Boromejka řádová sestra Angelika Pintířová z Klíčova a Svatého Jana pod Skalou je známá svým výrazným způsobem života, který boří stereotypy o řeholnicích a ukazuje hluboké propojení modlitby s praktickou pomocí mladým lidem. Vyznačuje se chutí do práce a schopností skloubit duchovní závazek s aktivním zapojením ve výchovném ústavu i veřejném prostoru.
Historie a motivace k vstupu do řádu
Ke vstupu do řádu se sestra Angelika, tehdy Ivana Pintířová, rozhodla ve čtrnácti letech. „Myslím, že tomu může porozumět někdo, kdo se do někoho opravdu zamiloval. Je to podobný moment, žádná logická úvaha. Bylo to pozvání, které přišlo od Boha,“ říká. To doplnění, které skrze manžela dostala, ji podle jejích slov doplní Bůh jinak a jinak.
V rámci boromejských závazků dodává Angelika, že všechno, co sestry vydělají, dávají do společné kasičky a v případě potřeby přijdou za sestrou představenou. „Když jsem doma a nejsem tady v práci, máme společný program. Od půl šesté mše svatou, potom společnou modlitbu a to samé v poledne. Někdy mezi tím dělám přípravy. Ale také velký kus našeho domu uklízím, střídáme se v přípravě večeří pro těch 27 lidí, co tam bydlí,“ popisuje denní harmonogram.
Aktivní služba pro mládež a mise boromejek
V současnosti pracuje ve výchovném ústavu Klíčov už jedenáctým rokem na částečný úvazek a čtvrtým rokem vyučuje dramatickou výchovu ve Svatém Janu pod Skalou, kterou vystudovala. Stará se o papežská misijní díla v pražské arcidiecézi a občas moderuje pořad Jak to vidí na ČRo Dvojka. Práci s mládeží, kterou společnost často vnímá jako problémovou, považuje za své poslání a naplnění slibu svého řádu. Využívá při ní svou empatii a mnozí mladí muži, kteří jí procházejí rukama, to oceňují.
Ve výchovném ústavu Klíčov je půl úvazku ve službě už jedenáctým rokem a řada mladých mužů jí prochází rukama. Někteří s ní udržují kontakt i po opuštění ústavu. Rozpaky, které její vzhled a životní styl u chlapců někdy vyvolává, Angelika bere s nadhledem. „V první chvíli se divně dívají. Občas, když někam jdeme, se ptají: 'To půjdeš takhle?' Při práci se totiž často převleču do džín a trika a oni mají někdy strach, že s nimi půjdu v hábitu ven mezi lidi,“ směje se.
Vztah k víře, komunikace a otevřenost
„Někdy se ptají na Boha, někdy se z legrace ptají na sex. Provokují mě tím, ale ono to na druhou stranu dává možnost se o těch věcech bavit. Na tom sdílí zejména momentky ze svého života. Snímky krajin, střech pražských domů nebo snímky z kostelů a náboženských setkání střídají také momentky, které Angeličinu povahu trefně vystihují, protože si sama ze sebe dělá legraci.“
Veřejný profil a spolupráce s veřejností
Angelika Pintířová je moderátorkou Českého rozhlasu a byla jednou z boromejek, které do poslední chvíle pečovaly o prezidenta Václava Havla. Minulý rok se také osobně setkala s papežem Františkem. Ke vstupu do řádu se tehdy Ivana Pintířová rozhodla ve čtrnácti letech; říká, že důvody nejsou jednoduché na vysvětlení a že šlo o pozvání od Boha.
V okolí a kraji se Angelika setkává s různými postoji vůči řeholnicím; některé lidi překvapuje její vzhled či životní styl. Přesto vidí jako důležité, že se snaží mladým lidem ukázat opodstatněnost slušného chování, odpovědnost a zapojení do společnosti. „Svoboda s sebou přináší obrovskou zodpovědnost a má i své hranice. Někdy jako kdyby těm mladým lidem nikdo neukázal, že určité meze jsou také jejich ochranou,“ říká Angelika. Patrně v poslední době se otevřel prostor svobody, ale chybí zodpovědnost.
Kde a jak spojuje Angelika duchovní život s praktickou pomocí
Ve Výchovném ústavu Klíčov a při dramatické výchově ve Svatém Janu pod Skalou zůstává tématem její práce i nutnost propojovat modlitbu s každodenní činností. Často popisuje denní program, který zahrnuje mši, modlitbu a péči o společný domov pro 27 lidí, které tam bydlí. Výchovná činnost je pro ni prostředkem, jak mladým lidem pomoci restartovat a překonat obtíže, a zároveň bojovat proti jejich stigmatizaci.
Někdy si mladí v ústavu myslí, že žijí v klášteře, ale Angelika upřesňuje, že skutečné bydlení je v klášteře a že žijí v komunitě, která funguje jako dobrovolný komunismus. Mnozí chlapci ji vnímají jako autoritu, která vyžaduje pravidla a která má konkrétní očekávání, například ohledně vaření a společných činností. „Snažím se jim ukázat, že ty nároky, které máme, jsou proto, aby z nich něco vyrostlo,“ říká o přístupu k výchově.
V Křešíně, kde sestra Angelika působí ve větší míře, se setkávají s mladými lidmi, kteří se po odchodu z ústavu potýkají s nerovnou startovní pozicí. Angelika zdůrazňuje nutnost rozvíjet jejich schopnosti, pomoci jim najít motivaci k chodu do školy a odhalit jejich dary. „Jde o to jim pomoct rozvinout se, překonat obtíže a přesvědčit je, že stojí za to chodit do školy,“ dodává.
Na závěr lze konstatovat, že Angelika Pintířová ztělesňuje spojení modlitby, služby a komunikace s veřejností. Její práce v Klíčově a Svatém Janu pod Skalou ukazuje, že řeholnice mohou být aktivními členkami společnosti, které motivují mladé lidi k lepšímu životu a zároveň zůstávají věrné duchovnímu poslání řádu.
