Osídlení Uničovska sahá až do doby kamenné a doklady osídlení zdejší oblasti pochází i z doby bronzové, železné a z halštatského a laténského období. V okolí Uničova se našly také římské mince a v 8. a 9. století zde byly provozovány pece na tavení železa. Tehdy bylo Uničovsko součástí jádra Velkomoravské říše, po jejím rozpadu českého státu. Vlastní město vzniklo na místě původní slovanské osady, jejíž název (latinsky Vnisov či Vnichov, česky Unisov, resp. Uničov) byl asi odvozen od jména zakladatele.
Teorií ke vzniku jména Uničova je ale více. V průběhu 13. století začali přicházet němečtí kolonisté, které sem pozval moravský markrabě Vladislav Jindřich. V roce 1213 jimi bylo založeno královské město, do jehož obvodu patřily vesnice Medlov, Dětřichov, Střelice, Benkov a Renoty. Původní jméno Uničov zůstalo v lidovém povědomí, ale zakladatelé města jej nazvali Neustadt (Nové Město, latinsky Nova Civitas), od 16. století se používalo Mährisch Neustadt. Roku 1223 byly listinou krále Přemysla Otakara I., která se tak stala první dochovanou městskou listinou v historii českého státu, stvrzeny výsady a městská práva udělená původní zakladatelskou smlouvou, např. mílové právo, právo výběru mýta, právo výročního trhu (postupně až šest výročních trhů ročně), právo městského soudu apod.
Dankyl zakladatelům měli ve městě trvalou převahu Němci, ačkoli se sem stěhovali i Češi. Uničov byl ve středověku jedním z důležitých měst na Moravě, ačkoli původní předpoklad, že se jako horní město stane centrem severozápadní Moravy, čemuž odpovídalo velkoryse vyměřené náměstí, se kvůli slabým nálezům stříbra v okolí nenaplnil. Blízká Olomouc se navíc stala vrchní odvolací stolicí pro celou moravskou oblast magdeburského práva a Uničov se tak nakonec zařadil mezi méně významná města typu Šternberka či Litovle.
Přesto získával díky svým privilegiím dostatečné prostředky, aby měl např. už v polovině 14. století vydlážděné náměstí. Tehdy také uzavřel s Olomoucí a Litovlí dohodu o udržování bezpečnosti a vzájemné vojenské pomoci, která se osvědčila zejména během husitských válek. Roku 1422 jej sice obsadilo vojsko litevského knížete Zikmunda Korybutoviče, který zde zavedl přijímání podobojí, ale později jej dobyl markrabě Albrecht, spojenec Zikmunda Lucemburského.
V následujícím období se ale správa města dostala do rukou českých utrakvistů, kteří vyhnali německé katolíky, Uničov se postavil na stranu Jiřího z Poděbrad a dokázal se roku 1469 ubránit vojákům Matyáše Korvína. Kvůli své podpoře českého krále získal právo pečetit červeným voskem, ale byl také půlstoletí v papežské klatbě. O deset let později nový král Vladislav Jagellonský odstoupil Moravu právě Korvínovi, který nicméně městu jeho dřívější odpor prominul a dokonce mu potvrdil všechna předchozí privilegia. Půl století následně se vyhnaní němečtí měšťané navraceli, což vedlo k upevňování katolictví.
V letech 1609-1611 zde působil jako farář Jan Sarkander, který byl roku 1995 svatořečen. Pohusitské období celkově znamenalo dobu rozkvětu města, ve kterém se dařilo řemeslům a vznikaly první cechy. Tento rozvoj zastavila třicetiletá válka, která vedla k postupnému úpadku Uničova. Po bitvě na Bílé hoře mu byl dokonce načas odňat status královského města a jako své léno Uničov získal Karel z Lichtenštejna, pán úsovského hradu.
Až po odvolání byla císařem Ferdinandem všechna privilegia navrácena, ovšem už jen jako katolickému městu. V roce 1626 se Uničov ještě mansfeldovskému vojsku ubránil, ale 18. června 1642 byl dobyt a až do vestfálského míru v roce 1650 obsazen Torstensonovou armádou. O rok později, 2. 18. a 19. Obnova trvala až do začátku 18. století, přičemž úbytek obyvatel vyrovnávali především přistěhovalci z německých oblastí, čímž se Uničov opět poněmčil.
Původního významu už ale město nedosáhlo, negativně se projevilo také rabování během válek o rakouské dědictví. Obchod stagnoval, i když zde byla založena textilní manufaktura a měšťanský pivovar. Jedinou významnější událostí bylo setkání císaře Josefa II. s pruským králem Fridrichem II. Velikým roku 1770. Po roce 1850 pak v souvislosti s reformou obecních zřízení Uničov přestal být královským městem a stal se jen centrem soudního okresu, protože patřil do politického okresu šternberského. Ačkoli zde byl ve druhé polovině 19. století založen např. cukrovar nebo továrna na výrobu hedvábného zboží, šlo stále o převážně zemědělské město.
Roku 1870 zde přesto bylo založeno reálné gymnázium a o dva roky později sem byla přivedena železnice. Po první světové válce převážně německý Uničov žádal připojení k Německému Rakousku, a to jako součást nově vyhlášené provincie Sudetenland. Vláda nově vzniklé československé republiky ale nic takového nepřipustila a postupně všechny vzbouřenecké oblasti na svém území vojensky obsadila. Do Uničova přišli českoslovenští vojáci 16. V roce 1921 zde stálo 644 domů a žilo 4583 obyvatel, z toho 637 Čechů, 3829 Němců a 6 Židů.
Soužití Čechů a Němců ve městě pak bylo až do počátku 30. let poklidné. Avšak poté, co se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, začal i v Československu vzrůstat německý nacionalismus a oživila se idea „návratu do vlasti“. Ve volbách roku 1935 v Uničově podobně jako v jiných sudetských obcích drtivě vyhráli henleinovci, kteří připravovali násilné připojení k Říši. Nakonec k tomu došlo dobrovolně po přijetí Mnichovské dohody, hranice s budoucím protektorátem se vytvořily nedaleko jižně od města a německá vojska byla obyvateli Uničova nadšeně uvítána 9. října 1938.
Nadšení však v důsledku přísné kázně totalitního státu a různých omezení a poklesu životní úrovně během války postupně vyprchalo. Postupující frontu a blížící se prohru Německa nemohl odvrátit ani tzv. Volkssturm vytvořený ze zdejších zbývajících chlapců, nemocných a starých mužů, řada obyvatel raději uprchla ještě dřív, než 6. května 1945 Uničov obsadili vojáci 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Správu města hned poté převzal revoluční národní výbor a po něm místní správní komise, která řídila Uničov až do voleb v roce 1946, po nichž městská správa přešla na třicetičlenný městský národní výbor tvořený zástupci Národní fronty.
Po převratu v únoru 1948 se i v Uničově vytvořil akční výbor, v němž měli většinu komunisté a který z národního výboru a veřejného života vůbec odstranil všechny politicky „nespolehlivé“ osoby. Proto poté vstoupila do KSČ řada nových členů. Následující období znamenalo významnou industrializaci: Uničovské strojíreny, Farmakon, pobočka Technolenu, cukrovar, pekárna či dřevozpracující závod. Počet obyvatel se v 50. letech zdvojnásobil a vybudovala se poliklinika, školka, koupaliště, veřejné osvětlení a kanalizace. V okolí města probíhala kolektivizace a většina zemědělské produkce byla řízena jedním družstvem se sídlem v Újezdě u Uničova.
V roce 1968 přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, kterou zažilo i Uničov. Mnozí občané podepsali rezoluci proti vstupu, avšak následně nastal politický tlak a normalizace. I přes útlum vybudoval městský národní výbor v 70. a 80. letech moderní kino, zimní stadion a dvě velká sídliště. Historické centrum města bylo v roce 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Uprostřed Masarykova náměstí stojí radnice s arkádovým schodištěm a věží; západně od ní se nachází barokní mariánský sloup z roku 1743 a další kašny, které tvoří významnou architektonickou síť.
Historické jádro města je plné renesančních a barokních domů, soch a křížů. Novogotický Millerův dům slouží jako budova městského úřadu. Trojlodní kostel Nanebevzetí Panny Marie se dvěma věžemi pochází z první poloviny 14. století a byl regotizován koncem 19. století. Bývalý minoritský klášter s kostelem Povýšení svatého Kříže byl barokně přestavěn a později zrušen; nyní kostel slouží jako koncertní síň a v areálu kláštera je základní škola. V areálu městského hřbitova se nachází pravoslavný chrám sv. Vzkříšení.
V literatuře a pamětihodnostech najdeme zejména jména historických osobností spjatých s Uničovem, jako Petr z Uničova a Ignaz Haas. K významným událostem a osobnostem patří i další historické kapitoly spojené s Uničovskem a jeho rozvojem během staletí.
Kultura, architektura a památky
Centrum města je dominováno goticko-renesančními a barokními prvky, s architektonickými dominantami jako římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie a Millerův dům. Barokní sloup a kašny doplňují historické jádro; novogotická budova radnice slouží jako sídlo městské správy. Areál bývalého kláštera, který dnes slouží jako koncertní sál a škola, svědčí o proměnách architektury i využití prostor během staletí. Pravoslavný chrám na hřbitově ukazuje multikonfesní složení regionu a bohatou národní identitu.
Novodobá památková zóna z roku 1992 chrání významné výjevy a domy a zajišťuje jejich zachování pro další generace. Rozmanité secesní a renesanční detaily na fasádách města odráží historický kontakt Uničova s německou a moravskou kulturou, která po staletí formovala jeho identitu.
Domácí osobnosti a kulturní odkaz
Mezi významné osobnosti spojené s Uničovem patří Petr z Uničova, Leonard z Uničova a Ignaz Haas, kteří svými činy a působením ovlivnili duchovní a kulturní život regionu. Vysvěcení a služba v Olomouci či Kroměříži ilustrují propojení Uničova s širším moravským duchovním a administrativním kontextem. Městské dějiny zrcadlí také významné epochy a osobnosti z oblasti církevního života a veřejného života.
Ekonomika a průmysl v 20. století
Po druhé světové válce proběhla významná industrializace; vznikly Uničovské strojírny, Farmakon, pobočka Technolenu a další průmyslové podniky. Rozšíření průmyslu a infrastruktury doprovodilo nárůst obyvatel a zlepšení veřejných služeb. V 50. letech se rozvíjela i zemědělská výrobní základna, která byla postupně řízena jednotnými družstvy. Tato proměna změnila charakter města z převážně zemědělského na průmyslově orientovaný region.
V 70. a 80. letech 20. století vznikla významná občanská infrastruktura, včetně kina a zimního stadionu, a sídliště v Generála Svobody a Nemocniční ulici. Městský národní výbor spravoval devět okolních obcí a historické centrum získalo zvláštní ochranu památkové zóny. Modernizace a rozvoj infrastruktury pokračovaly i po sametové revoluci, která otevřela cestu k demokracii a svobodnému rozvoji města.
V regionu zůstává důraz na kombinaci historických hodnot s moderním hospodářským rozvojem, přičemž město si udržuje charakter zapsaný v památkové zóně a zároveň rozvíjí nové ekonomické možnosti.