídajícím komunistické péči - vráceny řádu premonstrátů, který ho od té doby kousek po kousku opravuje. Příznačné je, že na to většinu peněz dostává z Německa. A lidé v Teplé i 19 let po pádu totality pořád ve velkém volí komunisty. V nedávných krajských volbách jim tu naházeli 30 procent hlasů. A komunisté se i díky nim poprvé od roku 1989, znovu v kraji dostávají do vlády.
Budou tak rozhodovat o územních plánech, o školství, opravě silnic a třeba i o dotacích na opravu zchátralého kláštera. K moci se zároveň vracejí i stejní lidé, kteří před lety udržovali v chodu režim, jenž někdejšího převora kláštera Heřmana Josefa Tyla, muže jenž prošel i nacistickými koncentrátky, zavřel - jako mnoho dalších - do koncentráků komunistických. Do vedení krajů znovu naskočí osvědčené totalitní kádry a absolventi sovětských vysokých škol, kteří přeci nejlíp vědí, co a jak. Takhle holt - bohužel - na Karlovarsku (a také v Moravskoslezském kraji, nepřímo i ve Středočeském, v Plzeňském a na Vysočině) vycházejí politické počty, komunisti ve vládě díky sociálním demokratům budou a basta a v demokracii nezbude než proti tomu aspoň brblat v novinách.
„Spolupráce v pěti krajích ze třinácti není nic fatálního. Komunisti jsou náš partner a my máme v radách bezpečnou většinu, takže se tam žádní recidivy komunismu neprojeví,“ ujišťuje šéf ČSSD Jiří Paroubek v rozhovoru pro MF Dnes. S potměšilým dodatkem, že lidé si zvyknou na leccos, i na spojení jeho strany s komunisty. Není divu, že rudým roste sebevědomí. V roce 2006 jen o fous nevznikla levicová vláda s jejich nezbytnou podporou, při prezidentské volbě se o jejich hlasy doslova škemrá a letos už ve dvou krajích máme vlády, v nichž komunisti spoluvládnou otevřeně a ukazují si na posty, které si rozeberou.
„Naplnili jsme dlouhodobý záměr přenést politickou sílu strany z míst, z obcí a měst na úroveň krajů. Občané dali najevo, že přestali věřit heslům o takzvané pravdě a lásce, která vítězí nad lží a nenávistí,“ radoval se Vojtěch Filip, předseda strany a dlouholetý místopředseda Poslanecké sněmovny. A v parlamentu pak zase o něco drzejší soudruzi z centra nabízejí svoje recepty na lepší život a dotčeně křičí, co že to má být za paragraf v trestním zákoníku, podle kterého bude od roku 2010 veřejné popírání zločinů komunismu trestným činem. „Myslíme si, že v moderním trestním právu by tyto předpojatosti a tato ideologizace neměly být,“ čertil se při projednávání kodexu komunistický poslanec Stanislav Grospič.
Vždyť dnešní komunisti za tu Teplou a za Heřmana nemůžou... Za Toufara, Horákovou či Kalandru, za Bytíz, Vojnu či Rovnost už vůbec ne. To oni. Co se stalo, stalo se. Nebo že by se vlastně nikdy nic takového vůbec nestalo? Stalo. Pro naléhavost dodejme i stručný výtah z nového zákoníku: Zavádí se trestný čin veřejného popírání nebo zpochybňování zločinů nacistů a komunistů proti lidskosti. Čeští a slovenští řeholníci si v těchto dnech připomínají 66. výročí takzvané Akce K, při níž v noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistický režim začal odvážet členy mužských řádů z řeholních domů do takzvaných centralizačních klášterů. „Komunistická moc nepotřebovala mít konkurenci v inteligenci, která by poukazovala především na duchovní hodnoty. Proto první, co zabrali, byly kláštery, v nichž byly odedávna nasbírané moudrosti života a hlavně duchovní moudrosti,“ vysvětlil banskobystrický děkan Ján Krajčík.
První etapa byla primárně zaměřena na získání kontroly nad těmi nejpočetnějšími řády působícími na území tehdejší republiky. Komunisté pomocí státní bezpečnosti a Lidových milic zabrali v českých zemích 75 klášterů, na Slovensku jich potom bylo 62. Akce K pokračovala také v dubnu 1950 v Česku a v květnu na Slovensku a týkala se zbylých 80 klášterů. close Hejnický klášter. google
Chcete upřednostnit v Google naše články? /ROZHOVOR/ Na Velikonoce přesně před 70 lety proběhla Akce K. Složky StB a SNB přepadly v noci ze 13. na 14. dubna 1950 mužské kláštery a řeholníky násilně internovali v klášterech v Hejnicích a Jablonném v Podještědí. Do konce roku pak komunistická moc stejným způsobem naložila i s řádovými sestrami, z nichž některé byly internovány v Liberci a v Turnově.
„Akce K - kláštery byla nejmasovějším zatýkáním v dějinách Československa, a to zatýkáním lidí, kteří se ničím neprovinili,“ říká historik Jan Heinzl. Jak v té době františkánský klášter vypadal, kolik zde žilo řeholníků a čemu se věnovali? Musíme si uvědomit, že situace řeholních řádů a kongregací nebyla v ČSR po roce 1945 lehká. V důsledku vyhnání a odsunu německého obyvatelstva, tedy i řeholníků, duchovenstva i části řeholnic, velké množství německy mluvících osob zmizelo a některé klášterní objekty se již ani nepodařilo obsadit. Hejnický klášter úbytkem františkánů trpěl již během II. světové války. Po roce 1945 sem přišlo jen několik františkánů, a to není míněno negativně, neboť Hejnice, jako živé poutní místo, bylo pro řád prioritou.
Od doby, kdy začal být objekt konventu sledován církevním tajemníkem, žili v Hejnicích čtyři františkáni, z toho tři kněží, jeden fráter a dále jeden terciář řádu. Kněží zajišťovali duchovní i materiální správu ve farnostech Hejnice, Nové Město pod Smrkem, Krásný Les a Bulovka i výuku náboženství. Fráter pak zajišťoval vše praktické v klášteře, vařil, uklízel, pral, staral se o zahradu i kostel… Kromě františkánů žil v Hejnicích ještě terciář řádu. Byl jím pozdější významný český sochař Karel Stádník. I on se podílel zejména na praktickém chodu kláštera a poutního chrámu.
Počet osob v klášteře postupně kolísal; v letech 1950-1952 byl maximální údaj kolem 150 řeholníků, zahrnující i hospitalizované. Věková skladba ukázala, že nejmladší bývali kolem 18 let, nejstarší byli stařečkové. Mladí byli často posíláni na vojnu do PTP, starší pracovali v průmyslu a v místních podnicích. Pro řádné řeholníky nebylo ničím negatiivním v jejich pracovní povaze; patřili k elitám národa a vyučovali v seminářích a gymnáziích. Setkání s pamětníky a historiky odhaluje různorodé očištění svědectví o perzekucích.
Jak na celý proces reagovala veřejnost? Na to není jednoduché odpovědět. Musíme si uvědomit, že v totalitním státě nezávislé průzkumy veřejného mínění neexistovaly. Rozdíl ve vnímání likvidace řádů a kongregací je možný pozorovat v tradičně českých oblastech, kde byla religiozita vyšší. Zde jsou zaznamenány i pokusy řeholníky a řeholnice před státní zvůlí bránit. Naopak bývalé Sudety na jejich obranu mlčely.
A konkrétně v Hejnicích? Ani zde se ve vztahu k faktu, že byl klášter komunistickým lágrem, nenašlo mnoho reflexe v době, kdy ještě žilo dost pamětníků. V paměti místních zůstávají pozitivní vzpomínky na sestřičky z doby, kdy byl klášter chráněn jako charitní domov.
Internace trvala do roku 1956 a poté následoval pomalý proces obnovy duchovního života. Po smrti Stalina a Gottwalda začal boj proti církvi polevovat; Akce K byla oficiálně dokončena a následovala postupná reorganizace společnosti. V 60. letech byl klášter v Hejnicích postupně uvolněn pro potřeby školy a průmyslových podniků. Pokus o návrat františkánů kolem období Pražského jara se zmařil vpádem armád Varšavské smlouvy. Od 80. let již klášter chátral a teprve po listopadu 1989 došlo k obnovení a rozvoji pod vedením P. Miloše Rabana.
V Jablonném v Podještědí byl klášter rovněž obsazen a vyklizen; sestry ze sester sv. Voršily v Liberci a dalších místech byly internovány. Podobný osud potkal i kapucíny v domě u kostela. V regionu tak došlo k rozsáhlé reorganizaci náboženského života s omezením bedlivého dohledu a nakonec i postupnému obnovení komunit.
Proč si tuto událost po 70 letech připomínat? Aby lidé nezapomněli na složitou historii vztahu státu a církve a aby reflektovali, jak totalitní praktiky zasahovaly do života lidí. Připomínání historických událostí a kritické myšlení jsou pro kulturu a identitu společnosti zásadní. Touha sloužit Bohu a lidem však přetrvala a nadále se objevuje i v opozici proti útlaku, jak ukazují osudy jednotlivých řeholníků a sester, kteří i za těžkých dob působili ve víře a službě.
V litoměřické diecézi a Libereckém kraji působí dnes 33 mužských řádů a stejný počet ženských řeholí. V regionu se nejpočetněji prosazují Salesiáni a františkáni v Liberci, spolu s dalšími řády ve zdravotnictví a sociálních službách. Příběhy pamětníků a současní duchovní dokazují, že moci nepodařilo zcela umlčet touhu po službě a víře, a že odolnost řeholních komunit zůstává živá i po nesmírných represích.