„Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň..." zní nejznámější česká velikonoční koleda u dveří jednoho z machovských domů. V právě probíhajícím velikonočním čase by to nebylo nic neobvyklého, kdyby pohled do kalendáře neukazoval, že do Velikonočního pondělí ještě pár dní schází. V tomto směru má malebný městys ojedinělý primát, protože už na Zelený čtvrtek bylo možné potkat s pomlázkami a lítem chlapce i děvčata.
Koledníci právě odcházejí ode dveří Heleny Martincové. „Nevím od kdy se to tu drží, ale historicky to je už hodně dlouho. Já sama už taky něco pamatuji a vím, že už moje maminka, která se narodila v roce 1936 chodila koledovat na Zelený čtvrtek a dokonce i moje babička narozena v roce 1904 chodila jako malá holčička také koledovat," říká bývalá ředitelka zdejší základky a doplňuje, že koleda na Zelený čtvrtek má svá specifika. Zdroj: Jiří Řezník | Rarita Velikonoc: Kluci i holky v Machově koledovali spolu už na Zelený čtvrtek.
„Týká se jen malých dětí, řekla bych tak do deseti, dvanácti let," dodává a vzpomíná, jaké bylo koledování na Zelený čtvrtek za socialismu. „Ten den se samozřejmě normálně učilo a netrpělivě jsme čekali na konec poslední vyučovací hodiny. I když by se s koledou mělo končit ve 12 hodin, tak to bychom nestíhali, tak jsme chodili i po poledni."
Jak dále prozrazuje, tak zvyk koledy na Zelený čtvrtek se neodehrává jen v malebném městysu na u česko-polských hranic. „Mysleli jsme si, že je to opravdu jen zvyk u nás v Machově. Zelený čtvrtek je čtvrtým svátečním dnem velikonočního týdne. Jeho název vznikl patrně zkomolením z němčiny, kdy se z původního Greinen Donnerstag (Lkavý čtvrtek) došlo na Grünner Donnerstag (Zelený čtvrtek). Byl to den odpuštění. Tradice se v souvislosti se Zeleným čtvrtkem dodržovaly především v lidovém prostředí.
Časně ráno hospodyně ještě před východem slunce zametly dům, smetí odnesly na křižovatku, aby se v domě nedržely blechy, ranní omytí rosou mělo zase zabránit nemocem. Také se věřilo, že sníst před východem slunce pečivo namazané medem znamená být po celý rok chráněný před hady a žihadly vos. Nikdo se také na Zelený čtvrtek neměl s nikým hádat a od nikoho si nic půjčovat. Zaručeně se mu pak vyhýbaly hádky a neměl nouzi o peníze. Měl se také sít hrách a len, protože potom přišla zaručeně dobrá úroda.
„Ať už název Zeleného čtvrtku vznikl jakkoli, v tento den bylo zvykem vařit skutečně zelené jídlo. Především se vařily polévky z jarních bylin, které byly v tu dobu k dispozici - kopřivy, pampelišky, kerblík, petržel, zkrátka cokoli, co se v tu dobu urodilo. Později k tomu přibyl i špenát, kapusta nebo zelí.
Historie zvyků doplňuje, že počínaje Zeleným čtvrtkem umlkají všechny zvony, které při středeční bohoslužbě odletěly do Říma, aby se znovu rozezněly až na Bílou sobotu. Zvony pak nahradily dřevěné klapačky a řehtačky, s nimiž chlapci procházeli vesnicí. Jako připomínka poslední večeře Páně se pekly z kynutého těsta tzv. jidáše či jidášky, které měly připomínat zavinutý provaz, na němž se oběsil Jidáš.
Postup: Z lžíce cukru, mouky, trochy mléka a droždí připravte kvásek. Zhruba po čtvrthodině ho smíchejte se zbytkem cukru a mouky, žloutky, měkkým máslem, trochou skořice a solí. Zadělejte těsto; pokud je třeba, podsypávejte ho moukou. Pak ho nechte asi hodinu kynout. Troubu předehřejte na 180, horkovzdušnou na 160 stupňů. Plech potáhněte pečicím papírem. Z vykynutého těsta oddělujte kousky a vyvalujte z nich válečky. Na plechu je stočte do spirály a nechte ještě čtvrt hodiny kynout. Pak je potřete rozšlehaným vajíčkem a přibližně na pětadvacet minut dejte do trouby. Horké jidáše pokapejte medem a podávejte.
Podle etnografky Miloslavy Hoškové se jidášky sypávaly mákem nebo mazaly medem. Med symbolizoval i dobrou povahu, kdo pojedl jidášky, kromě toho, že měl jistotu, že ho celý rok neštípne štír a neuštkne had, získal i milou povahu. Chlapecká velikonoční obchůzka s řehtačkami je odvozená z liturgie pašijového týdne, kdy v kostelích od „Gloria“ na Zelený čtvrtek do „Gloria“ na Bílou sobotu umlknou zvony, jelikož odletí do Říma, a jejich zvuk nahradí zvuk řehtaček. Řehtání v Borku začíná již ve středu před Velikonocemi, kde se kluci sejdou u pomníku na návsi, kolem kterého důkladně uklidí a připraví Velikonoční výzdobu.
V minulosti byla účast pro všechny kluky zhruba od 6 do 14-15 let téměř povinná, řehtání byla zábava, na kterou ve všichni kluci dlouho dopředu těšili. Účast na řehtání je omezená školní docházkou na základní školu, takže nejstarším řehtáčům, kterým se říká Páni, je okolo 15 let. Řehtat se začíná ve čtvrtek odpoledne a další řehtání probíhá večer. Na Velký pátek se začíná ráno, další obchůzka je v poledne a poslední večer. Trasa vede Kotlankou, pak do dvou nových ulic vedle hřiště a pokračuje k autobusové zastávce, kde je u pomníčku první krátká přestávka. Druhá část trasy vede směrem k hospodě, pak nejstarší ulicí Borku a nahoru k fotbalovému hřišti, kde je druhá přestávka. Cestou řehtáči ještě obíhají postranní ulice, by byli slyšet opravdu všude.
Poslední část trasy pak vede od hřiště k pomníku padlých v I. …a pak dostanou výslužku jako odměnu za to, že řehtáním zastoupili nepřítomné zvony. Odměna je to zasloužená, protože řehtání je poměrně náročný sportovní výkon. Není nic snadného obejít sedmkrát za tři dny celou vesnici (min. 3 km každá obchůzka), točit při tom řehačkou nebo tlačit trakař a ještě zpívat.
Fakt, že řehtáči chodí koledovat v sobotu, občas mate ty, kteří neznají tuto tradici a diví se, proč se někdo dožaduje koledy už sobotu a ne až v pondělí. Jako výslužka bývala dříve oblíbená klasická velikonoční vejce, ať malovaná vařená, tak syrová. V současné době převažují různé sladkosti a drobné peněžní částky. Občas je koleda netradiční, z dětství vzpomínám na tác štrůdlu, zmrzlinu pro všechny (v hospodě) nebo malého panáčka slabého ovocného likéru.
Ač jsou Velikonoce, jejich součástí řehtání je, církevní svátek, v době socialismu se z toho stala vysloveně světská záležitost proložená pozůstatky původních textů písní. Někomu to může připadat jako archaismus, ale je to pěkná tradice, na kterou všichni, kdo to zažili, rádi vzpomínají. Ranní řehtání za tmy, často v zimě, někdy i za sněžení je silný zážitek.
Na Zelený čtvrtek se připomínají dvě hlavní události: Ježíšova večeře na rozloučenou, při níž myje apoštolům nohy, ustanovuje tajemství eucharistie a zároveň je zrazen od Jidáše; Ježíšova poslední večeře - eucharistie. Při večerní mši svaté na Zelený čtvrtek oslavujeme ustanovení eucharistie při Ježíšově poslední večeři s učedníky.
Velikonoční triduum začíná Zeleným čtvrtkem a pokračuje Velkým pátkem a Bílo sobotou. Průvodce Velikonocemi a meditace o prožití Zeleného čtvrtku nabízejí různé texty a úvahy o eucharistii a službě nohám, které Ježíš podal učedníkům.
Zelený čtvrtek nabízí tradice, které spojují rodiny i komunity: zelené jídlo, omytí rosou, posílení rostlinnými pokrmy a připomínky poslední večeře. Podle starých zvyklostí může být prožití dne i inspirací k duchovní reflexi o službě a odpuštění.
Tradice Hrkačování na Zelený čtvrtek v Josefově
Inspirační texty a biblické čtení k Zelenému čtvrtku doprovázejí praktické průvodce pro prožívání velikonočního tridua, včetně témat jako missa chrismatis a Stůl slova.
| Aktivity | Popis |
|---|---|
| Vaření zelených jídel | Polévky z kopřiv, pampelišek, kerblíku, petrželu; později špenát, kapusta, zelí |
| Řehtání a klapačky | Obcházení vesnice, odměny, náhrada zvonů |
| Jidášky | Pekly z kynutého těsta; tvary připomínající zavinutý provaz |