Pro starokatolického kněze Petra Jana Vinše nejsou Vánoce o pohodě ani darech. Připomíná, že původní biblický příběh je v mnohém podobný krizi, kterou společnost momentálně prochází. Řada lidí zažije tváří v tvář obavám o svou ekonomickou situaci nebo i kvůli válce na Ukrajině možná nejtěžší Vánoce za velmi dlouhou dobu.
Vánoce jsou spolu s Velikonocemi a Letnicemi jedněmi z největších křesťanských svátků, ale oproti nim jsou ve zvláštní pozici. Slaví je totiž současně i nekřesťanská společnost. To platí částečně i pro Velikonoce, ale náboženský obsah Vánoc ve větší míře překrývá někdy trochu kýčovitá domácí pohoda. I ta je někdy fajn, ale z náboženského hlediska Vánoce nejsou svátky pohody.
V biblickém příběhu se narodí dítě v naprosto chudých podmínkách, rodina se vzápětí stává politickými uprchlíky, protože jim jde o život, a ve vánočních textech zaznívá spousta motivů, které odpovídají tomu, co nyní spousta lidí zažívá. Vánoce v sobě vždy měly aspekt sociální solidarity a toho, že je potřeba držet spolu.
Já jako duchovní budu samozřejmě jako první říkat, že Vánoce nejsou o tom sníst kapra, zabít se bramborovým salátem a utratit tři čtvrtě výplaty za dárky, které nikdo nechce. Jádro svátků je v mezilidských vztazích a zdravé vztahy nepotřebují drahé dárky. Určitě. Z křesťanského pohledu slavíme narození Ježíše Krista, kterého chápeme jako vykupitele. V narození vidíme už i události Velikonoc, Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Pro křesťana je Ježíš symbolem nejvyšší naděje, jaká je možná.
Četla jsem váš nedávný komentář pro Hospodářské noviny, v němž píšete, že tomu, jak si v ekonomicky a politicky složitých časech zachovat naději, bychom se mohli učit od Libanonců. K Libanonu mám vztah, už několik let tam pravidelně jezdím a pomáhám s humanitárním projektem prostřednictvím neziskové organizace Cedrový kříž a naší církve. Člověk si tam uvědomí, v jak velkém blahobytu v Evropě žijeme a že za blahobyt se dá považovat to, že máme tekoucí vodu z kohoutku, která se navíc dá pít, a 24 hodin fungující elektřinu. Něco podobného teď zažívají uprchlíci z Ukrajiny, kteří k nám přicházejí. Skrze to si můžeme uvědomit, jak křehká je naše každodennost.
Řada lidí tady žije na ulici, a když jsem slyšel od některých z nich jejich životní příběhy, pochopil jsem, že je docela snadné do toho spadnout a už se z toho nevyhrabat. Stejně tak vánoční příběh je o lidech, kteří nemají nic. Státní moc je donutila odejít z domova, skončili ve stáji a pak musí utíkat, protože jim jde o život. Není to úplně jako v těch koledách, které se točí spíše kolem hezkých věcí, andělů a pastýřů. Říkali mi, že je hrozně důležité, že na ně svět venku nezapomněl. Je pro ně podstatné, že nám není jedno, že trpí.
V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že zlo existuje a projevuje se. Na jedné straně je zlo lidské, které můžeme z křesťanského pohledu do určité míry ztotožnit s hříchem, a o své vůli se jej dopouští člověk. Druhá rovina je už hodně teologická a to je metafyzická existence zla jako entity, které v křesťanské terminologii můžeme říkat třeba ďábel. To je mnohem složitější otázka. V průběhu dějin se absolutní zlo stavělo do opozice s absolutním dobrem, které představoval Bůh. Fungovalo to takto ve starověku v některých náboženských systémech Předního východu, které vznikaly v podobné době jako křesťanství, třeba v Persii. Ty vnímaly svět jako souboj mezi dobrem a zlem. Je to v zásadě lákavá myšlenka, do křesťanské tradice to ale nepatří. Křesťanský pohled je takový, že lidé jsou v zásadě dobří, ale jejich dobrotu narušuje hřích. Narážím na to dnes a denně v různých společenských debatách v církvi i mimo ni. Levičák-pravičák, liberál-konzervativec. Toto rozdělování je velmi pohodlné, ale ne moc užitečné.
Člověk zjistí, že jsou to jen nálepky, které dáváme druhé straně, abychom s ní byli rychle hotoví. Nehledáme společnou řeč, což je někdy samozřejmě těžké. Když se vrátím k otázce zla, vy se zabýváte exorcismem čili vymítáním toho zla. Hádám, že s touto disciplínou se pojí řada předsudků. Pro spoustu lidí je slovo exorcismus synonymum toho, co na církvi vidí jako špatné, známka tmářství a středověkého přístupu. Dám příklad. Podílel jsem se na tvorbě učitelského etického kodexu, který pár dní zpátky někteří učitelští influenceři strašně zkritizovali. Nejvíc za to, že se na něm "podílel exorcista". Není za tím nic jiného než mylná popkulturní představa o temných církevních rejdech. Ale studoval jste jej, pokud se nepletu. Ano. Zajímal jsem se o to i z religionistického hlediska, protože jsem původním vzděláním i religionista. Praxe exorcismu v církvi fantastických představám neodpovídá, nebo by alespoň neměla. Pro mě samotného to bylo překvapení.
Když jsem odjížděl do Říma na kurz, byl jsem zvědav. Příjemně mě překvapilo, že se k tomu přistupuje velmi seriózně i z hlediska psychologie a psychiatrie. Je administrátor kostela sv. Vystudoval teologii a religionistiku na Husitské teologické fakultě Université Karlovy, postgraduálně starozákonní biblistiku a předovýchodní archeologii na Bernské univerzitě ve Švýcarsku. Jinak to ani nejde. Člověk má své duchovní potřeby, a to i ten, který má psychické problémy. Je běžné, že psychicky nemocní lidé si své problémy vykládají jazykem, který je pro ně přirozený, v případě věřících tím náboženským. Po církvi mohou zcela legitimně chtít, aby na to reagovala. Tím, že se s ním pomodlím, nevylučuju, že má svůj problém řešit medicínsky. Stejně tak se pomodlím s člověkem, který je v těžké ekonomické situaci, ale neznamená to, že by se měl spolehnout jen na to a neřešit problémy se svým finančním poradcem. Odpovídá to zkrátka na jinou složku potřeb člověka.
Rozumím tomu, co říkáte, ale zrovna u psychiatrické péče to může být ošemetné. Řada lidí ji nevyhledá třeba proto, že si nepřipouštějí, že by mohli mít duševní problém, nebo to vnímají jako stigma. Je to tak. Já jako duchovní nezbavuju lidi svéprávnosti. Můžu udělat jen to, že pokud mám pocit, že by daný člověk potřeboval lékařskou pomoc, doporučím mu to. Neznamená to ale, že pokud mě žádá o modlitbu, odepřu mu ji. Narazila jsem ale i na případy, kdy je exorcismus využíván nehumánním způsobem, například v Indonésii se takto mají "léčit" transgender osoby, jsou i případy v Polsku, kdy kněží takové kroky podnikají vůči homosexuálům. Náboženství se totiž zneužívá. Nemusíme chodit daleko, patriarcha ruské pravoslavné církve náboženskou terminologií omlouvá a podporuje zločinnou Putinovu agresi proti Ukrajině. To je nehorázné zneužití náboženské autority. A to samé jsou případy zneužití exorcismu, které jsme zaznamenali v Evropě. Někdy docházelo k tomu, že se modlitby využívaly místo lékařské péče, a pak to skončilo tragicky. To je špatně.
Ale není to jen problém náboženství. I na scéně alternativní medicíny najdete spoustu lidí, kteří budou raději kloktat savo, než aby šli k lékaři, to je v zásadě to samé. V případě queer lidí to ale nejspíš bývá "léčba" proti jejich vůli. Pak není o čem diskutovat. Letos v září jste oddal vůbec první stejnopohlavní pár - dvě mladé ženy. Ano. Nebyla to svatba, protože to české právo nepovoluje, bylo to požehnání svazku. Ve starokatolické nebo v anglikánské církvi, s níž je starokatolická církev ve společenství, to ale ve světě není neobvyklé. Tam, kde je to na státní rovině možné, někdy páry i oddávají. Mám řadu známých a přátel, kteří žijí ve svazku s osobou stejného pohlaví, a vidím, jak moc dobrého takové soužití přináší. Znám i lidi, kteří takto vychovávají děti, a ve svém svědomí je nedokážu vnímat jinak než jako rodinu. Když mě proto tyto ženy požádaly, abych ten obřad udělal, souhlasil jsem. Měl jsem z toho pak drobné problémy, ale nebylo to nic katastrofálního. Nebylo to zdaleka jen na můj popud, pracovala na tom komise, která se tím zabývala poslední tři roky, a já jsem byl její součástí. Je pravda, že jsem v praxi trochu předběhl očekávané rozhodnutí synody, ale byl jsem si dost jistý, že to projde.
Říkáte, že stejnopohlavní páry nedokážete vnímat jinak než jako rodinu. Například premiér píše ve své knize Petr Fiala od A do Z, že to, aby spolu lidé stejného pohlaví vytvářeli manželství a rodinu, odporuje jeho víře. Na spoustu věcí není jednoznačná křesťanská odpověď. Někdy mě trochu děsí, když se něco prezentuje jako všeobecný křesťanský názor. Většinou se nad tím pak zhrozím. Křesťanství je dost pluralitní jak mezi jednotlivými církvemi, tak i v rámci jedné církve. V učení některých církví jsou pevně daná pravidla, i když na ně jednotliví věřící také mívají různé názory. Naprosto respektuju, že se jednotlivé církve svých jasně stanovených pravidel drží. Ke svazkům osob stejného pohlaví je ale třeba říct, že křesťanské spektrum je mnohem širší než názor jedné konkrétní církve, do které patří pan premiér Fiala. Je to složité. Obě strany budou mít na tuto otázku argumenty, které budou vycházet z víry a z Bible, obě strany budou také přesvědčené o tom, že to dělají správně.
Četla jsem diskusi pod článkem jednoho křesťanského portálu, který informoval právě o tom, že jste požehnal svazku dvou žen. Byly tam často velmi kritické komentáře věřících. Od některých křesťanů jsem za to dostal hroznou sodu. Tyto vnitrokřesťanské "štěkánky" k tomu ale také patří, nemyslím, že je to špatně. Samozřejmě mi není osobně příjemné, když mi někdo píše, že jsem ničitel víry, ale když se na to podívám z odstupu, je to znamení toho, že to lidé berou vážně. Raději se o věcech, které se dotýkají mojí víry, pohádám jako kůň, protože to znamená, že nám o to jde. Lhostejnost je horší. V České republice zatím žádná církev nemá oficiální obřad žehnání stejnopohlavního páru, ta naše ho teď začíná tvořit. Nevybavuju si ani, že by veřejně prosáklo, že to někdo udělal neoficiálně. Ale první jsem určitě nebyl. Osobně vím, že i jiní duchovní, ať už z naší nebo jiné církve, to udělali. Myslím, že je na čase, abychom se toho přestali bát. Naše církev jako první schválila usnesení, že to chce dělat veřejně, oficiálně, ne pokoutně. Já si myslím, že je to dobře.
Video: Duka rád proti někomu zápasí. Když se znásilněná žena rozhodne, že nemá na to takové dítě přijmout, tak já bych po ní kamenem nehodil, říká katolický kněz Tomáš Halík. V době nebývalého množství praktických krizí, konfliktů a rizik se pod povrchem odehrává další křehký příběh. Jak mohou křesťané zůstat věrní své identitě, aniž by tím vystrašili ostatní? Jak mají církve reagovat na populismus, společenskou polarizaci, politické zneužívání náboženství a rostoucí nedůvěru v demokratické instituce?
Biskupka Mariann Edgar Buddeová během inaugurační bohoslužby Donalda Trumpa pronesla emotivní kázání, ve kterém apelovala na soucit a milosrdenství vůči ohroženým komunitám, jako jsou migranti a LGBT osoby. Úvodní ceremoniál zahájení olympiády v Paříži byl dlouhou a pestrou show, která ukázala nejrůznější obrazy. Jeden z nich ale víc než všechny ostatní začal okamžitě kolovat sociálními sítěmi a vzbuzovat pohoršené reakce zejména u konzervativních křesťanů. Médii se minulý víkend prohnala zpráva o zničení vydlabaných dýní v katolické farnosti v Kurdějově (Brněnská diecéze).
JInak v souvislosti s ekumenou a politickým kontextem stojí za zmínku; Jeho Svatost ekumenický patriarcha Bartoloměj na 16. valném shromáždění Konference evropských církví v Tallinu vyjádřil obavu ohledně současného přístupu k ekumenismu. „Zatímco ve dvacátém století byl ekumenismus vnímán jako prostředek k dosažení společného dobra a jednoty lidstva, nový ekumenismus dvacátého prvního století zdá se být spíše silou, která přináší rozdělení a destrukci.“ Tato perspektiva otevírá diskusi o budoucnosti a směřování ekumenismu v moderním světě. Skrze pomazání Duchem svatým je králi dáno to, čeho žádný vládce nikdy nedosáhne jen svou vůlí nebo politikou: Duch svatý nás přivádí k činné lásce, zaznělo v kázání arcibiskupa z Canterbury během korunovace Karla III. Přinášíme jeho přepis.
V sobotu 6. května proběhne v Londýně korunovace krále Karla III., britského panovníka a hlavy Commonwealthu. Česká republika má nového prezidenta. Maraton setkání a státnických aktů na Pražském hradě byl zakončen v katedrále svatého Víta, čímž dostal i duchovní rozměr. „Prostředky, jakými zvěstujeme evangelium, se samozřejmě mění. Dokonce se měnit musí, protože v opačném případě bychom se stali skanzenem.“
Petr Jan Vinš, autor tohoto textu, uvádí: „Dokonce se měnit musí, protože v opačném případě bychom se stali skanzenem.“
O osobnosti a postoje Petra Jana Vinše
Jako teolog, kněz a religionista působí Petr Jan Vinš jako externí spolupracovník Deníku N. Jeho pohledy zahrnují reflexi nad tím, jak křesťanství reaguje na moderní společenské výzvy, a jak se vyrovnávat s rozmanitostí názorů uvnitř církve i mimo ni. Jde o snahu pochopit a vyvažovat tradiční křesťanské etické rámce s realitou lidské plurality.
