Až příště půjdete kolem kostela sv. Jakuba, všimněte si tamějšího drobného sousoší. Tvoří jej postava, které se přezdívá Nemravný nebo Neslušný mužíček. Proč? Důvod je prostý. Na své okolí a především na katedrálu sv. Petra a Pavla odhaluje své pozadí. K celému příběhu se pojí velice známá pověst.
Podle ní se odjakživa vrchnosti u Jakuba i na Petrově neměly zrovna v lásce. Petrovští se kvůli tomu naštvali a díky své velké moci musel kameník od Jakuba zanechat své práce a Brno opustit. Před svým odchodem však měl ještě jedno poslední přání, a to dokončit své dílo. Po dokončení se ovšem všichni nestačili divit, jak s Petrovskými kameník vyběhl. Vykouzlil totiž ono sousoší, které je viditelné dodnes. Sochař navíc zřejmě tímto výjevem chtěl znázornit něco jiného než jen nahotu. Kromě mužíčka je zde totiž vytesána i ženská tvář s obličejem plným rozkoše.
Vypráví se, že vrchnosti nahoře na Petrově a dole u Jakuba se nikdy neměly příliš v lásce. A tak, když se začaly současně stavět oba kostely, všichni s napětím čekali, co z toho bude. Na Petrově měli víc peněz, zato u Jakuba měli lepšího mistra stavitele. Ten dříve působil v cizině - dokonce i na slavném chrámu ve Štrasburku - a svému řemeslu opravdu rozuměl. Stavba na Petrově se však začala opožďovat. Dole ve městě si z toho lidé tropili žerty, že jakubský kostel bude dávno hotový, než na Petrově vůbec něco postaví. To ovšem Petrované nesli velmi nelibě. Dole ve městě mu to oznamovali se smutkem. Když své dílo dokončil a odhalil, co vytvořil, všichni zůstali stát v úžasu.
citujeme pověst z knihy M. Čermákové: Pověsti z dějin města Olomouce, Olomouc: Memoria, 2000, s. „Proč se v kostele sv. Pověst není pravdivá. V roce 1423 husité na Moravě slavili řadu válečných úspěchů, Olomouce však nikdy nedobyli. Dopolední zvonění v olomouckém kostele sv. Václava je v souladu v liturgickými zvyklostmi, které se od 13.století dodržovaly v různých zemích různě.“
Kostel sv. Laserová projekce na sochu “neslušného mužíčka” nad oknem kostela sv. Marnivé mezilidské soupeření a směšné hašteření, vycházející ze slaboduché závisti, nikdy neskončí výhrou. Při nejmenším v duchovní a emocionální rovině. V Brně vedle sebe žili od nepaměti Češi a Němci. Jak Češi, tak Němci potřebovali kostel, ale nemohli se dohodnout, proto se začaly stavět kostely dva. Češi, kteří žili v horní části Brna, začali stavět kostel na Petrově, Němci mající své domy dole, pustili se do stavby kostela svatého Jakuba.
Zatímco na Petrově měli víc peněz, u Jakuba měli lepšího mistra stavitele, kterému šla, na rozdíl od kameníků na Petrově, práce rychle od ruky. Mistr byl dobrý společník a veselá kopa, proto si ho lidé velmi oblíbili. Jednou po práci v hospodě vtipkoval, že kostel u Jakuba bude dávno hotový, než na Petrově vůbec něco postaví. To české radní velmi urazilo, rozhodli se proto, že mistra stavitele vypoví z Brna. Ten kupodivu příliš neprotestoval, jen požádal o splnění jednoho přání: "Dovolte mi dokončit poslední okno, na kterém zrovna pracuji." Vyhověli mu. Ještě v noci bylo okno hotovo. Když ráno brněnští radní okno odkryli, zhrozili se. Zjistili, že se jim mistr dokonale pomstil.
